Sebeřízené vzdělávání u dětí: můžou se samy naučit číst?

Sebeřízené vzdělávání si může člověk spojovat například s alternativními školami, kde si děti v menší či větší míře mohou vybírat, jak budou v hodině trávit svůj čas. Dítě se rozhodne, že se chce dozvědět například více informací o dinosaurech a začne si o nich pročítat knihu či si o nich najde něco na tabletu. Na této situaci nejspíš není nic zvláštního, takto se mohou dovzdělávat i děti z běžných škol ve svém volném čase. Celé to má ale jeden zádrhel — dítě musí umět číst, jinak potřebuje, aby mu veškeré informace někdo řekl. Znamená to tedy, že děti, které číst neumí, se sami vzdělávat nemohou?

Podle autorka webu Svoboda učení, který se sebeřízeným vzděláváním dětí zabývá, to tak není, ve svém článku píše, že se její děti naučili samy číst bez toho, aby nad nimi musela celou dobu stát. Peter Gray v článku prezentuje svůj názor, že pokud děti vyrůstají obklopeni lidmi, kteří čtou, tak si dokáží řídit proces učení čtení samy a potřebují jen občasné odpovědi na otázky. To je obrovský rozdíl oproti poměrně běžné situaci, kdy je dítě po návratu ze školy nuceno číst nahlas pořád dokola „Máma mele maso“ s rodičem za zády. Na první pohled se to může zdát jako skvělý přístup, ale každá mince má dvě strany. Autor zde také zmiňuje školu, ve které byly děti nechány, aby se naučili číst samy a některé to sice prý zvládly už ve 4, ale někdo z nich se to naučil až ve 14! Je asi diskutabilní, kdy přesně by dítě mělo/mohlo umět číst, ale pokud to srovnáme s tradičním věkem 6 let (tedy první třída bez odkladu), tak 14 je více než dvojnásobek, to už se skoro nedá mluvit o dítěti, protože už tou dobou bude v pubertě.

Toto byl určitě ale extrémní příklad, rozhodně to takto nemusí skončit. Carol Bainbridge ve svém článku radí, že rodiče můžou děti k učení čtení povzbudit například tím, že jim sami budou číst. To koresponduje také s tím, co psal Peter Gray — pokud budou děti obklopeni lidmi, kteří čtou, naučí se to.