Podoba a role evropských univerzit v historické perspektivě

Ve své závěrečné eseji bych chtěla navázat na svou přípravu na hodinu a se chtěla zabývat tématem univerzit. Oproti své původní přípravě na pátou hodinu se přitom neomezím pouze na středověk a současnost, téma na základě hlubšího studia odborné literatury věnující se tématu značně rozšířím. Samotnou ideou univerzity se zabývalo již mnoho odborníků. V eseji se rovněž nehodlám zaměřit na jednu či více konkrétních institucí, nicméně se zaměřím zejména na samotný pojem a univerzity v Evropě obecně. Záměrně přitom opomenu americké univerzity a obdobné instituce fungující jinde na světě, mající základy v jiných kulturách a vycházející z odlišných tradic. Budu se snažit nastínit historický vývoj, který mi přijde pro pochopení nezbytný a hledat stručné odpovědi na některé fundamentální otázky ohledně tohoto typu institucí. Co je to vlastně univerzita? Jaká byla její role v jednotlivých historických etapách a jaká je dnes? Lze identifikovat ve vývoji evropských univerzit klíčové osobnosti a zásadní rozdíly? Co je pro dnešní univerzitu charakteristické, jaké jsou její hlavní činnosti a jakým problémům čelí?

Photo by Murray Campbell on Unsplash

Co je to univerzita?

Ačkoli se některým lidem může zdát pojem univerzity víceméně zcela zřejmý a jasný, podle některých autorů zabývajících se tématem je definice tohoto komplexního pojmu stejně tak obtížná, jako definice samotné vědy. Určitě tak nepřekvapí skutečnost, že definic, zejména těch pracujících s opisem, se vyskytuje mnoho, přičemž si zde uvedeme tři. První z nich se soustředí na předmět bádání a nabídl jej kdysi Radim Palouš, který napsal, že „Výrazem latinského původu universum se dnes rozumí veškerenstvo či vesmír a výrazem univerzální všeobecný, všestranný. Název univerzita potom označuje vysokou školu mnoha specializací humanitních i přírodovědných. Zde již nejde o všeobecnost ve smyslu oborové univerzality, totiž univerzita zahrnuje veškerenstvo lidského vědění.“[1] Jiní autoři, zejména pak ti, kteří se soustředí na historii však zdůrazňují a zároveň upozorňují na jednu specifickou vlastnost této instituce, totiž pospolitost komunity. Jaroslava Pešková se při definování univerzity tak odkazovala na Josefa Charváta a citovala jeho slova, podle kterých je „Universita je svobodná obec těch, kteří chtějí samostatným bádáním proniknout příčiny věcí. Není to tedy vyšší škola mistrovská pro technické zdokonalování nebo memorování rozsáhlejší látky.“[2] V jednom z mnoha článků věnujících se mj. historii a prvopočátku univerzit se také můžeme dočíst, že „Studenti a učitelé tvořili společenství, těleso, jednu universitas, aby si chránili svá privilegia, která později měla být garantována církví a státem. V tomto smyslu se stala universita poprvé společenstvím pařížškých magistrů v roce 1221 (universitas magistrorum et scolarium).” [3]

Středověk — univerzita jako společenství a místo konzervativní učenosti

Ačkoli někteří autoři hledají původní myšlenku již v antickém Řecku a Římě, historie skutečných univerzit v tomto smyslu se začíná psát vedle jiných typů škol teprve ve středověku, konkrétně ve 12. a 13 století, ve kterých se staly po papežství a státě třetí mocností, a jejichž čelní představitelé, tedy nejdříve papež a později císař, jim za podporu zajišťovali významná privilegia.

