Střípky z projektu Knihovna.ai a nerovnost skrze vzdělávání
V květnu minulého roku začala na KISKu roční práce na sociálně inovačním projektu, který protkal řadě studentům, odborníkům, knihovníkům a dalším zapojeným lidem celých dvanáct měsíců. V rámci projektové výzvy Inkubační fáze vývoje řešení Ministerstva práce a sociálních věcí se podařilo získat podporu pro sociálně inovační projekt s názvem “Veřejné knihovny jako místa podpory budoucí zaměstnanosti.” Projekt vznikl jako návrh zkoumání otázek týkající se budoucnosti pracovního trhu, který se bude vlivem automatizace během příštích let dynamicky měnit, a rolí veřejných knihoven České republiky. Nyní se společně v týmu nacházíme na konci roční práce a ačkoliv nás stále ještě čeká sepsat několik zpráv a uspořádat pár společných ohlédnutí, chýlíme se ke konci.
Vnímáme tuto příležitost, jako vhodnou formu prezentace projektu ostatním studujícím a pracujícím na KISKu. Ráda bych tímto příspěvkem projekt uvedla a popsala jej v kontextu oblasti učící se společnosti. Ačkoliv se projekt nezaměřoval pouze na aspekty vzdělávání, podařilo se nám v něm aplikovat principy otevřené vědy a human learning systems. Zároveň jsme se v něm dívali na vztah k celoživotnímu vzdělávání a vzdělávání lidí v produktivním věku. Z toho důvodu vnímám uvedení projektu jako vhodný příspěvek v rámci konference Budoucnost vzdělávání perspektivou informačních věd 2024.
O projektu:
Ačkoliv se pohledy do budoucnosti mohou zdát spekulativní a nepřesné, vliv umělé inteligence (dále jen AI) na pracovní trh je již nyní nesporný (1). Zvyšující se automatizace a digitalizace zasáhne statisíce až miliony pracujících po celém světě — nevyjímaje České republiky (2). Projekt, který jsme odstartovali v květnu roku 2023 a časem jsme jej pojmenovali knihovna.ai, reaguje na potřebu preventivně připravovat českou pracovní sílu a společnost na očekávané dopady AI. Cílem bylo zmapovat příležitosti, jak do podpory budoucí zaměstnanosti aktivně zapojit i síť veřejných knihoven. Zároveň jsme v projektu chtěli navrhnout nástroje, které by na očekávaný posun v nárocích na kompetence pracujících připravovaly i skupiny, u kterých lze očekávat negativní ohrožení umělou inteligencí. Zejména takové skupiny lidí ve společnosti, u kterých lze do budoucna předpokládat negativní ohrožení a kteří nedisponují dostatečnou podporou, ať už od zaměstnavatele či od širšího systému.
Z diskuzí o umělé inteligenci často vypadávají její nejzranitelnější články, kterými jsou lidé, kteří se nachází za bariérou digitálních kompetencí a nepohybují se v prostředí, které by je na změny dostatečně připravilo. Z toho důvodu jsme se v projektu zaměřili i na skupiny lidí, které se věnují manuální práci a vypadávají z celoživotního učícího se procesu. Mimo ně jsme se v projektu zaměřovali i na zdánlivě “rezistentní” skupinu pracujících, kterými jsou lidé na volné noze a lidé, kteří se věnují generativním činnostem — grafický design, copywriting, překlady apod. Tito lidé se sice často do diskuze o AI zapojují, ať už se v ní sami vzdělávájí nebo mají podporu ve větších korporacích, můžeme u nich však pozorovat výrazný vliv na jejich práci vlivem generativní AI (3).
Role knihoven v celé problematice je vícečetná. Historicky stály knihovny u většiny informačních revolucí jako průvodci nových technologií. S rozvojem počítačů a internetu začaly knihovny nabízet své prostory lidem k využití internetového připojení. Díky tomu mají knihovny řadu zkušeností se službami podporujícími rozvoj kompetencí, zaměstnanosti a zpřístupňování nových technologií. V územně odloučenějších regionech pak nelze místní knihovnu opomenout jako klíčového partnera pro kontakt a práci s místní komunitou.
S rozvojem umělé inteligence je důležité na tyto role navázat a zmapovat jejich potenciály a bariéry v současné transformaci pracovního trhu. Pole příležitostí pro knihovny jako místa podpory budoucí zaměstnanosti dosud nebylo systematicky zmapováno a stávající nabídka služeb knihoven nezohledňuje nové nároky spojené s digitální transformací. Nejen knihovníkům, ale i dalším aktérům chybí informace o tom, jak různé skupiny oslovovat a aktivizovat, a s jakými institucemi lze na preventivní podpoře zaměstnanosti spolupracovat. Vnímali jsme jako důležité lépe poznat dané skupiny, jejich potřeby a specifické aspekty, které se k jejich oslovení vztahují.
