Platónova Akademie v Athénách
Subjektivismus, nedostatek touhy po poznání objektivním, vlastně dočasná kapitulace před ním, bezradnost jsou znaky počátků každé vědy a v Athénách souvisí opět s celým životem. Ve vzduchu athénském rodil se tehdy individualismus, snaha vyzouti se z tradice, z víry předků, snaha promýšleti život znova, postaviti jej na základy, které by byly dány novým, moderním přemýšlením. Emanuel Peroutka, 1910–1911 [1]
V Athénách, ke konci 4 st. př. n. l., v háji zasvěceném héroovi Akadémovi, založil Platón společenství myslitelů, přístupné vzdělávací centrum, které se podle místa svého založení začalo nazývat Akadémie. Údajně se Platón inspiroval na svých cestách u intelektuálních skupin pythagoriků v jižní Itálii. [2] Zdaleka se ještě nejednalo se o “akademickou” instituci v moderním slova smyslu, její pozemek měl pouze status majetku náboženské společnosti “ctitelů múz”. [3] Členové Akademie důsledně dbali o svůj vzled a vytvářeli jakýsi athénský protipól k neupraveným populárních kynikům. Traduje se, že na bráně Akademie byl vytesán nápis: “Ať nevstupuje nikdo, kdo není schopen myslet po způsobu geometrie!” [4]
Cílem Akademie bylo rozvíjet vědní disciplíny teoreticky ukotvené ve filozofii jakožto vědě o univerzu. Na základě Platónových dialogů se Sókratem lze předpokládat, že se zásadní důraz kladl na diskuzi, společné bádání a schopnosti argumentace. Objevují se hypotézy, že existovala také vnitroakademická či spíše “vnitroperipatetická” nauka předávána Platónem výhradně ústně.[5] Snahy tuto skutečnost doložit se opírají například o analýzu Aristotelových referencí o Platónově filozofii. [6] Zároveň měla mít Platónova Akademie širší přesah v kvalitativním formování athénské společnosti a vést k aktivní participaci můžů v politickém dění. Filozofie měla být teoretickým způsobem života vzdělaných athénských obyvatel.
Akademie byla bezplatná a otevřená nadšeným zájemcům o studium, součástí kurikula byli ale také “prestižní” obory jako lékařství, astronomie a matematika, které přiváděli do Athén významné tehdejší odborníky. Po dobu svého dlouhého trvání odrážela Akademie proměny filozofických přistupů, zásadním však byl nadčasový koncept “otevřeného” Platónova učení jako rovnocenné edukativní metody.
Platónova Akademie fungovala více než devět set let. Roku 529 n. l. byla uzavřena Justiniánem I. stejně jako všechny pohanské školy a chrámy. “Zavrženíhodné umění matematické jest zakázáno především”. [7] Tento rok se stane jedním ze symbolů transformace pozdní antiky v byzantský středověk.
Velký návrat platonismu pak můžeme sledovat v italské renesanci se vznikem Akademie ve Florencii. Založil ji filozof a lékař, překladatel Platóna do latiny, Marsilio Ficino se snahou vytvořit paralelu k antické tradici. Akademie se tak nesla v podobném duchu neformálního společného vzdělávání, sdružovala nadšence filozofie i literatury. Na základě aktivní korespondence a knižní produkce se Akademie dostává do kulturního povědomí Evropy. Masivní zakládání institucí s názvem “akademie” pak naplno propukne v 16. — 17. století, bez nutné návaznosti na platónskou tradici. Akademie se stávají moderními centry sdílející nejnovější poznatky z vědy, což toho času vede k určité ztrátě prestiže univerzit. Ty mnohdy reagují změnou názvu na zvučnější “akademie”.[8]
[1] PEROUTKA, Emanuel. O Platónově státě. s In: PLATÓN. Ústava. Praha: OIKOYMENH, 2001. s. XXVII.
[2] SVOBODA, Jan. Ke kořenům Akademie. Akademický bulletin: oficiální časopis AVČR. 2011. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2011/02/11/
[3] KRATOCHVÍL, Zdeněk. Mýtus, filosofie, věda: (filosofie mezi Homérem a Descartem). Praha: Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, 1996. s. 69.
[4] tamtéž, s. 70.
[5]KRAMER, Hans. Přel. Jakub Jinek. Platónská Akademie a problém systematické interpretace Platónovy filosofie. Reflexe: filosofický časopis. Reflexe 49, 2015. 113 — 143. Dostupné z: https://www.reflexe.cz/Reflexe_49/Platonska_Akademie_a_problem_systematicke_interpretace_Platonovy_filosofie.html
[6] KRATOCHVÍL, Zdeněk. Mýtus, filosofie, věda: (filosofie mezi Homérem a Descartem). Praha: Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, 1996. s. 70.
[7] MAREŠ, Milan. Příběhy matematiky: stručná historie královny věd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008. s. 15.
[8] SVOBODA, Jan. Ke kořenům Akademie. Akademický bulletin: oficiální časopis AVČR. 2011. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2011/02/11/
