Proč se nebát digitálních technologií?

V dnešním době se dostáváme do situací, kdy jsme obklopeni technologiemi a musíme být schopni s nimi adekvátně zacházet, abychom mohli využít jejich možnosti naplno. Chybějící zkušenosti se sice snažíme nahrazovat aktivní prací s technologiemi i nástroji, narážíme však při tom na své limity v podobě mezer v digitálních, informačních či jazykových kompetencích. V těchto chvílích by bylo snadné propadnout technofobii a distancovat se od všech výdobytků lidské technologické civilizace. Proč nepropadat panice a jak se pokusit vést přiměřený dialog s technologiemi naleznete níže.

Hladce a bez obtíží proplouvat kybernetickými vodami internetu však není aktivita, kterou by nebyl schopen ovládnout každý. Chtěla bych se nyní zaměřit na dva běžné úkony v kyberprostoru — a to na práci s vyhledávačem a pohyb na sociálních sítích.

Jak udržovat zdravý vztah k vyhledávači?

Zamysleme se nad tím, na co vše se nebojíme zeptat vyhledávače, zatímco u druhého člověka bychom váhali nad tím, zda-li mu můžeme důvěrnou informaci svěřit. Tuto důvěru v technologie chci ilustrovat na příkladu chování v následující situaci. Bolí nás hlava. Pokud chceme zjistit proč, pravděpodobně se pokusíme vyhledat vysvětlení ve vyhledávacím okénku našeho oblíbeného vyhledávače. Proklikáváme se stránkami, nacházíme weby zaměřené na zdraví s pokusy o vysvětlení, testy, které nám pomohou nalézt příčinu nesnází, diskuse i “babské rady”, jak se bolesti zabavit. Kvůli všední bolesti hlavy obvykle nebudeme shánět našeho praktického lékaře, ani nevoláme na linku 155. Za bolest hlavy si lze dosadit jakýkoliv problém (nemusí se nutně jednat o zdravotní problém), který nás omezuje, ale je zároveň tak běžný, že jsme se vůči němu stali mírně apatičtí. Řešení problému na nás čeká online, když je nám internet plný odpovědí vždy k dispozici, nabízející nepřeberné množství informací. Je na tom něco špatně?

Často si ani neuvědomujeme, jak obrovské množství důvěry vkládáme do našeho vyhledávače, což je něco, co jsme dříve vkládali do lékaře. Nepřemýšlíme nad tím, jak důvěrné informace ve skutečnosti vkládáme do prohlížeče, ani co si z toho prohlížeč může vyvodit. Nepřemýšlíme nad tím, že vyhledávač je komerční subjekt s cílem být používaný a díky tomu také vydělávat, ani nad tím, že za používání neplatíme penězi, ale soukromím, časem a důvěrou. Při hledání odpovědí na krizové situace na internetu je pak snadné uvěřit jednoduchým či naopak neuvěřitelným vysvětlením, které by nás bez pomoci internetu v žádném případě nenapadly.

Problémem v tomto jednání by mohla být i následná získaná apatičnost vůči skutečně krizovým a nebezpečným situacím — závažnějším, než prostá bolest hlavy — kdy místo okamžitého kontaktování lékaře, či jiného adekvátního postupu, procházíme množství stránek a snažíme se nalézt řešení na problém, který má snadné efektivní řešení v offline světě. Pokud bychom se v tomto případě spokojili s triviálním vysvětlením, mohli bychom vážně ohrozit své zdraví, pohodu či bezpečí.

Důležité je si uvědomit, že vyhledávač, narozdíl od lékařů a dalších odborníků, nesložil žádnou přísahu mlčenlivosti — naše data dále využívá. Je důležité přemýšlet proto nad tím, co takovému vyhledávači svěříme a za jakých okolností. Měli bychom dávat pozor na to, co odsouhlasíme, jaké cookies přijímáme a co dovolujeme našim vyhledávačům o nás vědět, sdílet a používat pro vlastní vylepšování a vlastní komerční prospěch.

