Schopnost učit se jako důležitá kompetence pro 21. století
Co to jsou klíčové kompetence pro 21. století je už poměrně rozšířený fakt. Zjednodušeně se jedná o soubor schopností, znalostí, dovedností, postojů a hodnot, které umožňují uplatnění jedince v současné, ale i budoucí společnosti. Výběr těch klíčových “vychází z hodnot obecně přijímaných ve společnosti a z obecně sdílených představ o tom, které kompetence jedince přispívají k jeho vzdělávání, spokojenému a úspěšnému životu a k posilování funkcí občanské společnosti.”[1] Tyto klíčové kompetence nyní budu probírat v kontextu základních škol, i když je možné o nich mluvit i v mnohem širším měřítku. Za jednu z těchto klíčových kompetencí byla označena i kompetence k učení.
Aktuální pojetí učení zaměřené na kontext říká, že schopnost učit se znamená nejen vědět “co”, ale také “jak” a “proč”. Jedinou a jasnou definici ale učení nemá, existuje snad 40 různých výkladů tohoto pojmu. Ocituji zde pouze dva. Tím prvním je definice uvedená v RVP ZV, která ji pojímá činnostně. Tedy, co žák dělá.
Na konci základního vzdělávání žák:
vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení
vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě
operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy
samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti
poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit, kriticky zhodnotí výsledky svého učení a diskutuje o nich [2]
Druhá definice pochází z dílny Evropského parlamentuy a Rady EU. Jedná se o Evropský rámec, který mimo jiné definuje právě i kompetenci k učení.
Schopnost učit se, v procesu učení vytrvávat, zorganizovat si učení a efektivně hospodařit se svým časem a s informacemi, a to jak samostatně, tak i v rámci skupin. Tato kompetence zahrnuje povědomí o vlastních postupech učení a vlastních potřebách, schopnostmi rozpoznávat dostupné možnosti a překonávat překážky za účelem úspěšnosti procesu učení. To znamená získávat, zpracovávat a osvojovat si nové znalosti a dovednosti, vyhledávat rady a využívat je. [3, s. 148–149]
Co to tedy ta kompetence k učení je už tušíme, ale jak ji efektivně rozvíjet? Na čem se většina odborníků shodne je, že je důležitá analýza činnosti žáků, ale prakticky je rozvoj značně komplikovaný, jelikož zatím neexistují konkrétní indikátory v učebních úlohách, které by ho usnadňovaly. Co se však rozumí pod analýzou činnosti žáků? Veronika Lokajíčková všechny popsané přístupy analýzy rozdělila na dvě skupiny — makroměříto a mikroměřítko. [4] V makroměřítku se analýza dělá s přesahem hodiny, tedy že probíhá nejméně na týdnu/měsíci nebo celém roku. Také je zde zapotřebí osobní přístup učitele a jeho znalost konkrétního žáka. Jen tak totiž dokáže posoudit jeho pokrok. Pak například v Metodické příručce [5] najde konkrétní výchovné a vzdělávací strategie, které lze v daném předmětu využít. V mikroměřítku se pak rozebírají detailní části konkrétní hodiny, ale není nutný osobní znalost, provádí jej spíše pozorovatelé a výzkumníci. [6]
Jak je vidět, koncept kompetence k učení (i když i jakékoliv jiné kompetence) není vůbec jednoduché popsat a jednoznačně vymezit, natož je konkrétně naplňovat. Já jsem za svou vzdělávací dobu kompetenčního učení příliš nepoznala, transmisivní výuka na ně ovšem ani také necílí. Myslím ale, že právě kompetence k učení, je pro život ve 21. století natolik důležitá, jelikož se prostředí velmi rychle mění a my jsme nuceni se mu přizpůsobovat a měnit své návyky a učit se novým věcem a přicházejícím technologiím, že je mi až líto, že se na ni neklade mnohem větší důraz a že se hold mnoho dětí a lidí musí naučit učit se tak nějak samo.
[1] 4 Klíčové kompetence. Metodický portál RVP [online]. Praha, 2016 [cit. 2022–04–13]. Dostupné z: https://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=10842
[2] tamtéž
[3] Education Council (2006). Recommendation of the European Parliament and the Council of 18 December 2006 on key competences for lifelong learning. Brussels: Official Journal of the European Union.
[4] LOKAJÍČKOVÁ, V. Kompetence k učení a možnosti jejího rozvíjení a hodnocení: vymezení pojmu a přehled současných přístupů. Pedagogická orientace [online]. 2013, 23(3), 318–341 [cit. 2022–04–19]. ISSN 1805–9511. Dostupné z: doi:10.5817/PedOr2013–3–318
[5] KOCOURKOVÁ, Šárka, Markéta PASTOROVÁ a Jan TUPÝ. Klíčové kompetence ve výuce na základní škole a gymnáziu [online]. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV), divize VÚP, 2011 [cit. 2022–04–19]. ISBN 978–80–87000–72–4. Dostupné z: http://www.vuppraha.rvp.cz/wp-content/uploads/2011/07/Klicove_kompetence.pdf
[6] LOKAJÍČKOVÁ, V. Kompetence k učení a možnosti jejího rozvíjení a hodnocení: vymezení pojmu a přehled současných přístupů. Pedagogická orientace [online]. 2013, 23(3), 318–341 [cit. 2022–04–19]. ISSN 1805–9511. Dostupné z: doi:10.5817/PedOr2013–3–318