Středověké univerzity mohly být dvojího typu. Tyto typy byly pojmenované podle nejprestižnějších univerzit a středisek učenosti. Prvním typem nebo modelem byl pařížský typ, ve kterém byli vyučující voleni správci univerzity. V rámci tohoto typu existovaly celkem čtyři fakulty, jedna nižší, na které byla vyučována filosofie, a tři vyšší, jejichž předmětem byla teologie, kanonické a světské právo a medicína. Druhým typem pak byl typ boloňský, v jehož rámci byli rektoři a profesoři voleni přímo studenty.[4]

Jak poznamenává Jiří Stočes, z důvodu volby rektorů a profesorů přímo studenty lze podle jeho názoru na středověkých univerzitách spatřovat jednoznačné demokratické rysy.[5] Zde se sluší poznamenat, že o určité vnitřní demokracií v rámci středověkých univerzit hovoří v kontextu privilegií i významný francouzský historik Jean-Claude Schmitt. Poznamenává, že „Univerzitní autonomie tedy skutečně existovala zajišťovala relativně demokratický vnitřní chod této instituce, ale také svobodu, jež byla výjimečně příznivá intelektuální činnosti.“[6]

Studenti pak obvykle přicházeli a získávali předešlé znalosti na farních školách, na univerzitu pak vykonávali přijímací zkoušky. Konaly se přednášky, na kterých vyučující předkládal otázky. Problémy byly potom diskutovány na disputacích. Výhradním vyučovacím jazykem pak byla latina.[7]

Hlavním úkolem univerzity přitom nebylo objevování nového, nicméně předávání již poznaného. Úkolem vyučujícího tak bylo objasnit názory autorit, jakými byli Tomáš Akvinský, Hippokrates či Aristoteles.[8] Vědění bylo samozřejmě universalistické a všude stejné. Čerpalo ze dvou pramenů, a to antické vědy a křesťanského Zjevení.[9] Nebyl zde tedy prováděn žádný výzkum, vykládané texty se rozdělily na počátku semestru mezi učitele, podle stanoveného turnu. Samotná univerzita byla pak centrem vzdělání pro všechny národy. Měla tak dimenzi vzdělanostní i politickou.[10] Právě na větších univerzitách, které se značně lišili od těch menších, působili také zahraniční studenti. Počet studentů větších fakult výrazně přesahoval 1000 studentů.[11] Bylo by ovšem mylné se domnívat, že existovaly pouze církevní školy a univerzity. V této době již existovaly školy pro učně z cechů, ve kterých se učili svému specializovanému umu, tedy řemeslu.

Novověk — humanismus, inovace a věda

Jak poznamenává britský historik zabývající se kulturními a sociálními dějinami Peter Burke v prvním dílu své Společnosti a vědění, byla to právě značná obliba v disputacích, která se stala záminkou novověkých autorů pro jejich kritiku konceptu středověkých univerzit. Čím se humanisté, spatřující vzor v ideálu návratu k antice, výrazně odlišili byla skutečnost, že popírali obecně přijímané názory filosofů a teologů, pro které mj. sami vymysleli označení „scholastikové“. Většina humanistů přitom pocházela z řad studentů samotných univerzit. Vzhledem k odporu a neakceptování humanistických diskuzí začala univerzitám brzy vznikat konkurence v tzv. akademiích, kterých bylo jen v Itálií na 400 a kde se humanisté scházeli k diskuzi. Až později tyto nové instituce začaly být tolerovány. Tolerovány byly zejména novými univerzitami, kde se postupně ujímali slova právě humanisté. Skutečně velká změna přišla až v 16. století s jmenováním Philippa Melanchthona, a to Martinem Lutherem do významné pozice profesora řečtiny. Melanchthon změnil na své univerzitě učební plány a inspiroval řadu menších univerzit. Později se k latině přidaly další jazyky, skutečné novátorství, resp. „vědecká revoluce“ pak nastala, když své místo mezi vědami zaujala „nová filosofie“, tedy přírodověda či matematika. Snaha byla o začlenění věd vycházející z poznatků obyčejných lidí, např. zahradníků.[12]

