Stačí?
V antice byl svět malý a antropocentrický, naše planeta byla považována středobod vesmíru, ve kterém měl ústřední postavení člověk; člověk se svým božstvem předurčeným osudem, jehož naplnění se rovnalo smyslu života. Jako první v téhle relativní idylce přišel šok astronomický. Zjištění, že Země je pouze jednou z planet, Slunce prachobyčejná hvězda a kolem a kolem jsme součástí nezměřitelně velkého vesmíru, bylo pravděpodobně podobně krutým objevem, jako kdyby nám, lidstvu, dnes kdosi konečně přiznal, že jsme velká simulace nebo počítačová hra neznámého světa. S astronomickým šokem člověk přestal být králem světa.
Jako by nehostinnost okolního vesmíru nebyla dostatečně traumatizující zjištění, přehouplo se devatenácté století a lidské ego dostalo darwinovský políček o původu člověka a ztratilo ideu noblesního počátku, zrodu života. Biologický šok určila náhrada determinismu náhodou a do jisté míry chaosem. Psychologický šok zasáhl samotnou vnitřní podstatu člověka (příkladem když Freud definoval podvědomé nereflektované zážitky a celkovou sílu podvědomí). Naprosto logicky musela (nejen) filosofie dojít k smrti Boha, garanta společenského řádu, který byl zabit pochopením (příkladem Nietzsche).
A tak jsme tu: lidé nihilističtí, egoističtí, nepřející, neklidní, nerozumní. (Jistě, ale pořád lidé. Aktuálně se svět beztak podobá antické představě: věříme ve vlastní nezvratnou pravdu, pouze je pro každého z nás jiná; a svět je zase malý! Otázku umu vést dialog či přemýšlet nechám viset ve vzduchu.)
Co bude dál? Prozatím se domníváme, že nejsme děti boží s nalinkovaným osudem a předurčením a naše planeta ve vesmíru dosahuje průměrnosti. Ano — je tu život, ale s tím se pojí dva problémy. Prvně: život, domnělé vědomí a existence člověka lze považovat opravdu za tak dechberoucí? A také — je náš život tak ojedinělý, jak máme tendenci si myslet? (Odpověď na obě otázky zodpovědět neumím/e, ale jako prima čtení může posloužit A kde tedy všichni jsou? Stephena Webba s celkem padesáti odpověďmi na Fermiho paradox.)
V blízké době se budeme muset vypořádat s racionálním šokem, neboť se blíží (běží, už je tu) doba, kdy výsada myslet a mít rozum nezůstane pouze lidská nebo, řekněme, přirozená. Jako druhý šok očekáváme šok somatický; ten nastane v bodě, kdy nedostatečná, nefunkční, věčně nemocná, strádající a ošklivá těla vylepšíme díky novým technologiím, bioprintingu, kyborgizaci. A především se dostáváme do šoku technologického: neustálá kontrola našeho soukromí, pohybu, myšlenek, názorů, která může snadno (v rámci vyššího bezpečného dobra) překlenout v dohled, kontrolu, ztrátu svobody.
Popravdě nevím, jak tento zkratkovitý pamflet zakončit. Možná snad:
Helena: „A přece se modlíte?“
Alquist: „Ano. Je to lepší než přemýšlet.“
Helena: „A to vám stačí?“
Alquist: „Pro pokoj duše… to může stačit.“
(Karel Čapek, RUR — první dějství)
Pro všechny budoucí šoky nezbývá než si dobře rozmyslet, co nám stačí.
