Personalizace ve vzdělávání a její kritika

Personalizace ve vzdělávání je přístup, který se snaží přizpůsobit výuku individuálním potřebám každého žáka. Učitel při ní zohledňuje věci jako učební styly, tempo učení, či zájmy a silné stránky.

Je důležité odlišovat personalizaci od individualizace. Individualizace sice také přizpůsobuje výuku jednotlivci, ale spíš na základě jeho momentálních znalostí a dovedností. Personalizace jde dál a bere v potaz i zmíněné učební styly, tempo učení a další faktory.

Například Howard Gardner ve své knize Frames of Mind: The Theory of Multiple Intelligences (Klitgaard & Gardner, 1984) rozděluje těchto 8 typů:

1. Jazyková inteligence:

• Učí se nejlépe čtením, psaním a mluvením.
• Baví je diskutovat, psát příběhy a básně, hrát si se slovy.
• Preferují výuku formou přednášek, diskusí a psaní poznámek.

2. Logicko-matematická inteligence:

• Učí se nejlépe logikou, řešením problémů a experimentováním.
• Baví je počítat, řešit logické úlohy, hrát hry s pravidly.
• Preferují výuku formou demonstrací, experimentů a logických úloh.

3. Prostorová inteligence:

• Učí se nejlépe s obrázky, diagramy a mapami.
• Baví je kreslit, malovat, stavět a navrhovat.
• Preferují výuku formou vizuálních pomůcek, map a diagramů.

4. Tělesně-kinestetická inteligence:

• Učí se nejlépe pohybem a praktickou činností.
• Baví je sportovat, tančit, hrát hry a pracovat rukama.
• Preferují výuku formou aktivit, her a simulací.

5. Hudební inteligence:

• Učí se nejlépe poslechem a hraním hudby.
• Baví je zpívat, hrát na hudební nástroje a skládat hudbu.
• Preferují výuku formou písní, rytmických aktivit a hudebních her.

6. Interpersonální inteligence:

• Učí se nejlépe spoluprací s ostatními.
• Baví je diskutovat, sdílet nápady a pracovat v týmu.
• Preferují výuku formou kooperativních aktivit, skupinových projektů a diskusí.

7. Intrapersonální inteligence:

• Učí se nejlépe samostatnou reflexí a introspekcí.
• Baví je trávit čas o samotě, přemýšlet o svých myšlenkách a pocitech a vést si deník.
• Preferují výuku formou individuálních projektů, reflexních aktivit a vedení deníku.

8. Naturalistická inteligence:

• Učí se nejlépe v přírodě a pozorováním světa kolem sebe.
• Baví je chodit do přírody, pozorovat rostliny a živočichy a starat se o ně.
• Preferují výuku formou exkurzí, pozorování a praktických aktivit v přírodě.

S kritikou personalizace se pak můžeme setkat například u americké psycholožky Carol Dweck, která je autorkou konceptu růstového myšlení. Dweck kritizuje personalizaci, která se zaměřuje na individuální talenty a schopnosti žáků, a tvrdí, že to může vést k fixnímu myšlení a demotivaci. (Yeager & Dweck, 2012).

Dalším kritikem je například Alfie Kohn, se zaměřuje na problémy standardizovaného testování a šablony ve výuce. Kohn kritizuje personalizaci, která se zaměřuje na individuální potřeby žáků, a tvrdí, že to může vést k segregaci a potlačení individuality.(DeVitis, 2016).

Andrew Miller (Miller, 2019) pak ve svém článku uvádí 3 mýty o personalizovaném učení, které popisuje takto:

1. Technologie jsou klíčovou součástí personalizované výuky: Mnoho lidí se domnívá, že personalizovaná výuka zahrnuje především používání iPadů a technologií, jako jsou hry a software, aby žáci mohli pracovat svým vlastním tempem. Mohou si myslet, že studenti pouze sledují videa z playlistů nebo hrají hry. A někteří výzkumníci mylně tvrdí, že personalizovaná výuka není efektivní kvůli problémům s technologiemi.
2. Studenti pracují převážně samostatně: Další mýtus o personalizované výuce je, že je vysoce individualizovaná do té míry, že žáci pracují vždy samostatně. Studenti skutečně řídí své učení a to je zaměřeno na jejich individuální znalosti. To nás může vést k představě realizace, kdy studenti pracují sami na svém učebním plánu.
3. Personalizovaná výuka je v podstatě pohyb studentů jejich vlastním tempem: To je velmi přehnané zobecnění. Jelikož je personalizované učení často spojováno s technologiemi a konkrétně s online učením, mnoho lidí ho ztotožňuje s tím, že se studenti učí svým vlastním tempem a ve svém vlastním čase. Nicméně to, že si studenti určují vlastní tempo, je jen jednou ze složek personalizovaného učení.

Základní teorie personalizace může být tedy zajisté ve výuce užitečná a pro mnoho žáků i vyhovující. Je ale důležité si uvědomit, že personalizace není univerzální řešení a nefunguje ve všech případech. Je důležité zvážit všechny aspekty personalizace a pečlivě zvážit, zda je pro danou školu, učitele a žáky vhodná.

Zdroje:

• Klitgaard, R., & Gardner, H. (1984). Frames of Mind: The Theory of Multiple Intelligences. Journal of Policy Analysis and Management, 3(4), 627. https://doi.org/10.2307/3324560
• Yeager, D. S., & Dweck, C. S. (2012). Mindsets that promote resilience: when students believe that personal characteristics can be developed. Educational Psychologist, 47(4), 302–314. https://doi.org/10.1080/00461520.2012.722805
• DeVitis, J. L. (2016). Chapter Thirty: Alfie Kohn, The Schools Our Children Deserve: Moving Beyond Traditional Classrooms and “Tougher Standards” (1999). In Peter Lang eBooks. https://doi.org/10.3726/978-1-4539-1735-0/44
• Miller, A. (2019, February 20). 3 Myths of personalized learning. Edutopia. https://www.edutopia.org/article/3-myths-personalized-learning/