Učící se společnost, komunity & knihovna

Učící se společnost

Naše společnost prochází mnoha změnami, které pozvolna mění její charakter. Některé změny lze označit za rapidní, i když jak poznamenává Su (2010), ona “rapidní změna” je pouze otázkou percepce. Jakákoliv sociální změna je pro danou generaci vnímána jako rapidní oproti změnám, kterým čelila jiná generace v minulosti. Jednou z mála změn, které nyní můžeme objektivně považovat za rapidní, je neustálé zrychlování komunikace vlivem vývoje komunikačních technologií, které překonaly limity geografického prostoru. Vzájemná interakce mezi lidmi nikdy nebyla tak rychlá a nezávislá na čase a prostoru. Internet je v tomto ohledu nejvýznamnějším médiem, které umožňuje rychlý přenos vědomostí a mezilidských kontaktů. ,,Ti, kteří byli dříve méně kvalifikovaní ve tvorbě znalostí, mají jako akademická elita nyní stejná práva účastnit se produkce znalostí.” (Su, 2010) Učící se společnost můžeme chápat právě jako vývoj společnosti v reakci na změny ve světě, vývoj předurčený ekonomickými a občanskými vlivy. Koncept ,,dobra”, který lidé hledají ve společnosti hledají, s učící se společností spočívá v tom, že se lidé zajímají o vzdělávání a aktivně se do něj zapojují. Člověk jako učící se individuum dělá svá vlastní rozhodnutí, jeho preference a volby ve vzdělávání jsou respektovány. Učící se společnost pro něj je základem, na kterém může stavět a pracovat na sobě. V samotném srdci učící se společnosti by měl být závazek jejích členů k hodnotám celoživotního vzdělávání a sdílení znalostí mezi sebou navzájem. (Charungkaittikul, 2017)

Jedním z komponentů učící se společnosti je fenomén zvaný učící se komunity.

Učící se komunity

Postupnou změnu vzdělávacího paradigmatu směrem od individualismu ke sdílenému učení můžeme sledovat na počátku devadesátých let minulého století (Adams, 2013). Základním rozdílem mezi tradičním individuálním učením a relativně novým konceptem učících se komunit je důraz na kolaboraci a kooperaci jejích členů. Učící se komunitu lze definovat jako skupinu lidí, kteří se učí jeden od druhého. Sdílejí navzájem zavedenou praktiku nebo běžnou normu. Od každého z jejích členů se očekává zapojení se do učícího se procesu a především sdílení — ať už zdrojů, myšlenek či zkušeností. Úspěšná učící se komunita vzniká spontánně nebo je cíleně navržená. Takováto komunita může vzniknout kdekoli, od školní třídy až po profesní prostředí.

Komunitní knihovny

Zajímavou oblastí, kam koncept učících se komunit pozvolna proniká, jsou knihovny. Ve strategickém dokumentu Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2017–2020 jsou ,,knihovny jako otevřená vzdělávací, kulturní, komunitní a kreativní centra” zmíněny dokonce jako jedna z prioritních oblastí k zajištění budoucího rozvoje knihoven.

Cílem práce knihovníka je maximální uspokojení čtenářských a informačních požadavků a potřeb čtenářů a uživatelů služeb knihovny.

Metodika práce se čtenářem nebo uživatelem specifikuje obecně platné pedagogické postupy pro oblast knihovnictví. Metodika je součástí didaktiky a zabývá se problematikou cíle, obsahu, podmínek a prostředků působení na čtenáře. Volbou metod a forem práce se čtenáři ovlivňuje celková vyspělost a úroveň čtenářů, kulturně výchovné plány knihovny i podmínky, ve kterých jednotlivé knihovny pracují. (Vášová, 1995) Knihovny se do vzdělávacího procesu již nyní aktivně zapojují na všech stupních vzdělávání. Informační instituce jako jsou knihovny hrají stále větší roli na poli především mimoškolního vzdělávání. Knihovník, který v knihovně nebo mimo ni vstupuje do vzdělávacího procesu svých uživatelů, se nazývá učícím knihovníkem (ačkoli je koncept učícího knihovníka mnohem komplexnější, ve zkratce lze říci, že se jedná o knihovníka, který se různými způsoby angažuje ve vzdělávacím procesu uživatelů knihovny. Více viz samostatný příspěvek: https://medium.com/edtech-kisk/u%C4%8D%C3%ADc%C3%AD-knihovn%C3%ADk-a91ed5dacace). Podobně jako učitel či vzdělavatel funguje v učící se komunitě jako facilitátor (Adams, 2013), podobně učící knihovník funguje v knihovně jako zprostředkovatel vzdělávacího obsahu, nikoli jako jeho jediný zdroj.

