Teorie a praxe vzdělávání ve Francii 18. století

Ludvík XIV. doba vlády 1643–1715

Ludvík XV. doba vlády 1715–1774

Ludvík XVI. doba vlády 1774–1792

Velká francouzská revoluce 1789–1799

Začátek 18. století představoval konec vlády Krále Slunce, Ludvíka XIV. Za jeho vlády se vzdělávání rozšiřuje mezi všechny společenské vrstvy a stále více se demokratizuje. Základní vzdělání se otevírá všem, je veřejné a díky zásahu státu a církve stále častěji bezplatné. Začaly se objevovat také civilní školy pro dívky.[1]

V případě vysokých škol nebyl rozvoj zdaleka tak rychlý a pokrokový. Sorbonna měla dobrou úroveň teologie, v univerzitě v Bourges to bylo právo. Spojení biologie a medicíny bylo v plenkách, teprve na počátku 18. století byl na francouzských vysokých školách uznán krevní oběh.[2]

Ludvík XIV. představoval ochránce vědy a univerzity podporoval a kontroloval. Zakládal konkurenční instituce pro vzdělávání, dal základ budoucímu Muzeu přírodních věd. V roce 1712 byla založená Politická akademie markýze de Torcy, která přijímala studenty od 18–25 let z dobrých rodin, to bylo předpokladem dobrých mravů studenta a jeho finanční nezávislosti.[3]

Století sedmnácté je označováno jako doba vzdělávání, po ní nastupuje století pedagogiky, 18. století. [4]

Události 18. století

Období 18. století je obdobím velkých změn ekonomických, politických, sociálních i kulturních pro celý evropský kontinent. Těmto změnám se francouzští králové dlouho bránili na rozdíl od okolních mocností, to také zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci, která započala na konci tohoto století v roce 1789. [5]

Před rokem 1789 je Francie feudálním systémem s absolutistickou monarchií. Kde šlechta a duchovenstvo jsou privilegované vrstvy, které leží nad zákony a pod nimi třetí stav, který je jimi vykořisťován. Zároveň je Francie 17. a 18. století kolébkou osvícenství. [6]

Na tomto místě je nutno připomenout, že Francie nebyla ani zdaleka první zemí, kde došlo k revoluční transformaci absolutistické monarchie. V Anglii započala demokratizace systému o století dříve, a právě zde se zrodila díla Johna Locka, ze kterých čerpali také filozofové ve Francii 18. století. [7]

Francie, centrum vzdělanosti 18. století

V 18. století se stala věda módním tématem, ve vyšší společnosti bylo nutné znát nové vědecké poznatky alespoň povrchně. Populární a uznávané byly především přírodní vědy. Vědecká činnost byla zastoupena na nejvyšší úrovni ve vědeckých institucích, nazývané akademie. Tou vůdčí byla Académie Royale, ta se zabývala právě přírodními vědami. Její členové pracovali na vědeckých projektech, jako například přeměna slané vody na pitnou, zvýšení produkce vápna, zdokonalení mechanizmu fontán, vývoj v oblasti vojenství. V 18. století šlo o vedoucí vědeckou instituci v Evropě. [8]

Další rozvoj vědy představovala korespondence vědců mezi sebou a s vědeckými institucemi. Velmi častá byla účast vědců v salonech, hostitelky byly obvykle šlechtičny, které pro vědce představovaly zdroj financí (tehdejší plat v akademii, byl jako dnešní plat knihovníků pozn.autorky). Salony také pro vědce představovaly místo navazování kontaktů a výměnu informací mezi kolegy. Salony byly přístupné pouze nejvyšším společenským vrstvám. [9]

Kavárny byly velmi důležité místo pro setkávání učenců té doby, ty byly územím pouze mužů a představovaly obdobu salonů.