Jiří Chotaš však tvrdí, že současné pojetí univerzity se zrodilo až v 18. a 19. století, kdy podle něj vznikly dva protikladné modely, které nazývá francouzský model specializovaných škol a model německé univerzity, která byla pojata jako vědecko-pedagogická instituce. Zatímco za prvním modelem stála osobnost, která jej propagovala a měla velký význam pro dějiny, tedy Napoleon, za druhým stála v kontextu vysokoškolského vzdělávání velmi významná, nicméně laické veřejnosti neznámá persona. Persona, která ovlivnila na poměrně dlouhou dobu chod nejen německých univerzit, tedy Wilhelm von Humboldt.[13] Humboldt vnímal vzdělání jako propojení obecného a zvláštního, individuality a společnosti, tedy utváření a rozvíjení subjektu po všech stránkách a osvojováním toho, co podporovalo lidství. [14] Univerzity proměnil na samostatné instituce. Také zajistil, aby se o univerzity staral stát, který měl nad vědeckými institucemi a povoláním vhodných učitelů dohled, nicméně jinak do sféry vědy nesměl zasahovat.[15]

20. století a současnost

Díky velkému rozmachu věd a potřebě vzdělaných lidí došlo ve dvacátém století k zakládání nových fakult. Stejně tak, jako jindy v historii, však i na univerzity dolehly těžkou váhou události 20. století a univerzity, resp. třeba přijímaní studentů, podléhalo politické kontrole. V socialistických zemích nastala změna, kdy byla jejich samospráva zrušena a výzkum se stal záležitostí akademie věd. [16]

V současnosti jsou univerzity moderní, velké. Studenti mají na výběr, zda budou studovat státní školu, či zvolí soukromou. Stejně tak, jako ve středověku hrála velkou roli latina, dnes se ujímá angličtina. Své slovo mají také technologie umožňující e-learning, nebo také vznik Open university.

Poslání dnešních univerzit je vytyčeno ve dokumentech. Jde jednak o vlastní strategické dokumenty, tak o dokumenty, které jsou pro všechny vysoké školy společné. Chybou by zde patrně bylo nezmínit legislativu. Výraznou roli při formování dnešní podoby pak měla třeba Boloňská deklarace. Zaměříme-li se však na to, co je podle Dlouhodobého záměru vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2016–2020 posláním, najdeme již v preambuli tento výčet hlavních činností:

  • vzdělávací činnost,
  • tvůrčí činnosti,
  • přímé společenské a odborné působení, neboli “třetí role”.

Výsadní postavení má podle tohoto dokumentu vzdělávací činnost, nicméně kombinace všech tří vytváří vysoké škole identitu. Je také potřeba zdůraznit, že do tvůrčí činnosti spadá nejen základní a aplikovaný výzkum, ale také již od novověku avizovaná inovace. Poslední bod se již podle svého znění soustředí na působení a kultivaci ostatního obyvatelstva.[17]

Zde je však možné se pozastavit nad tím, že je primární rolí univerzity výuka, která je výzkumu nadřazena.

Otázky a problémy současných univerzit

I dnešní univerzity zcela evidentně stojí před řadou doposud nevyřešených a přetrvávajících problémů. Různí autoři článků se v nich často opakují. Patří k nim z jejich pohledu nejen nedostatečné financování, ale také často zmiňované zbytečné administrativní zatížení. Dále jsou často zmiňovány následující body.

  • Profesní vzdělávání vs. obecné vzdělání

Spor o to, zda má mít vzdělání praktický tzn. instrumentální, nebo spíš teoretický a všeobjímající charakter, můžeme pozorovat již dlouho a každý odborník na něj má svůj názor. Skutečností zůstává, že obojí má určitě svůj určitý smysl, své klady a zápory. Je pochopitelné, že stát, firmy a studenti lačnící po co nejlepším profesním uplatnění a následném platovém ohodnocení preferují právě profesní vzdělávání. V pomyslné opozici stojí někteří akademici, kteří i přes jistý tlak urputně hájí smysl univerzity jakožto instituce mající vyšší cíl, totiž moudrost a neustálé hledání otázek či bádání.

