“Stop Teaching Straight” aneb Queer pedagogika jako nástroj inkluzivního vzdělávání
Každý, kdo se někdy nějak odlišoval od ostatních, ví, že to není příjemný pocit. Nebývá to (ve většině případů) žádoucí. Uvědomění si toho, že se liším a že tato moje odlišnost vyvolává otázky, komentáře nebo dokonce nenávist, je bezpochyby velikým břemenem, které jsem nucen*a nezaslouženě nést. Odlišovat se od normy znamená tuto normu zpochybňovat, a to se nemusí setkat s pochopením — proč by také někdo chtěl zpochybňovat něco, co většině prospívá, pomáhá, nebo zkrátka a jednoduše vyhovuje?
Queer osoby se bezesporu odlišují od norem, přičemž jedním z aspektů této odlišnosti je odlišnost od normy heterocentrické. Koneckonců „queer“ v anglickém originále znamená „divný“, „podivínský“. Tento původní smysl slova „queer“ byl uplatňován pejorativně k označení jedinců a osob, kteří*ré patří k LGBTQIA+ (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Queer, Intersex, Asexual) komunitě. Nicméně LGBTQIA+ komunita, v rámci politického hnutí 80. let, toto hanlivé označení přejala a začala ho používat jako takřka nedílnou součást svého slovníku. Pojem „queer“ tedy odkazuje k dané komunitě a k jejím aspektům. V rámci této eseje budu pojem „queer“ používat právě tímto způsobem.
Téma inkluzivního vzdělávání se v českém prostředí stále častěji objevuje „na pořadu dne“, avšak podtéma queer inkluze už tak často ne. Není natolik aktuální, jak by si mnozí možná přáli. Je slibné vidět, když se vyučující snaží o to, aby se queer studenti*ky cítili*y dostatečně reprezentovaní*é, a to např. tak, že do výuky zařadí queer témata nebo nebudou tolerovat homofobní a transfobní projevy chování. Avšak nabízí taková praxe vskutku to nejlepší, co pro mladé, dospívající (nejen) queer jedince můžeme dělat? Je tohle příklad skutečné inkluze?
Věřím, že nám v cestě k inkluzivnímu vzdělávání opravdu pro všechny může pomoct queer pedagogika.
Queer teorie jako východisko queer pedagogiky
Queer pedagogika vychází z queer teorie, což je označení interdisciplinární oblasti zkoumání — týká se literární analýzy a kritiky, filmových studií, filozofie, politiky a dalších sfér kulturního zájmu, včetně pedagogiky. V zásadě se jedná o pohled, který je kritický vůči heteronormativním narativům, zejména co se týče považování heteronormativity za výchozí bod, za centrální východisko, kterému pokud se něco vymyká, je považováno za nestandardní, abnormální, zkrátka za „divné“ (neboli „queer“ v původním významu). Snaha queer teorie tkví nikoli primárně ve vysvětlování toho, co je to homofobie a transfobie, proč a jak vzniká, jak se projevuje, ale spíše jde o zkoumání, jak a proč je heterosexualita považována za normální, zatímco ostatní sexuální identity/orientace za něco nepřirozeného (Britzman, 1995).
Podstatné je si uvědomit, že queer teorie není vyhrazená pouze pro ty, kteří se identifikují jako queer, ale je tu pro všechny, kteří mají zájem prozkoumávat limitace konvencí a pravidel a způsoby, kterými tyto konvence a pravidla podněcují k neférovému jednání vůči jedincům, kteří podle daných konvencí a pravidel „nehrají“ (Britzman, 1995). „Queer“ není ve své podstatě označením aktérů queer teorie, nýbrž jednání, které je queer teorií vymezeno (Britzman, 1995). Kdokoli, kdo má zájem o zpochybňování nastavených heterocentrických struktur, se může queer teorii věnovat. Neboť, jak se budu snažit ukázat dále, queer teorie nám může pomoci v tom, aby (nejen) queer jedinci ve vzdělávacích institucích, ať už vyučující nebo studenti*ky, byli*y vidět a slyšet. A to je bezpochyby pozitivní vyhlídka.