Celý plán naší práce byl rozdělen do čtyř na sebe navazujících a prolínajících se částí. Od výzkumného mapování, přes návrh a tvorbu prototypů, jsme se dostali až k testování nástrojů a sdílení sepsaných rešerší. Součástí projektu byla i průběžná aktivita, kterou bylo zpřístupňování projektu účastníkům výzkumu a zájemcům veřejnosti v rámci principů otevřené vědy.
Otevřená věda:
Pojem otevřená věda běžně stojí za transparentním přístupem k vědeckému poznání. Snahou vědců je aktivní a průběžné sdílení vědeckých postupů a závěrů výzkumu (4) s veřejností a výzkumnou komunitou. Naší snahou v projektu bylo řídit se těmito principy a od začátku projektu šířit naší práci směrem ven. Za touto snahou stálo vytvoření projektového webu, který se v průběhu roku rozrůstal o aktivní sdílení našich interních úkolů, aktivit, sprintů a publikaci průběžných výsledků. V sekci blogu a materiálů jsme postupem roku sdíleli ven různé metodologické nástroje či výzkumné rešerše. V prototypovací části na webu začaly postupně vznikat i nástroje, jako je např. AI Chatbot či interaktivní evaluační framework.
Metodologie výzkumu:
Výchozím metodologickým rámcem kvalitativní časti byl přístup human-centered design (dále jen HCD), který je založený na řešení problémů reálného světa pomocí hloubkového pochopení lidských potřeb, chování, bariér a přání. Snahou HCD je získat vhled do žité zkušenosti cílové skupiny a jejich zapojení do výzkumného procesu např. tím, že se cílové skupiny účastní tvorby metodik či jejich testování. V jádru HCD je tak každodenní lidská zkušenost a empatické pochopení komplexní reality daných skupin (5). HCD využívá různé druhy metod sběru dat. V našem kvalitativním výzkumu jsme využili především hloubkové rozhovory a focus groupy, které byly proloženy ideačními a vizualizačním aktivitami, které umožnily odlehčit atmosféru a proměnit běh rozhovoru.
V první části projektu jsme se věnovali kvalitativnímu sběru dat a během jara 2024 jsme pracovali na kvantitativním dotazníku, který jsme rozeslali mezi České veřejné knihovny. Kvalitativní sběr dat byl realizován v létě a na podzim roku 2023. Bylo provedeno celkem 18 rozhovorů a dvě focus groupy. Rozhovory probíhaly převážně on-line vzhledem k snazší přístupnosti k cílovým skupinám, dále na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a případně v prostorách, kde se daná cílová skupina pohybovala (např. focus groupa s údržbáři během jejich pracovního dne v nemocnici).
Výzkumně jsme se zaměřili na tři cílové skupiny:
“Nízko-kvalifikovaní”
Pracující s nízkými digitálními dovednostmi nebo ohrožení digitálním vyloučením. Čelí nastupujícímu tlaku na technologické znalosti a kompetence.
Spadají sempracující různých stupňů vzdělání a kvalifikace, spojují je zejm. nižší zkušenosti s technologiemi a nižší důvěra v technologie. Typicky mohou připisovat nižší důležitost vzdělání, zvlášť samostudiu.
“Sociálně znevýhodnění”
Obyvatelé strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionů, mohou být zaměstnanec nebo ekonomicky neaktivní. Dospělí s nízkou úrovní kvalifikace, základních dovedností a klíčových kompetencí a se snížením přístupem k dalšímu vzdělávání.
Pro cílovou skupinu je charakteristická nižší informovanost o možnostech celoživotního vzdělávání, nižší motivace se dalšího vzdělávání účastnit, časové vytížení, špatná zkušenost s dřívějším vzděláváním a nízká podpora systému.
“Digitálně zdatní”
Juniorští freelanceři v „digitálních” sektorech, ve kterých je aplikovatelná generativní AI, tj. marketing, copywriting, tvorba webu, grafika, programování, překladatelství, datová analytika.
Zástupci typicky patří do skupiny mladších dospělých, dosahují vyšších úrovní digitálních a dalších klíčových kompetencí, chybí jim ale dostatek zkušeností ve vykonávané profesi. Nedisponují podporou zaměstnavatele, zejm. v oblasti rozvoje kompetencí a kariérního poradenství.
Výzkumná práce s ohroženými skupinami lidí měla svá specifika, která zrcadlila hlubší problém důvěry v instituce a dosavadní podpůrný systém (vzdělávací proces, úřady práce apod.) Bylo pro nás obzvláště důležité výzkumný design zpřístupnit a snížit práh mezi výzkumníkem (námi) a respondentem (členem zranitelné skupiny), tak abychom se k těmto lidem mohli co nejlépe přiblížit. V této fázi jsme se inspirovali prací Kateřiny Čanigové, která se na FSS MUNI věnuje metodologické práci s lidmi z menšinových skupin.