Co vše o nás může naše jednání a data říci vyhledávači rozebírá Jakub Skoček v podrobném rozboru digitální identity reálného uživatele na platformě Google, z čehož vyplývají následující závěry: “Mezi největší zdroje informací patří zejména polohové údaje ukládané prostřednictvím mobilních zařízení s operačním systémem Android, historie vyhledávání, YouTube, Gmail a Kontakty. Tyto služby mohou samy o sobě poskytnout velmi přesnou představu o uživatelových zájmech, zaměření či aktivitách v konkrétních oblastech jeho života. Teprve jejich spojením však vzniká ucelený obraz uživatelovy identity. Ten je navíc na mnoha místech doplňován, zpřesňován či potvrzován daty z menších služeb. I malé množství zdánlivě bezvýznamných dat tak může při vhodné kombinaci s dalšími službami poskytnout zajímavé informace… Vzhledem k velkému množství ukládaných dat a zejména možnosti jejich vzájemného kombinování a doplňování je výsledný obraz uživatelovy identity velmi detailní a z velké části odpovídá skutečnosti.”[1]

Vyhledávač nám tedy sice nabízí odpovědi na téměř vše, co bychom si přáli vědět, je ale nutné zůstávat ve střehu — vystupovat z naší komfortní informační bubliny a snažit se využívat vyhledávač v celém jeho potenciálu, nikoliv jen k potvrzení našich názorů či k uspokojení se triviálními souhlasnými vysvětleními. Analýza naší digitální identity — tedy naší osoby tak, jak nás vidí vyhledávač — by mohla přispět k porozumění fungování personalizovaného vyhledávání a k možnosti z naší informační bubliny vystupovat směry, kterými by nás vyhledávač běžně nepustil.

Je možné zachovat své soukromí při pohybu na sociálních sítí?

Sociální sítě jsou vhodným nástrojem k bourání hranic a bariér mezi lidmi. Jsme schopni ve stejném okamžiku být v kontaktu s osobou na druhém konci světa. Na sociálních sítí se objevuje mnoho také mnoho osob, které se proslavili tím, že nechali svět nahlédnout do svého soukromí a své každodennosti. Vytvořili tím velmi obsáhlou digitální stopu zahrnující celý jejich život tak, jak jej chtějí prezentovat.

Mnoho “běžných” uživatelů však po vzoru svých online hrdinů sdílí velké (často ještě větší) množství informací o svém životě, práci, rodině, a na sociálních sítích tak zanechává obsah, který může mít potencionálně nebezpečnou hodnotu kvůli ztrátě soukromí. Zkuste zavzpomínat na to, kdy naposledy jste na sociální síti viděli příspěvek a napadlo vás, že něco tak citlivého či soukromého byste na sociálních sítích nesdíleli. Takovéto chování může vést k úvahám na téma “digitální sebevědomí” či “digitální soudnost” a k úvahám o vytváření propastí mezi uživateli právě kvůli sdílenému obsahu a “míry uplatnění se” na sociálních sítích.

Dle psychologa Aleše Boreckého sociální sítě podporují narcismus. “Narcismus se dá chápat jako zraněné sebehodnocení. Psychoanalýza říká, že když člověk zažívá v raném vývojovém období nějaké zraňující zkušenosti, necítí se milovaný a přijatý, tak potom nemá lásku zvnitřněnou a už jí nevěří. Zároveň ale pořád potřebuje, aby mu jeho vlastní hodnotu někdo potvrzoval, takže místo lásky volí obdiv. Ten sociální sítě přinášet mohou, ale zraněné já vyléčit nedokážou. Virtuální svět je příliš proměnlivý a rychlý na to, abyste v něm mohli dostat skutečnou lásku.” [2]

Místo lásky či obdivu se ovšem na sociálních sítích setkáváme s opozičními reakcemi a chováním lidí. Vše, co sdílíme na sociálních sítích může vyvolat negativní či nenávistnou reakci. Ač často nemyslíme na tyto následky, v souvislosti se sdílením citlivých informací či fotografií může následně dojít ke trollingu, kyberšikaně, groomingu či kyberstalkingu.

Policie ČR nabízí základní myšlenky prevence kyberšikany, které je vhodné dodržovat při práci se sociálními sítěmi. Mezi rady Policie ČR patří: “Nebuďte přehnaně důvěřiví, nikdy nevíte, kdo je druhé straně. Nesdělujte citlivé informace (osobní údaje, osobní fotografie, hesla k účtům, apod). Respektujte ostatní uživatele.”[3] Jedná se o pravidla, která by měla obecně platit pro bezpečný pohyb na sociálních sítích. Ač se může zdát, že takovéto problémy se týkají pouze nerozvážných nezletilých či mladých lidí, pravdou zůstává, že se s tímto typem chování může na sociálních sítí potkat kdokoliv a proto je vhodné přemýšlet nad tím, jaké informace veřejně vystavujeme na sociálních sítích, jak se prezentujeme a jak se chováme k ostatním uživatelům.

