Starší učitelé a jejich přístup k výuce v digitálním světě
Učitelé, kteří se svému zaměstnání věnují již řadu let a univerzitu absolvovali před delší dobou, mohou být z neustálých technologických změn a novinek, kterým jsou v práci vystaveni, mnohdy nešťastní a zahlcení, protože jsou neustále „pod palbou“ neznámých inovací. Covidová pandemie všechny tyhle šoky ještě zintenzivnila a nastolila v edukačním prostředí úplně nový řád — jak si s tím ale mají poradit starší učitelé?
Jak se integrují do moderního vzdělávání a jak zvládají být obklopeni edukačními technologiemi? Jak se k tomu všemu stavějí?
Nejprve krátce o kompetencích 21. století
Asi už bychom si ani neuměli představit, že moderní technologie by nebyly součástí našich běžných, každodenních životů. Provázejí nás téměř všude. Školy a univerzity jsou jedním z míst, kde s nimi rozhodně můžeme počítat — výuka bez technologií je už spíše rarita. Technologie totiž hrají klíčovou roli v učícím (a učícím se) procesu. Učitelé i žáci musí proto disponovat sadou kompetencí — často nazývané jako kompetence 21. století. Mezi ně patří schopnost spolupráce s ostatními, schopnost komunikace, kreativita, kritické myšlení, informační gramotnost, socio-emoční schopnost, popř. schopnost řešit problémy. S těmito kompetencemi je spjat i fenomén digitální gramotnosti (digitální kompetence) (Silber-Varod et al., 2019), bez kterého v dnešní době nelze dosáhnout efektivní práce s technologiemi ve vzdělávacím prostředí.
U vyjmenovaných kompetencí Silber-Varod et al. (2019) ve svém výzkumu zjišťují, že výzkumný zájem o technologie v edukační roli je poměrně nízký a nedostatečný. Naopak schopnost komunikace je nejčastěji diskutovanou kompetencí. Je s podivem, že v době, kdy je digitální gramotnost natolik důležitá, jsou zároveň z výzkumu zjištěny takovéto výsledky — ve výzkumném poli však skutečně nejvíce chybí studie zaměřující se na to, jak by se učitelé a studenti měli efektivně popasovat s prudkým nárůstem edukačních technologií mezi námi. Navíc je údajně poměrně nízká úroveň digitální gramotnosti jak mezi učiteli, tak i mezi studenty. (Silber-Varod et al., 2019)
A právě v souvislosti s tímto problémem se článek dotkne přístupu k výuce u starších vyučujících, pro které by mohla být rozsáhlost digitálního světa obzvláště náročná.
Výzkumná zjištění — jak se starší učitelé cítí v technologicky dynamickém prostředí?
Tariq et al. (2019) prováděli kvalitativní testování u 4 učitelů (starších 45 let), se kterými pomocí rozhovoru zjišťovali jejich individuální přístupy k celé problematice, co se technologií ve výuce týče a jejich zkušeností s nimi. Měli popsat svoje zkušenosti s technologiemi v průběhu své kariéry, a výzvy, kterým byli vystaveni. Všichni účastníci připustili, že technologický posun je nevyhnutelný a jeho porozumění vede jednotlivce k osvojení si potřebných kompetencí. Všichni také uvedli, že hlavní motivací k porozumění technologií, bylo udržení si pracovního místa. (Tariq et al., 2019)
Co všichni účastníci z technologického posunu pociťovali, byl strach a nostalgie. Projevili obavy z toho, že přijdou o práci jako kolegové, kteří nebyli schopni technologickou propast překlenout. Navíc měli respekt i z toho, že se najednou jejich veškerá písemná (emailová) vyjádření mohou šířit a potenciálně dostávat do nepovolaných rukou, takže neustále cítili potřebu být ve střehu a dávat si pozor na každý detail, který v emailech píšou. (Tariq et al., 2019)
Nostalgie byla dalším intenzivním pocitem — je pochopitelné, že starší učitelé se mohou cítit nepatřičně a neosobně v prostředí, které v jejich mládí nebylo standardem. Schází jim tedy tradiční, konzervativnější přístupy výuky. I další zjištěné pocity (jako pocity nespokojenosti či nahlížení na technologii coby na „hrozbu“) je jen rozšířením výčtu negativních emocí, které starší vyučující pociťují. Podle této studie je tedy jisté, že touha naučit se s technologiemi určitě nepanuje. Ti, kteří nakonec snahu učit se projeví, to považují za „nutné zlo“, které je ale spíše obtěžuje a připravuje o čas. Navíc poukazují na to, že by bylo vhodné, aby se školy/univerzity aktivně zapojily do začlenění těchto vyučujících do moderní výuky a aby je v tom nenechávali samotné. (Tariq et al., 2019) Je pochopitelné, že když se všechno museli učit ve volném čase, například se svými blízkými nebo kamarády (Tariq et al., 2019), náročnost celého úkonu je nezpochybnitelná. Navíc by projevená snaha ze strany školy mohla napomoci k celkovému zvýšení sebevědomí těchto učitelů, protože by uviděli zájem ze strany svého zaměstnavatele.