Queer pedagogika vs. heterocentrická norma
Queer pedagogika je založena na dekonstrukci přednastavených společenských norem, konkrétně heteronormativity v rámci vzdělávání, přičemž cílem tohoto pedagogického přístupu není redukování nebo eliminování heterosexuálních aspektů, nýbrž implementování queer témat do vzdělávacího procesu. Queer pedagogika sebou nepředstavuje ten jediný „správný“ model, spíše se snaží otevřít diskuzi ohledně praxe a představ o rovnosti a přijetí (Nemi Neto, 2018). Nabízí nikoli přidání marginalizovaných skupin jako jakýchsi extra kategorií ke standardnímu celku, ale „uznání jinakosti mimo imperativy normálnosti“ (Nemi Neto, 2018, s. 591). Je to pokus o překonání protikladů jako je tolerantní vs. tolerovaný a utlačovaný vs. utlačovatel a zároveň otevření diskuze kolem pojmů normálnost vs. rozdílnost (Britzman, 1995). Queer pedagogika staví do popředí právě onu rozdílnost, jinakost, odlišnost, která je tak často v přednastavených narativech opomíjena a kritizována.
Pokud bychom se dívali na proces vzdělávání optikou queer pedagogiky, znamenalo by to především sledování, uznávání a přijímání různých forem projevů sexuality, aniž bychom nutně museli pro každou mít konkrétní a jednoznačné pojmenování. Nicméně se v potaz musí brát to, že být queer je součástí identity jedince, a proto by i tento aspekt neměl být opomenut v rámci výuky, podobně jako etnicita, národnost, náboženské vyznání apod. (Nemi Neto, 2018). Je tudíž nesmírně důležité, aby otázka identity byla vhodně otevřená a tematizovaná jak vyučujícími, tak studenty: „Pokud vycházíme z předpokladu, že vzdělání je dobré a nezbytné pro všechny, pak je nezbytné vzít v úvahu důležitost sexuální identity v našich třídách, stejně jako uvažování o rase, genderu a postižení.“ (Nemi Neto, 2018, s. 601).
Nedílnou součásti queer pedagogiky je uznání queer studenta ve třídě, jelikož toto uznání poskytuje nebo přímo vyžaduje reformu pedagogických postupů a přístupů zakoženěných v heteronomativitě (Neeves, 2022). Bez uznání možnosti existence queer studenta ve třídě nedojde ke změně narativu a proces narušování heteronormativní struktury vzdělávacího procesu se nepovede. Přitom nemusí být vyučujícím nebo spolužákům jasné, že tady queer student*ka skutečně je, jde spíše o uznání hypotetické, teoretické, potenciální. Nelze totiž nikoho nutit ke coming outu (neboli jedincovo přiznání vnitřní i vnější, že patří k LGBTQIA+ komunitě) jen proto, aby vyučující mohl*a začít queer pedagogiku praktikovat. Stejně tak nelze předpokládat, že ve třídě je přítomný reálný queer jedinec, kterého je třeba „zachránit“. Queer pedagogika se vyznačuje tím, že nezáleží na tom, zda vyučující nebo studenti se identifikují jako queer lidé, jelikož se nezakládá na podání pomocné ruky konkrétnímu člověku: „Žádná skutečně osvobozující pedagogika nemůže být utlačovaným vzdálena, tzn. nemůže z nich dělat nešťastníky, předměty humanitární „péče“ […].“ (Freire, 2022, s. 47).
Queer pedagogika, mnohem důležitěji, usiluje o změnu takových narativů, které do centra staví heteronormativitu, jež škodí jednak jedinci, jednak jedincům tvořícím společnost. Pokud se nezohlední toto stanovisko queer pedagogiky, vzdělávací metody a procesy nevyhnutelně „zdědí“ heterocentrismus jakožto výchozí bod. Je ovšem zřejmé, že takové „dědictví“ nevytvoří přívětivé a bezpečné prostředí pro queer jedince, což může negativně poznamenat jejich učenlivost a prosperitu (Neeves, 2022).
Queer pedagogika jde za hranice pouhého přidání queer obsahu do výuky a hledání vhodných nástrojů pro to, aby byl takový obsah pro studenty přístupný a pochopitelný (Menezes, Dias & Santos, 2020). „Queer“ sebou nepředstavuje pasivní označení, nýbrž aktivní koncept, pomocí kterého se promění prostředí a procesy vzdělávací instituce: „Queer by mělo být chápáno jako přídavné jméno a jako pohyb, činnost, jako sloveso: změnit školu na queer, stejně jako třídy, znalosti, metodologie (a společenský pohyb, veřejný prostor apod.).“ (Menezes, Dias & Santos, 2020, s. 244).