Osobně se domnívám, že redukovat univerzitní vzdělání na čistě instrumentální či profesní, a tak odtržení se od tradice a v podstatě smyslu univerzity by nebylo správné. V tomto problému vidím řešení v podobě „střední cesty“. Také nepovažuji školu za „přípravku na život“, tedy nedělám distinkci mezi školou a „reálným životem“. Studium je přece jeho součástí. Myslím, že by se měla vést debata mnohem živější o tom, které vzdělání má na univerzitách opodstatnění a v jaké míře, pokud to lze vůbec tak posuzovat. Nicméně jakákoliv diskuze potřebuje ochotu přistoupit k ní, a to u obou stran, což se mnohdy spíše ideál. Cožpak ale moudrost či alespoň snaha o ní již není pro 21. století důležitá?

  • Masovost vs. zajištění individuálního přístupu

Za jednu z poměrně výrazných charakteristik dnešní univerzity lze považovat obrovský počet studentů různého věku, pohlaví, vzdělání, zájmů,… Zároveň je však také současným trendem individualizace, potažmo individuálního přístupu a vynořuje se problém, jak tyto dva aspekty efektivně skloubit tak, aby se pozornosti dostávalo všem studentům. A kde začíná a co lze vlastně považovat za individuální přístup?

  • Interdisciplinarita a tzv. „Faustovo dilema moderní vědy

Poslední body, navzdory jejich absolutní nesouvislosti, jsem si dovolila spojit pouze z důvodu krátkosti komentáře. Pojem, který umí rozvířit diskuzi, je rozhodně interdisciplinarita a spolupráce. Názory na interdisciplinární spolupráci a její přínos se velmi různí, troufám si však říct, že se stává výrazným trendem. Druhý pojem metaforiky využívajícího Goethova Fausta představuje, v práci již zmiňovaný, Peter Burke. Toto dilema podle něj nastává tehdy, kdy se za finanční podporu firem či vlád platí ztrátou akademické autonomie.[18] Pro příklady, na něž se toto dilema vztahuje a které vzbuzují větší pozornost přitom nemusíme chodit daleko.

Závěr

Univerzity prošly dlouhým vývojem, přičemž každá historická etapa přinesla něco jiného. Ačkoli je mnohými lidmi koncept původní, tedy středověkých univerzit razantně odmítán, je nepochybné, že současné univerzity stojí právě na jejich základech, a v mnohém se k jejich odkazu stále hlásí. Důkazem budiž slavnostní ceremonie. V určitých bodech, jako je postoj k inovacím, se naopak rozchází. Osobně se domnívám, že vývoj a změna jsou povětšinou pro existenci univerzity nezbytné a ve většině případech pozitivní.

Citace

[1] PALOUŠ, Radim. Uni-verzita. CHOTAŠ, Jiří, Aleš PRÁDNÝ a Tomáš HEJDUK. Moderní univerzita: ideál a realita. 1. Praha: Filosofia, 2015, s. 11–12. ISBN 978–80–7007–419–0.

[2] PEŠKOVÁ, Jaroslava. UNIVERZITA V NOVÉM MILÉNIU. In: DEMJANČUK, Nikolaj. Univerzita v novém mileniu: mezinárodní konference — říjen 2003. 1. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 41–48. ISBN 80–864–7362–7.

[3] RABAN, Miloš. Existenciální smysl a univerzita. KRÁMSKÝ, David. Úloha univerzity v dnešní společnosti. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 19–23. Res humanae. ISBN 80–7372–148–1.

[4] Tamtéž.

[5] STOČES, Jiří. UNIVERZITA V UPLYNULÉM MILÉNIU, PESIMISTICKÁ SKICA ZAČÍNAJÍCÍHO MEDIEVISTY. In: DEMJANČUK, Nikolaj. Univerzita v novém mileniu: mezinárodní konference — říjen 2003. 1. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 347–358. ISBN 80–864–7362–7.

[6] VERGER, Jacques. Univerzita. In: LE GOFF, Jacques a Jean-Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. Vyd. 3. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 822–833. ISSN 978–80–7429–130–2.

