Sociální konstrukce (a)sociálů
Digitální sociologie je pod-disciplínou sociologie a jako taková zkoumá používání internetu v rámci toho, jak působí na každodenní chování člověka. Termín, jako takový, nemá dlouholetou praxi, poprvé se objevil až v roce 2009. Teprve roku 2013 se objevila první čistě akademická kniha zaměřující se na daný pojem.
Nejen kvůli tomu, že tato disciplína nemá dlouholetou praxi, není velmi rozvinutá. Ovšem jednoduše se dají najít věci, pod které by se termín „digitální sociologie“ mohl podepsat. Příkladem mohou být například nové technologie jako virtuální či augmentovaná realita apod.
Celkově existují 4 hlavní aspekty digitální sociologie:
- Profesionální digitální praxe
- Sociologická analýza digitálních technologií
- Analýza digitálních dat
- Kritická digitální sociologie
New digital technologies have had a profound influence on everyday life, social relations, government, commerce, the economy and the production and dissemination of knowledge. People’s movements in space, their purchasing habits and their online communication with others are now monitored in detail by digital technologies. We are increasingly becoming digital data subjects, whether we like it or not, and whether we choose this or not.
Vzhledem k tomu, že digitální sociologie studuje každodenní život člověka, tak nemusíme zahazovat klasické sociologické teorie jako například koncept reality každodenního života anebo kontakt tváří v tvář, se kterými přišlo duo sociologů Peter Berger a Thomas Luckmann ve své knize Sociální konstrukce reality. „Každodenní život se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají a jež má pro ně subjektivní význam jako určitý logicky soudržný svět.“ Takhle popisují „analogovou“ realitu, ovšem ta digitální se dá vyložit naprosto stejně. Pro uživatele sociálních sítí má každá jiná sociální síť jiný subjektivní význam, který si mohou vykládat, jak chtějí — i napříč tomu, že je třeba síť určena úplně jinému významu.
Jak dále rozvíjí, tak realita každodenního života je nám už předem objektivizována, tedy představuje se nám určitým způsobem, který byl přijat už v době, kdy jsme my neexistovali. Jelikož žijeme v době, kdy Moorův zákon sviští v plném proudu, tak se tohle o digitální realitě říct nedá. Probíhá neustálá objektivizace chování na sociálních sítích, a to samotné vytváří nevhodné podmínky pro výzkumnou práci digitální sociologie.
Je zcela jasné, že studium každodenního chování člověka není jednoduchá práce, obzvlášť když se přesuneme do digitálního prostředí. Je možné říct, že kontakt tváří v tvář je ekvivalentní komunikaci na sociálních sítích? Z prvního pohledu bych okamžitě řekl ne. Ovšem když se na to podíváme trochu hlouběji, tak mé rozhodné „ne“ se začíná měnit.
V situaci tváří v tvář je mi druhý člověk představován v živé přítomnosti, kterou oba sdílíme. Jsem si vědom, že v téže živé přítomnosti vnímá i on mě. Mé a jeho „tady a teď“ se po celou dobu trvání této situace neustále dotýkají tváří v tvář… To znamená, že v situaci tváří v tvář je mi subjektivita mého protějšku dostupná prostřednictvím co největšího počtu projevů.
Technologie nám umožňují náš kontakt s druhými lépe zprostředkovat, víme ale s kým mluvíme? Nemyslím tím teďka situaci, kdy jsme v kontaktu s naprosto cizí osobou, ale s našim kamarádem. Je nám jeho „tady a teď“ zprostředkováváno, tak perfektně, jako při reálném kontaktu? V určitých situacích ano, ve většině nejspíše ne. Je jenom otázka, co nám technologie v tomhle ohledu přinesou do budoucna, a zda bude zkoumání mezilidských digitálních vztahů jednodušší.
Zdroje:
Berger, P. and Luckmann, T. (1966). The social construction of reality. United States: Doubleday.
Lupton, D. (2014). Digital sociology. Routledge.