Implementace queer pedagogiky do praxe
Způsobů, jak implementovat queer témata a perspektivy do vzdělávacího procesu, resp. do školy a třídy, je mnoho, nicméně pro účely této eseje vycházím z rozdělení, které představuje Iylah Neeves. Neeves (2022) pracuje se třemi typy praxe, které pojmenovává jako reaktivní, proaktivní a inkluzivní. Upozorňuje, že tyto modely rozhodně neodrážejí queer vzdělávání jako celek, ale mají sloužit jako jakýsi rámec k vyhodnocení a kritické úvaze ohledně toho, jaká praxe momentálně převládá — a jaké výsledky přináší — a jaký nabízí potenciál pro rozvoj queer vzdělávání směrem, který byl vymezen výše.
Reaktivní model, jak napovídá jeho označení, reaguje na heteronormativní rámec, který kriticky upravuje, nicméně činí tak pouze v případě, že je po tom „poptávka“ ze strany queer studenta*ky (Neeves, 2022). Již z tohoto stručného popisu je zřejmé, že využití tohoto modelu je dost omezené z hlediska toho, komu může pomoct. Přepokládá se totiž, že queer student*ka o sobě „dá vědět“ — nicméně je jasné, že ne každý*á se bude chtít „vyoutovat“ jen proto, aby se mu*jí dostalo rovného zacházení v rámci výuky. Reaktivní model je velice problematický v tom, že zodpovědnost přesouvá z vyučující*ho, resp. ze vzdělávací instituce, na studenta*ku, protože zde platí pravidlo „kdo se neozve, ten nebude dostatečně reprezentován“. Ukazuje, že heteronormativita je výchozím, neměnným bodem, který chce narušit nikoli společnost jako celek, nýbrž onen queer jedinec, jehož existence je vnímána jako „osobní selhání neschopnosti prospívat (v rámci heterocentrického narativu)“ (Neeves, 2022, s. 83).
Proaktivní model je charakteristický snahou o vytvoření speciálního prostoru pro queer jedince vedle již existujícího (heteronormativního) rámce (Neeves, 2022). Tento model je hojně uplatňován nejen v rámci vzdělávání — jako příklad z jiné oblasti může posloužit podkategorie queer umělců a umělkyň napříč dějinami umění. I přes dobré úmysly je ovšem tento model rovněž problematický. V čem? Uplatňuje totiž strategii oddělování queer zkušenosti od heteronormativního narativu, čímž se z queer zkušenosti vytváří pouhá vedlejší linie, extra přidaná kategorie, která neslouží jako pojítko mezi oběma narativy, ale spíše přispívá ke statusu quo jakožto pomyslné propasti mezi „námi“ a „jimi“. Využitím proaktivního modelu se sice queer student*ka může cítit respektován*a, nicméně stále jako „dodatečný*á ke vzdělávací instituci, vítán*a, ale nesporně oddělen*a […]“ (Neeves, 2022, s. 83).
Inkluzivní model je založen na uvědomění si toho, že queer pedagogika nemůže být plně uplatněna v rámci systému, který je ve svém základu heterocentrický, a tedy utiskující. Požaduje, aby byl takový systém přeorganizován tak, aby queer identita byla součástí základního předpokladu diverzity ve třídě (Neeves, 2022). Queer identita je v rámci inkluzivního modelu vnímána jako neoddělitelná součást komunity (Neeves, 2022). Díky tomu vzniká edukační prostředí, které je bezpečné — prostředí, ve kterém studenti*ky mohou zkoumat odlišnosti bez obav, že jejich pohled bude heteronormativní optikou vyhodnocen jako „špatný“.
Queer inkluzivní vzdělávání staví existenci a zkušenost queer osob na stejnou úroveň uznání a přijetí jako existenci a zkušenost každého jiného jedince. Neeves (2022) dodává, že je důležité, aby queer inkluze neprobíhla pouze v přítomnosti, ale také aby došlo k návratu do minulosti a aby se rovněž myslelo na budoucnost. Tím, že o queer aspektu budou vzdělávací instituce přemýšlet napříč všemi časovými osami, dají najevo, že proces inkluze není pouze „na oko“. Díky tomu se queer osoby mohou cítit bezpečně a vítaně, jelikož „queer kurikulum osvětluje cestu, na které se queer student*ka může stát hrdinou*kou svého vlastního příběhu a vlastních dějin“ (Neeves, 2022, s. 84).