Veřejnost se dozvídala o vědeckém pokroku skrze časopisy, které vydávaly akademie. Skrze veřejné demonstrace fyzikálních a chemických pokusů. Nebo přednášky akademie pro veřejnost. [10]

Univerzity v 17. a 18. století stály mimo vědeckou revoluci. Důvodem byla jejich vysoká míra uzavřenosti, nebyly centry vědeckého výzkumu. Univerzity se zaměřovaly především na scholastickou filozofii. [11]

Osobnosti pedagogiky 18. století

Jean Jacques Rousseau (1712–1778)

Odkaz Rousseaua sahá až do 20. století, jeho filozofická a pedagogická díla se stala výchozím bodem pro široké spektrum filozofů a pedagogů. V jeho zásadním pedagogickém díle Emil, čili o výchově, klade důraz na fyzické a psychické předpoklady jedince, výuku a výchovu zaměřuje především na harmonický a všestranný rozvoj. Tento rozvoj má dbát na věk jedince, výchova má být svobodná a přirozená. Odmítá biflování, fyzické tresty a potlačování osobnosti. Dbá na osobní zkušenost studujícího, k závěrům má dospět vlastním pozorováním skutečnosti a jejím vyhodnocením. V jeho teorii odpadá systematičnost výuky a také knihy, ty zastupuje příroda. Velmi důležitý je tedy rozvoj smyslů, na který klade důraz od 2 do 12 let dítěte. Žáka v podání Rousseaua vnímejme jako dítě-chlapec. Rousseau je zastáncem domácí výuky. V případě dívek Rousseau zastává tradiční postoj, tedy, že dívka má o sebe dbát po fyzické stránce, aby se muži líbila a dbát na výchovu mravní. [12]

Dívka nemá názor do té doby, než se vdá, poté jí její názor sdělí manžel.[13]

Denis Diderot (1713–1784)

Diderot byl zastánce demokratického systému vzdělávání, které bude bezplatné, a tedy dostupné pro všechny společenské vrstvy. Diderot, jistě nepřekvapí, že upřednostňoval vzdělání především v přírodních vědách. [14]

Claude Adrien Helvetius (1715–1771)

Helvetius vyzdvihuje důležitost výchovy „výchova nás dělá, tím čím jsme“. Říká, že výchovou lze přestavět celou společnost. Výchova zde představuje přírodní a sociální působení na člověka. Nejdůležitější složkou označuje morálku, kterou jako ateista neopírá o náboženské normy, ale o vědomí společenské povinnosti, „blaho obecné je nejvyšším zákonem.“ Důraz klade Helvetius také na tělesnou zdatnost, která má vliv na celou společnost, „změkčilost ponižuje národ“. Upřednostňuje veřejné vzdělávání, oproti v té době klasickému vzdělávání doma. Jedině veřejné vzdělávání vyprodukuje vlastence, a právě to vidí Helvetius jako cíl celého procesu. Helvetiovy texty sehrály významnou úlohu pro ideologii Velké francouzské revoluce. [15]

Výzvy těchto myslitelů vedly k transformaci pedagogického systému, byly reflektovány ve školské reformě za doby revoluce a jejich odkaz přežil až do 20. století. [16]

Zdroje:

[1] Bluche, F., & Kšír, J. (2006). Za časů Ludvíka XIV.: Král Slunce a jeho století (Vyd. 1.). Praha: Argo.

[2] tamtéž

[3] tamtéž

[4] tamtéž

[5] Jůva, V. (2013). Pedagogika 17. a 18. století. Vývoj pedagogického myšlení, 57–69.

[6] tamtéž

[7] tamtéž

[8] Krausová, M. J. (2003). Od salónu k akademii. Vědecké společnosti ve Francii 18. století. Burns, 1

[9] tamtéž

[10] tamtéž

[11] tamtéž

[13] Fellowes J. & (Writer), Percival B.(director) (2010), Panství Downton (televizní série, 01x06.), Velká Británie.

[14] Jůva, V. (2013). Pedagogika 17. a 18. století. Vývoj pedagogického myšlení, 57–69.

[15] tamtéž

[16] tamtéž