Stephen Downes a individuální přístupy ke vzdělávání.

Lucie Horakova
EDTECH KISK
Published in
2 min readMar 15, 2017

Téma 4 / Sebeřízené a sebeurčené učení

Stephen Downes je propagátor konektivistického přístupu ke vzdělávání, nových médií, technologií a učících se komunit. Zaujal mě jeho článek o sebeučení a jeho individuálním přístupu. Další články naleznete zde.

V době digitálního věku často řešíme jak přistupovat k sebevzdělávání.
Pod pojmem vzdělávat a učit se se může nacházet hned několik rozměrů.

1. Pedagogika, která se zaobírá různými styly učení.
2. Curiculum, které řeší, zda by měli studenti studovat stále stejné předměty, nebo by se měli roztřídit spíše podle zájmu a rozdílnosti jednotlivých person.
3. Učící se společnost a prostředí, kde se především řeší, zda by měli studenti docházet do školy, pracovat v týmech a vzájemně spolupracovat na projektech, nebo by měli sedět doma u počítače a učit se podle svého vlastního tempa.

Sebevzdělávání je založeno na myšlence, že nám technologie mohou pomoci při rozhodování a hledání správné cesty ke vzdělání. Každá osoba se učí jiným způsobem, který se však dá kategorizovat a technologie by nám měly pomoci např. při porozumění prezentace a výběru různých typů kurzů, které jsou často obsahově podobné, jejich přístup k porozumění informace, nabití znalostí a plnění úkolů však může být velmi odlišný.

V každém případě tu máme hned několik cest, které dohromady splňují jedno kritérium: Učení se je něco, co nám poskytne učitel, vzdělávací systém, software, je zaštítěno standardními modely vzdělávání a splňuje určitá kritéria, která jsou stanovena měřitelnými aspekty a hodnotí výkony studenta.

To je také důvod proč dnes více řešíme analytiku a big data. Studenti generují data, které systém vstřebá, a na základě výsledků navrhuje další, zacílenější a lepší programy přesně pro ně. Je tu však otázka, zda můžeme zlepšit učení používáním těchto metod? Pravděpodobně přijdeme pomocí testování studentů, pedagogů, učebních plánů, curicul atd. na spoustu kladných i záporných výsledků, které budeme ověřovat a několikrát po sobě testovat. Je to však potřeba?

Za prvé individualita převáží statistiku, což můžeme krásně vidět na příkladu medicíny. Nemůžeme předepsat pacientovi lék, pokud neznáme jeho kompletní stav. Musíme si tedy dobře ověřit pro koho a jak to funguje.

Za druhé a mnohem důležitější je řešit, jestli by neměl být vzdělávací systém o tom jak se učit, co se učit a jak se naučit se učit? A zde se nachází spousta parametrů, které určují jednotlivé přístupy individualit jako např. očekávání rodičů, dostupnost zdrojů, zaměstnatelnost a vyhlídky do budoucna. Je také důležité si uvědomit, že nejlepší vzdělávací výsledek nemusí být vždy nejlepší výsledek. Proto bychom měli uvažovat nad individuálním učením a různými alternativami, které se ho týkají.

Sebevzdělávání často začíná neformálně, máme potřebu se něco naučit, dosáhnout cíle, splnit úkol. Je však důležité pochopit, že učení může být cílem samo o sobě.

--

--