Vyvstává možná otázka, jak tedy nejlépe inkluzivní model ve výuce uplatnit? Jaké jsou konkrétní kroky, jak dosáhnout rovnosti ve třídě, resp. ve vzdělávací instituci? Jak správné užití inkluzivního, queer modelu vypadá v praxi? Existuje nějaký konkrétní návod?
Konkrétní postup je obtížné určit, jelikož pro každou vzdělávací instituci a pro jednotlivé vyučující uplatnění inkluzivního modelu může vypadat jinak. Ideální queer inkluzivní model je těžké definovat, neboť každá vzdělávací instituce a jednotliví vyučující pracují v jiném prostředí, o kterém ví, co je nejlepší udělat pro to, aby se všichni studenti*ky, potažmo zaměstnanci*kyně, cítili*y viděni*y a slyšeni*y. Je ovšem zásadní si uvědomit, že uplatnění inkluzivního modelu ve výuce je nezbytně politickým aktem. Queer pedagogika je politická pedagogika. Bez toho, aniž by došlo k narušení heteronormativní výuky/školy/vzdělávací instituce, queer prostor nemůže vzniknout (Neeves, 2022). Vyučující musí být ochotni*é bojovat za práva a svobodu queer osob, nehledě na to, zda je ve třídě přítomný*á reálný*á queer student*ka nebo ne. Jedná se totiž o otázku principu — principu rovného přístupu ke všem, a to bez ohledu na jejich identitu.
Queer pedagogika — utopie nebo reálná změna?
Queer pedagogika nabízí přístupy a postupy, které budou ve výsledku „výhodné“ pro všechny — ať už se budeme bavit o studentech*kách, vyučujících nebo vzdělávacích institucích jako takových. Queer osobám pomůže v tom, že jejich zkušenostem se dostane patřičné reprezentace; ne-queer osobám poskytne vhodné nástroje, jak být tolerantní, respektující a vnímavý*á. Studenti*ky budou školu vnímat jako bezpečné a vstřícné místo, kde má jejich hlas váhu; vyučujícím zase posune perspektivu ohledně toho, jak bojovat s nerovností nejen ve školním prostředí, ale ve světě vůbec. Vzdělávací instituce nakonec poskytne vhodné podmínky pro inkluzivní vzdělávání, které se bude opírat nikoli o jeden přetrvávající narativ, jenž je vnímaný jako norma, ale o různorodé narativy vycházející z různorodých zkušeností:
„Queer pedagogika, založená na idejích queer teorie proti normalizaci, usiluje o přispění edukačních praktik, které budou analyzovat fluiditu a mobilitu společnosti a potvrzovat, že vzdělávací instituce by se neměly upínat k jednomu nastavenému modelu, jelikož takové ideály mají za následek odcizení a dokonce exkluzi určitých jednotlivců.“ (Nemi Neto, 2018, s. 591)
Možná se to může zdát jako něco utopického — mít vzdělávací instituce, jejichž přístup je rovný ke všem zúčastněným, navíc obohacený o „návod“, jak být lepším člověkem, potažmo lepší společností. Jenže když se na to podíváme hodně zeširoka, není náhodou tato (zdánlivě naivní?) představa přesně tím, co očekáváme, nebo co bychom měli*y očekávat, od procesu vzdělávání?
Použitá literatura:
Britzman, D.P. (1995). Is There a Queer Pedagogy? Or, Stop Reading Straight. Educational Theory, 45(2), 151–165. https://doi.org/10.1111/j.1741-5446.1995.00151.x
Freire, P. (2022). Pedagogika utlačovaných. Neklid.
Menezes, C. A. A., Dias, A. F., & Santos, M. de S. (2020). WHAT PEDAGOGICAL INNOVATION DOES QUEER PEDAGOGY PROPOSE TO THE SCHOOL CURRICULUM?. Práxis Educacional, 16(37), 241–258. https://doi.org/10.22481/praxisedu.v16i37.6168
Neeves, I. (2022). The Queer Child and Critical Pedagogy Through a Classroom Approach. Tulips: The Gender, Sexuality, and Women’s Studies Undergraduate Journal, 2021/2022, 81–87.
Nemi Neto, J. (2018). Queer pedagogy: Approaches to inclusive teaching. Policy Futures in Education, 16(5), 589–604. https://doi.org/10.1177/1478210317751273
