Svoboda vzdělávání — kde jsou hranice, jsou-li nějaké?
Když v roce 1774 Marie Terezie zaváděla povinnou školní docházku, nejspíše by ji nenapadlo, jak se do budoucna bude vše měnit. Vznikají nové formy vzdělávání, máme tak více možností, jak naložit s učením našich dětí.
Myšlenka tzv. svobodného vzdělávání je již delší dobu známa a začíná ji praktikovat rok od roku více lidí v různých státech po celém světě. V posledních letech se tato myšlenka začíná propagovat i v České republice. Do této škatulky svobodného vzdělávání bychom mohli zařadit homeschooling, neboli studium v domácím prostředí, anebo také dosti volnější variantu — unschooling.
Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma pojmy spočívá v tom, že homeschooling je učení se doma, kde nad námi zpravidla stojí nějaký pověřený vyučující, ve většině případů tuto roli zastává přímo rodič. Jsou zde stanovena pravidla, podobně jako ve škole, je nutné pravidelné přezkušování žáků. Tato metoda je v určitých ohledech velmi výhodná, děti nejsou pod neustálým tlakem vyučujících, v domácím prostředí mají lepší soustředěnost, tráví více času s rodiči. Na druhou stranu i toto může být považováno za nepříjemnou nevýhodu, domácí studium zabere spoustu času rodině, musí se dítěti věnovat prakticky celý den a role rodiče se mění na pedagoga. V tomto ohledu můžeme říci, že každé pozitivum má oproti sobě vždy negativum — např. dítě, které je vyučováno doma, přichází o svoji sociální roli ve škole mezi ostatními žáky, musíme ale zmínit, že ne každé dítě, které školní zařízení navštěvuje, tuto roli plně zastává (vyčlenění ze společnosti, šikana).
Unschooling oproti tomu nabízí vzdělávání zcela svobodné, záleží na daném dítěti — co, jak a kdy se chce učit. Také není vyžadováno žádné pravidelné testování znalostí. Děti se první roky svého života učí poznávat věci samy, unschooling tak funguje prakticky od narození, tak proč by tomu nemohlo být i nadále bez povinné školní docházky? Osobně si nemyslím, že by unschooling byla vhodná metoda pro rozvíjení studijního ducha u dětí. Něco jiného je, když máme hotovou základní školu a sami si volíme směr, kterým se chceme dále vydat — obor, ve kterém chceme nadále působit. Většina lidí ale ani tehdy neví, co vlastně chtějí, jak by si tedy děti od šesti let mohly určovat, co se chtějí učit? Ano, něco nás baví více (od toho jsou ostatně zájmové kroužky), něco méně, ale pokud si dítě vybere, že se vůbec nechce věnovat číslům (obecně) — je to správně? Bude dostatečně připraveno vykročit do života, schopno rozpoznat čas nebo si spočítat peníze v obchodě?