V rozhovorech jsme se skupinami bavili o širším spektru témat, které zahrnovaly otázky týkající se jejich představ o budocnosti, vztahu k učení se, ke knihovnám či technologiím. Ptali jsme se na jejich život a jejich zájmy. Snahou bylo proniknout hlouběji do jejich žité skutečnosti a poznat, jakým způsobem se každý jedinec vztahuje ke světu. V některých otázkách jsme pronikali hlouběji do problematiky, zatímco v jiných jsme se drželi na povrchu, tak abychom se přizpůsobili individuálním potřebám a znalostem jednotlivých skupin. Stávalo se tak, že jsme se u lidí s vyšším technologickým zázemím (např. digitální freelanceři) bavili o tématu AI hlouběji než s lidmi, kteří se o AI teprve dozvídají. Např. takto:
Pro digitálně zdatné:
„Myslíte si, že některé části vaší práce by bylo možné automatizovat pomocí AI nebo jiných technologií? Pokud ano, co byste nejraději nechali na automatizaci?”
Pro digitálně vyloučené skupiny:
„Když se řekne umělá inteligence, co se vám v hlavě vybaví? Co se Vám objeví za představy / pocity / myšlenky / vzpomínky …?
Každý rozhovor a každá focus groupa byla tudíž jedinečná a získali jsme z nich mnoho dat, které jsme dál zpracovali do finální výzkumné zprávy, a na základě, které jsme pak vytvářeli funkční prototypy.
Nerovnost skrze vzdělávání:
Aspektů, které jsme v projektu zkoumali, bylo mnoho, pro účely této práce jsem se rozhodla zaměřit se na jednu konkrétní linku, která se promítala napříč mnoha rozhovory. Skrze hovory s cílovými skupinami jsme opakovaně naráželi na kontrastní rozdíly v příbězích daných lidí. Narazili jsme na výrazné rozdíly v životních trajektorií lidí, které byly zapříčiněny jejich vztahem a zkušenostmi se vzděláváním.
Nerovnost ve vzdělávání v Česku je komplexní problém, který ovlivňuje životy lidí od útlého věku až po dospělost. Již v raném dětství se děti z ohrožených či segregovaných skupin setkávají s horším přístupem ke vzdělávání, což pramení z jejich finančního a rodinného zázemí či cílené diskriminace okolím. To často vede k nerovnému rozvoji jejich dovedností a následně i k celoživotnímu postoji ke vzdělávání jako takovému. To je pak těmito lidmi často vnímáno pouze jako institucionální záležitost, která skončí po ukončením povinné školní docházky. Vzdělávání jako celoživotní proces, tak jak ho vnímáme v univerzitním prostředí, není pro řadu lidí blízký pojem.
V rozhovorech s lidmi, kteří pracují na pozicích s nízkou kvalifikací (např. prodavač v obchodě s potravinami či údržbář), jsme často naráželi na vzdělávání jako něco, co jim je poskytováno zvenčí, spíše než jako prvek vycházejícího z jejich vnitřní motivace či touhy po změně. Tito lidé vzdělávání často vnímali jako něco, co je nezbytné pro výkon jejich práce, nebo jako povinný kurz nařízený zaměstnavatelem. Paní Martina, pracující jako referentka české pošty, to popisuje následovně:
“Já se celoživotnímu vzdělávání nebráním. Ale nevyhledávám to. Já jsem takovej ten typ, ten pěšák, ten dříč v té práci. Jo, všechno jako odedřu a když mi řeknou, co je potřeba, tak se to naučím.” — Referentka České pošty
Paní Radka, prodavačka pracující na dané pozici už osm let, popisuje proces učení takto:
“Vzdělávání jako učit se? No, to bych si pod tím představit naučit se něco nového nebo něco jiného. Možná si zopakovat něco, co už jsem zapomněla, to si pod tím asi nejlépe představím. Naposledy jsem se musela naučit, jak si do mobilu stáhnout jízdní řády, to byl teda porod.” — Prodavačka v obchodním řetězci
A její kolegyně Jana:
“Když řeknete slovo vzdělávání, já sice jsem jen vyučená, nemám žádnou školu střední ani vysokou, ale prakticky jsem za svůj život pořád něco učila. Třeba když přišly počítače, to bylo něco neskutečného. Ne, že bych se to já učila sama, vždy mě to musel někdo naučit, ukázat nebo třeba, když jsme mívali školení v práci…No, teda takhle, že bych dosáhla nějakého vzdělání s nějakým titulem, to ne. Ale co se týkalo mé práce, tak jsem se musela učit pořád.” — Prodavačka v obchodním řetězci
Výrazný kontrast ve vnímání procesu vzdělávání mohu ilustrovat na úryvku z rozhovoru s Karlem, který pracuje jako grafický designer na volné noze. Design vystudoval v bakalářském oboru na vysoké škole:
“Já jsem si prostě stanovil, že čtyři dny si chci vyhradit práci klienty, půl dne chci třeba pracovat pro neziskové organizace za sníženou sazbu nebo zdarma, a pak prostě den věnovat jenom učení. Ať už čtení knih, poslouchání podcastů a pročítání si toho, na co člověk narazí. Takže jsem si to sám z vlastní vůle takhle pevně nastavil, že chci mít vždy v tom týdnu ten jeden den vzdělávání a učení se, abych měl stále možnost se posouvat dál a dál.” — Grafický designér
V rozhovorech se tyto vztahy ke vzdělávání objevovaly opakovaně a více a více zdůrazňovaly rozdíly mezi cílovými skupinami. Takové rozdíly se pak promítali do životů těchto lidí a utvářeli celoživotní vztah ke vzdělávání, který je pak předáván generačně dál. Bavili jsme se o této problematice s pracující pro neziskovou organizaci, která se věnuje vzdělávání sociálně slabých skupin a situaci popisuje takto:
„To je ten začarovaný cyklus chudoby. Pro lidi s nižším vzděláním, kteří mají rodiče, kteří také manuálně pracují, je mnohem mnohem těžší tady z toho kruhu vypadnout. …. Myslím si, že zde opravdu jde o reprodukci chudoby skrze nízké vzdělání a vztah ke vzdělávání jako takovému.“
Negativní vztah ke vzdělávání se začíná utvářet už na základní škole, kde se děti z menšinových či socioekonomicky slabších skupin potýká s vyšší mírou negativních zkušeností. Šikana, ponižování a segregace, s nimiž se setkávají v dětství, vytváří celoživotní postoj ke vzdělávání, které vnímají jako nepřátelské a nedostupné. Tyto zkušenosti mohou vést k tomu, že děti z těchto skupin ztrácejí motivaci a důvěru ve vzdělávací systém. Segregace a diskriminace na základě socio-ekonomického statusu či handicapu výrazně ovlivňují jejich motivaci pokračovat ve vzdělávání. Výsledkem je, že mnozí z nich nevidí vzdělávání jako cestu k osobnímu růstu, ale spíše jako povinnost a „nutné zlo.“ Tento postoj je generačně předáván dál, kdy jejich rodičům, dlouhodobě nezaměstnaným nebo manuálně pracujícím, „vlastně nic dobrého nepřineslo.”
Tento negativní postoj ke vzdělávání má dlouhodobé důsledky, které se projevují v dospělosti. Lidé, kteří zažili tyto zkušenosti, se často vyhýbají dalšímu vzdělávání a nevnímají ho jako součást svého života.
V České republice je vzdělávací systém nastaven výběrově. Selektivně rozděluje žáky už od útlého věku na ty, kteří budou jednou studovat na vysoké škole (tito žáci přecházejí ze základních škol na gymnázia již v páté či šesté třídě), a na ty, kteří ukončí své vzdělání střední nebo základní školou a následně celoživotní prací „za pokladnou.” Tímto tvrzením si netroufám říct, že taková práce není hodnotná a důležitá. Pro někoho může být i naplňující. Ptíží se ale stává, ve chvíli, kdy lidé nemají na výběr zvolit si tu cestu, kterou si pro sebe a své děti přejí. Lidé, se kterými jsme o těchto tématech hovořili, mají sny, přání a touhy. Často se týkají i vzdělávání, např. naučit se anglicky a jednou se podívat do zahraničí. Bohužel, mnoho z nich vnímá tyto cíle jako nedosažitelné ideály, na které nemají dostatek času či životního štěstí. Tento celý komplexní systém tak přispívá k prohlubování nerovností ve společnosti a omezuje možnosti jednotlivců rozvíjet svůj potenciál. Velmi dobře o této problematice píše Tomáš Katrňák ve své knize Odsouzeni k manuální práci.
Toto je jen jeden střípek z celé mozaiky nalezených témat v našem výzkumu, ale je důležitým prvkem ilustrující komplexnost situace v naší společnosti. Spolu se zbytkem témat tvoří základ, na kterém jsme postavili nástroje, které by knihovnám a dalším poskytovatelům služeb pomohly oslovit tyto skupiny a tím je ke vzdělávání (ať už nepřímo) nalákat.
Závěr
Nyní je již projekt téměř u konce a přestože “naše práce tímto skončí” doufáme, že zjištěná témata a navrhované nástroje budou svým digitálním životem žít dál a jednou možná přispějí ke změnám v českých knihovnách s v transformaci naší společnosti vlivem technologických změn.
O projektu a zbylých tématech se můžete dočíst na našem webu knihovna.ai
— —
