Personalizace vzdělávání za využití design thinking přístupu
Personalizované vzdělávání, které zohledňuje individuální potřeby, talent i zájmy studenta. Vzdělávání, které bojuje s přístupem “one size fits all”. Myšlenka diskutovaná či aplikovaná již několik let, v posledních dvou s ohledem na pandemii o to více spojována s technologiemi a jejich využitím. Ano, technologie mohou být a jsou při personalizaci vzdělávání velmi užitečným nástrojem, avšak nejsou ani zdaleka samospásným řešením. Aby bylo možné využít plného potenciálu, který personalizace ve vzdělávání nabízí, je nutné zohledňovat design vzdělávání jako celku[1]. Ten je přitom ovlivněn mnoha faktory — kulturou země, zákony a předpisy, specifiky dané vzdělávací instituce a samozřejmě též samotnými vzdělavateli stojícími u transferu znalostí studentů.
Personalizované vzdělávání s sebou přináší změnu v roli vzdělavatelů. Byť je možné se setkat s obavami, že personalizované vzdělávání vede k nahrazení vzdělavatelů umělou inteligencí (AI), pravdou je, že jejich přítomnost v něm nabírá mnohem vyššího významu.[2, 3] Stávají se z nich mentoři, facilitátoři, tutoři či moderátoři, kteří mohou být studentům oporou na oněch vyšších příčkách Bloomovy taxonomie.
“Neučte děti, aby se učily silou a tvrdostí, ale nasměrujte je k tomu tím, co pobaví jejich mysl, abyste byli schopni lépe s přesností objevit zvláštní sklon geniality každého z nich.“ — Platon
Změna role vzdělavatelů si přirozeně žádá změnu aktivit, potažmo též jejich samotného myšlení. Je mnoho způsobů, jak se dané změně otevřít a jí přizpůsobit, jedna z možností může být aplikovaní přístupu tzv. designového myšlení (design thinking).[4]
Designové myšlení je metodologií postavenou na principu identifikování lidských potřeb a jejich uspokojování.[5] Vzdělavatelé mohou využít synergického efektu, ideálně navíc s vícero stakeholdery, a společně usilovat o nacházení řešení, která co nejlépe podpoří cestu vzděláváním každého studenta včetně výsledného transferu znalostí. Samozřejmě se též může jednat o jednočlennou aktivitou.[6] Designové myšlení bývá spojováno s pěti fázemi, jimiž jsou empatizování, definování, ideace, prototypování a testování.
První fáze nabízí prostor pro vcítění se do studentů. Jako možnou metodu je možné využít “mapy empatie”, ve které dochází k úvahám a mapování toho, co studenti říkají, o čem přemýšlí, co dělají a jak se cítí.[7]Účinné bývají samozřejmě rozhovory se studenty, které mohou pomoci poskytnout bližší náhled na to, jak vzdělávací proces vnímají a zažívají, zejména s ohledem na to, co se jim líbí, je baví, co je naopak trápí, nudí, co vnímaní pozitivně, co považují za negativní. Velmi cenné jsou poznatky zejména od studentů se specifickými potřebami, ať už jsou psychické, tak fyzické povahy.[8]
V rámci procesu definování následuje syntetizování poznatků z rozhovorů, pozorování či dalších metod zvolených ve fázi předchozí. Byť bývá běžnou praxí, že vzdělavatelé třídí poznatky sami, případně s jejich supervizory či externími pomocníky, velmi nápomocné je činnost kontinuálně provádět se studenty samotnými.[8] Neboť, je-li cílová skupina součástí procesu změny, přirozeně tíhne k tomu ji lépe přijímat a být na ni připravena, stejně tak její přítomnost napomáhá práci s danými poznatky co nejlépe provádět dalšími kroky procesu designového myšlení, čehož využívá například tzv. participativní design.
Fáze ideace již rozpracovává identifikované problémy a usiluje o návrhy jejich řešení.V případě stálého zapojení studentů je možné využít aktivit, během kterých studenti rozpracovávají návrh jejich ideálního vzdělávacího procesu, přičemž jsou podporováni k úvaze nad tím, co by bylo potřeba, aby jejich ideální představa byla naplněna.[8] Samozřejmě velmi záleží na věku studentů a vzdělavatel by měl zohledňovat jejich mentální vývoj a schopnost reflexe, čemuž by měly odpovídat metody, kterými ideaci podporuje. Jedním ze schémat reflektující kognitivní vývoj v korelaci s věkem je například Piagetova kognitivní teorie, jež může dát vzdělavateli základní obrázek.
Čtvrtá fáze přístupu designového myšlení obnáší tvorbu prototypu. Prototyp v sobě nese potřebu po flexibilitě a otevřenost k přijímání zpětné vazby, jež pomáhá vytvořit ten nejvhodnější. Fáze je bezprostředně napojena na zdánlivě poslední fázi, a to fázi testování. Zdánlivě proto, že obnáší zjišťování toho, co funguje a co je možné na prototypu zlepšit, čímž se tak vrací do fází předchozích.[9]
Aplikace designového myšlení se může týkat jak podoby konkrétního předmětu s konkrétním vzdělavatelem a případnou technologií, tak též designu procesů na úrovni vzdělávací instituce jako celku. Jak již bylo zmíněno, metod jak podpořit personalizaci z pozice vzdělavatelů je vícero a začlenění přístupu designového myšlení může být pouze jednou z nich. Zda-li bude použita právě tato záleží na iniciativě samotné instituce či vzdělavatelů, ale jistě také těch, kteří přístup již sami aplikují a mohou tak sdílet best -practice v této oblasti. Ke zlomku z nich vedou též odkazy v referenci níže.
Reference
[2] https://www.edweek.org/technology/the-cases-against-personalized-learning/2017/11
[3] https://open.spotify.com/episode/06Bh1vznSi6bMqBSvpay6z?si=_Xxk9mW6RoyOYet3IZ_tGQ&nd=1, stopa 5:45
[4] https://www.ncld.org/wp-content/uploads/2017/07/SpaceLab.Case-Study.Fin_-1.pdf
[5] Tom Kelley a David Kelley. Creative cofidence, Unleashing the creative potential within us all, str. 24–25
[6] https://www.ncld.org/wp-content/uploads/2017/07/SpaceLab.Case-Study.Fin_-1.pdf
[8] https://www.ncld.org/wp-content/uploads/2017/07/SpaceLab.Case-Study.Fin_-1.pdf
[9] https://www.edutopia.org/blog/improving-schools-through-design-thinking-thomas-riddle