[7] RABAN, Miloš. Existenciální smysl a univerzita. KRÁMSKÝ, David. Úloha univerzity v dnešní společnosti. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 19–23. Res humanae. ISBN 80–7372–148–1.

[8] Vědění etablované a institucionální. BURKE, Peter. Společnost a vědění. 1. Praha: Karolinum, 2007, s. 49–70. Limes (Karolinum). ISBN 978–80–246–1319–2.

[9] VERGER, Jacques. Univerzita. In: LE GOFF, Jacques a Jean-Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. Vyd. 3. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 822–833. ISSN 978–80–7429–130–2.

[10] RABAN, Miloš. Univerzita a mezioborovost. KRÁMSKÝ, David. Univerzita a mezioborovost. 1. Liberec: Bor, 2007, s. 48–57. Res humanae. ISBN 978–80–86807–69–0.

[11] VERGER, Jacques. Univerzita. In: LE GOFF, Jacques a Jean-Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. Vyd. 3. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 822–833. ISSN 978–80–7429–130–2.

[12] Vědění etablované a institucionální. BURKE, Peter. Společnost a vědění. 1. Praha: Karolinum, 2007, s. 49–70. Limes (Karolinum). ISBN 978–80–246–1319–2.

[13] CHOTAŠ, Jiří. Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt [online]. [cit. 2018–06–25]. Dostupné z: http://scholar.googleusercontent.com/scholar?q=cache:nr6H7zSLiLUJ:scholar.google.com/&hl=cs&as_sdt=0,5

[14] Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008, s. 37–51. XXI. století. ISBN 978–80–200–1677–5.

[15] Boloňa — prázdnota evropského vysokoškolského prostoru. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008, s. 37–51. XXI. století. ISBN 978–80–200–1677–5.

[16] Univerzita. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2018 [cit. 2018–06–26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita

[17] Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2016–2020 [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2015 [cit. 2018–06–26]. Dostupné z: http://www.vzdelavani2020.cz/images_obsah/dokumenty/strategie/dz-vs-2016-2020.pdf

[18] Vědomostní praktiky. Společnost a vědění. 1. Praha: Karolinum, 2013, s. 21–135. Limes (Karolinum). ISBN 978–80–246–2046–6.

Použitá literatura

BURKE, Peter. Společnost a vědění I: Od Gutenberga k Diderotovi. 1. Praha: Karolinum, 2007. Limes (Karolinum). ISBN 978–80–246–1319–2.

BURKE, Peter. Společnost a vědění II: Od Encyklopedie k Wikipedii. 1. Praha: Karolinum, 2013. Limes (Karolinum). ISBN 978–80–246–2046–6.

DEMJANČUK, Nikolaj, ed. Univerzita v novém mileniu: mezinárodní konference — říjen 2003. 1. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80–864–7362–7.

Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2016–2020 [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2015 [cit. 2018–06–26]. Dostupné z: http://www.vzdelavani2020.cz/images_obsah/dokumenty/strategie/dz-vs-2016-2020.pdf

CHOTAŠ, Jiří, Aleš PRÁZNÝ a Tomáš HEJDUK. Moderní univerzita: ideál a realita. 1. Praha: Filosofia, 2015. ISBN 978–80–7007–419–0.

CHOTAŠ, Jiří. Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt [online]. [cit. 2018–06–25]. Dostupné z: http://scholar.googleusercontent.com/scholar?q=cache:nr6H7zSLiLUJ:scholar.google.com/&hl=cs&as_sdt=0,5

KRÁMSKÝ, David, ed. Úloha univerzity v dnešní společnosti. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. ISBN 80–737–2148–1.

KRÁMSKÝ, David, ed. Univerzita a mezioborovost. 1. Liberec: Bor, 2007. Res humanae. ISBN 978–80–86807–69–0.

LE GOFF, Jacques a Jean-Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. Vyd. 3. Praha: Vyšehrad, 2014. ISBN 978–80–7429–130–2.

LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008. XXI. století. ISBN 978–80–200–1677–5.

Univerzita. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2018 [cit. 2018–06–26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Univerzita