Otázkou tedy stále zůstává — co o sobě prozradit v kyberprostoru? Odpověď na tuto otázku spočívá v dodržování digitální hygieny a umírněnosti v publikování. Nabízejí se kurzy zaměřené na bezpečí na sociálních sítích, seznamující uživatele s pravidly bezpečného chování, pravidly publikování atd. Mezi takovéto kurzy patří např.: BezpečnýInternet.cz, nabízející kurzy pro různé uživatele (dostupný z http://www.bezpecnyinternet.cz/), nebo projekt Buď safe online (dostupný z https://www.budsafeonline.cz/), nabízející průvodce od samotného publikování až po vydírání na sociálních sítích. Wikihow nabízí mnoho návodů týkajících se sociálních médií, od cesty k tomu, jak získat více followerů (https://www.wikihow.com/Increase-Your-Followers-on-Social-Media), přes způsoby, jak anulovat a vyčistit svůj digitální portrét (https://www.wikihow.com/Clean-Up-Your-Social-Media-Image) a řešení problémů spojených s poškozováním našeho “offline chování” naší online identitou (https://www.wikihow.com/Stop-Social-Media-from-Damaging-Your-Offline-Behavior), až po absolutní zbavení se sociálních médií (https://www.wikihow.com/Stay-Off-Social-Media). Nesmíme ale zapomínat na pozitiva vyplývající ze sociálních sítí, proto absolutní zamítnutí veškerých sociálních sítí je poněkud extrémní cestou.

K digitálním technologiím je třeba přistupovat s rozvahou a kritickým myšlením. Je třeba kriticky přemýšlet nad našimi činy jak na sociálních sítích, tak v celém kyberprostoru a být připraven hodnotit a zvažovat naše akce. Není však třeba propadat technofobii a distancovat se od internetu a technologií — přinášejí nám mnoho výhod. Důvěřovat, ale prověřovat. To by mělo platit i ve vztahu k digitálním technologiím. Nevidět je jen jako nástroje umožňující sledovat nás na každém našem virtuálním kroku s cílem sesbírat naše osobní údaje a data, ale také jako pomocníky, od kterých se můžeme učit a posouvat naše možnosti.

Apeluji na Vaši přirozenou zvídavost, když vyslovuji následující věty. Nezavrhujme technologie, nebojme se jich, neciťme se jimi ohrožení. Technologie se mohou stát při správném, adekvátním zacházení s nimi vhodnými pomocníky. Nezříkejme se kvůli nim logického myšlení, ale umějme ustoupit, pokud je technologie schopna něco vykonat jednodušeji než lidé. Kreativně hledejme nové úkoly, problémy i řešení a spolupracujme s technologiemi, které nám mohou pomáhat a posouvat naše možnosti. Právě ona zvídavost a touha zkoušet nové věci a pracovat s novými technologii nás může posouvat, jak v digitálních kompetencích, tak v našem osobním, studijním či pracovním životě.

Zdroje:

[1] Skoček, Jakub. Analýza digitální identity na základě reálných uživatelských dat. Informace [online]. 2016, č. 2–3 [cit. 2020–06–04]. ISSN 1805–2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/digitalni-identita/

[2] MACA, Tomáš. Psycholog: Sílí bezohlednost lidí. Narcismus je teď norma, podporují ho sociální sítě. In: Aktuálně.cz [online]. 18.10.2019 [cit. 2020–06–05]. Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/psycholog-uspech-bereme-moc-materialisticky-socialni-site-pr/r~a5b88d8eef3211e9a24cac1f6b220ee8/

[3] PREVENCE — Kyberšikana. In: Policie České republiky [online]. [cit. 2020–06–07]. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/prevence-kybersikana.aspx

Obrázky:

[1] https://engineering.nyu.edu/events/2012/11/07/co-evolution-humans-and-machines

[2] https://www.callcentrehelper.com/images/stories/2018/10/robot-human-handshake-760.jpg