Soukromé školy — financování a úskalí

Začátek tohoto roku byl doprovázen silnými diskuzemi, zdali MŠMT náhodou nechce systematicky zakazovat vznik nových soukromých škol. Ministerstvo tuto paniku částečně ztlumilo tiskovou zprávou “Chceme kvalitní veřejné školy. Soukromé jsou dobrý doplněk”. Jaké mohou být tedy nezamýšlené důsledky privatizace školství? Tento text představuje princip financování soukromých škol a je zároveň skromnou úvahou nad temnými a světlými hodnotovými stránkami soukromého školství.

Částečná privatizace školství

Soukromé školy mají jednu obzvlášť pěknou vlastnost, dokazují veřejnosti, jak je současný školský systém finančně podhodnocený. Rozdíl mezi veřejnou a soukromou školou spočívá ve financování poskytovaných služeb — tedy kdo zajišťuje chod celé instituce. U veřejných škol jsou veškeré náklady na provoz hrazeny státem (potažmo patřičným krajem).

Soukromé školy ovšem nejsou, jak by se intuitivně mohlo zdát, zcela hrazeny z privátních zdrojů.

U státních i veřejnou škol hraje významnou roli financování tzv. základní normativ, který určuje kolik finančních prostředků škola obdrží za každého žáka. Ovšem tato suma se u soukromých a státních škol zase tolik neliší (ačkoliv přesná data existují, nejsou úplná). Podle slov M. Musila ze Sdružení soukromých škol je maximální příspěvek pro soukromé školy až 90% neivestičního normativu — ten se určuje podle typu školy, množství splněných podmínek a kraje. Oproti veřejným školám soukromé školy již nedostávají příspěvky na pronájmy prostor, vzdělávání pedagogů apod. Přesto jsou soukromé školy schopné poskytnou studentům větší komfort (méně studentů na lektora, rodilý mluvčí, individuální přístup, apod.) a to „jen“ díky školnému. To se samozřejmě liší podle typu a exkluzivity školy. Například Gymnázium Nový PORG Praha má roční školné 131 479 Kč za studenta/ku.

Soukromé školství je financováno státem, neboť stát je legislativním garantem, který zaručuje, že každá osoba, bez ohledu na sociální status, etnikum, víru apod. bude mít právo být vzdělána:

„Dotace se poskytuje k financování neinvestičních výdajů souvisejících s výchovou a vzděláváním ve školách a se službami a vzděláváním, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisí, nebo zajišťováním ústavní a ochranné výchovy nebo preventivně výchovné péče ve školských zařízeních…“ (Zákon o poskytování dotací soukromým školám)

Ideologická křižovatka

Vznik nových soukromých škol si nese své výhody i nevýhody. Jednoznačným kladem je různorodost vzdělávacích institucí a tedy i různorodost přístupů ke vzdělávání. Jiné školy nabízejí jiné pohledy na svět, což podporuje obecně diverzitu v myšlení a řešení problémů. Postavíme-li vedle sebe školy státní, soukromé a církevní, získáme poměrně slušnou paletu odlišných názorů.

Stínem soukromý škol je, že produkují určitou vzdělávací propast — vzniká zde riziko segregace dětí podle toho, z jaké sociální vrstvy pocházejí. Státní škola vám obvykle neumožní jazykovou úroveň C2, rodilého mluvčího výjezd do zahraničí, individuální přístup, podporu při přijímacím řízení na vysokou školu… jako to umožňuje již zmiňovaný Nový PORG. Absolventi takových škol jsou předem vybaveni dovednostmi, které by student na veřejné škole získával velmi obtížně. U přijímaček na vysokou školu tak může dojít k tomu, že studenti z veřejných škol budou vyselektováni na úkor exkluzivně vycvičeným studentům soukromých škol — samozřejmě zde mluvím o hypotetické situaci, přesto je vhodné u soukromých škol vnímat nejen rozměr alternativní výuky, ale také jejich sociálně-tvorný rozměr. Zároveň je nutné podotknout, že takto exkluzivní školy již dnes prakticky existují. (Podívejte se pro zajímavost na rozhovor se studentkou Gymnázia Nový PORG, která se dostala na Stanford)

Nejsilnější a zároveň nejnebezpečnější rovinou soukromých škol je jejich schopnost oslovovat aktivní rodiče.

V okamžiku, kdy státní školy opustí aktivní rodiče, budeme se těšit na výraznější reformu školství ještě dlouhou dobu, neboť pozornost těchto rodičů se přesune jinam, do privátní sfér, odkud již nebudou mít motivaci měnit školství veřejné.

Namísto transformace systému zevnitř zvolí tito rodiče odlišnou cestu, čímž tento problém odsunou na ostatní. Jedná se o pochopitelný krok, který myslí na absolutní zájem dítěte, ovšem pro společnost jako celek může mít zcela regresivní dopady.

Závěrem je nutno podotknout, že ačkoliv soukromé i veřejné školy mají spoustu kladů i záporů, nelze objektivně říci, který poskytovatel je lepší. Jednotlivé přístupy lze extrahovat pravděpodobně pouze z osobních či ideologických postojů. Proto je dobře, že české školství nabízí široké spektrum možností, kde a jak se mohou studenti vzdělávat.