Programy pro rozvíjení kompetencí hrají roli
Rovněž výzkum (Yakovleva et al., 2020) potvrzuje, že proaktivita ze strany školy je vítaná a očekávaná. Poskytnutí kurzů k rozvoji technologických kompetencí údajně napomohlo k odhodlanosti starších učitelů pokračovat ve své profesní kariéře. Motivace a pozitivní přístup byl po kurzech zřetelný. (Yakovleva et al., 2020) Je tedy evidentní, že starší učitelé mají vůli a schopnost digitální kompetence získat, pokud je jim poskytnuta pomocná ruka k tomu, aby se ve světě technologií zorientovali a mohli tak k ní kvalitně učit mladší generace. Naneštěstí se ukazuje, že školy tyto služby stále neposkytují v dostatečné míře. (Samifanni & Gumanit, 2021)
Covid je hodil do vody, když neuměli plavat…
Samifanni & Gumanit (2021) prováděli výzkum se staršími učiteli (z Filipín), kteří byli nuceni (stejně jako zbytek světa) přejít na nějaký čas do online režimu. Jejich výuka byla zkoumána z Youtube videí. Asi není nic nečekaného na zjištění, že fungovat v online prostředí pro ně byla skutečná výzva, především pokud se předtím o technologie nikdy nezajímali a neměli tendenci rozvíjet své digitální schopnosti už před pandemií. Není proto divu, že bylo u některých z nich díky studii (Samifanni & Gumanit, 2021) zjištěno, že raději předstírali nemoc, než aby podstupovali online výuku. Nejistota a nervozita, kterou vyučující se slabšími digitálními schopnostmi pociťovaly, je pochopitelná.
Výsledky, které poskytují pozitivní pohled na celou problematiku, říkají, že velká část starších vyučujících je odhodlaná a namotivovaná si s technologiemi poradit a naučit se s nimi koexistovat. Méně pozitivní zprávou je, že práce s technologiemi je pro většinu z nich stále spíše přítěží. Online prostředí v covidu považovali za přechodné a utěšovali se představou, že to celé jednoho dne skončí. (Samifanni & Gumanit, 2021)
Pandemie je sice u konce, důsledky z ní ale v tomto ohledu přetrvávají — například hybridní výuka na vysokých školách se díky ní stala naprosto běžnou devízou pro rozličné potřeby studentů a u učitelů se předpokládá, že ji budou poskytovat nehledě na covid.
Proto by se profesní vzdělávání (nejen starších) učitelů nemělo zanedbávat. Digitální gramotnost není samozřejmostí a mnohdy ani snadnou záležitostí, a tudíž by měl být brán ohled na to, že pro mnoho lidí to může být skutečná výzva.
Užité zdroje
Samifanni, F., & Gumanit, R. L. R. (2021). Survival with technology: Elderly teachers’ perspective towards emergency online learning during the COVID-19 pandemic in the Philippines. Studies in Learning and Teaching, 2(3), 98–114.
Silber‐Varod, V., Eshet‐Alkalai, Y., & Geri, N. (2019). Tracing research trends of 21st‐century learning skills. British Journal of Educational Technology, 50(6), 3099–3118.
Tariq, B., Dilawar, M., & Muhammad, Y. (2019). Innovative teaching and technology integration: Exploring elderly teachers’ attitudes. International Journal of Distance Education and E-Learning, 5(1), 1–16.
Yakovleva, E., Druzhinina, N. N., Krasilova, I. Y., & Voiteleva, G. V. (2020). New Format for Improving the Digital Competence of Older Teachers in Primary General Education. ARPHA Proceedings, 3, 2771–2783.