Knihovník se svým povoláním řadí k pomáhajícím profesím. Není sice ani učitelem, ani psychologem, není ani sociálním pracovníkem, přesto však má možnost vychovávat a vzdělávat, dávat rady a formovat vůli, ukazovat čtenáři cestu životem. ,,Jsou tedy — mimo své ryze profesní funkce — též průvodci, ukazateli směru. Tím spíše, jedná-li se o knihovníky pracující na dětských odděleních.” (Homolová, 2010)

Práce knihovníka má základní funkci komunikační, sociálně adaptační, výchovně vzdělávací a esteticko-výchovnou (Vášová, 1995).

Knihovny se obecně posouvají ze své původní role poskytovatelů knihovního fondu směrem k roli aktivních vzdělavatelů, kteří významně ovlivňují život své komunity.

Knihovna, která se aktivně podílí na životě komunity, napomáhá jejímu rozvoji a ,,plánovitě a systematicky oslovuje celou komunitu a své služby rozvíjí tak, aby mohla pružně reagovat na potřeby všech skupin v místě” (Houšková, 2004) se nazývá knihovnou komunitní. ,,Koncept komunitní knihovny vznikl jako reakce na potřebu rozšiřovat služby knihoven tak, aby byly využitelné pro širší část obyvatel místa. Zároveň koncept odpovídá na společenskou poptávku po organizaci, která by v dané lokalitě mohla fungovat jako jakési komunitní centrum, tedy jako místo, které by bylo schopné aktivizovat lidi a kde by v neformálním a povzbuzujícím prostředí docházelo k přirozeným kontaktům lidí i k cílenému začleňování jedinců do širší vztahové struktury lokální komunity. Místo, které by reagovalo na potřeby lidí v místě a pomáhalo v rozhýbání komunitního života. Myslím, že řada příkladů již prokazuje, že knihovny jsou pro takovou funkci vhodné.” (Ježková, 2015)

K tomu, aby mezi členy vznikl smysl pro komunitu, je dle odborníků potřeba čtyřech základních elementů: členství, vlivu individua na průběh učení a obsah studia, naplnění jeho individuálních potřeb a sdílení událostí a emočních propojení (Adams, 2013). Prostředí komunitní knihovny může poskytnout živnou půdu pro všechny čtyři zmíněné elementy, a příznivě tak ovlivnit vznik a zdárné fungování učící se komunity.

pixabay.com

Knihovny se angažují se v mnoha oblastech života komunity. Primární stále zůstává oblast vzdělávání, která koresponduje se zaměřením na uživatele a čtenáře, které knihovny v současnosti stále prohlubují.

Mezi způsoby, jak knihovna může pozitivně ovlivnit čtenářství a psychiku svého čtenáře, patří také specifická odvětví aplikované psychologie a pedagogiky. V tomto příspěvku se proto budeme věnovat fenoménům bibliopedagogiky, bibliopsychologie a biblioterapie.

Bibliopedagogika

Obecným cílem vzdělávání v knihovně je naučit čtenáře pracovat samostatně a tvořivě s literaturou a vypěstovat u něj čtenářské návyky. V práci knihovníka se uplatňují základní pedagogické principy a didaktické zásady. Jejich soubor shrnuje obor, který nazýváme bibliopedagogikou.

Pojem bibliopedagogika je známý již od 30. let minulého století, používá se aktivně od sedmdesátých let a prakticky se aplikuje od 80. let. Praktická složka bibliopedagogiky vychází z individuální a kolektivní práce s knihou a se čtenářem. Navozuje vytváření návyků k samostatné práci s informačními zdroji. (Vášová, 1995)

Bibliopedagogika měla být původně výchovně vzdělávací paralelou k rozvíjející se bibliopsychologii. Její současnou úlohou je však především výchova uživatele k aktivnímu čtenářství. Pedagogika čtenáře je speciální pedagogickou disciplínou, která reaguje na potřeby zrychlujícího se vědeckotechnologického vývoje, kdy čtenáři již nestačí poznatky získané ve škole, ale musí se ve svém oboru dále vzdělávat, prohlubovat již získané vědomosti. (Homolová, 2010)

Bibliopedagogika je interdisciplinární obor, který úzce navazuje na pedagogiku, psychologii a sociologii. Spojuje pedagogické vědy, psychologii a aplikuje je společně v knihovnické praxi. Zahrnuje působení na čtenářské zájmy a potřeby. Zkoumá efektivnost čtení, tvořivé myšlení, čtení při studiu apod. ,,Bibliopedagogice jde přirozeně i o to, aby člověk uměl nejen zběžně číst, ale fakticky intenzivně studovat a s knihami i kulturně zacházet.” (Vášová, 1995) Bibliopedagogika také využívá poznatků ze sociologie z oblasti malých skupin ve sledování vzniku a formování čtenářského zájmu v určitých kolektivech (pracovních, školních, mimoškolních), v nichž se vytvářejí celoskupinové hodnoty a normy.

Úloha pedagogiky obecně je určit zásady a způsoby, kterými má probíhat vyučování a vzdělávací proces. Pedagogika zkoumá otázky výchovných cílů, prostředků, metod a metodik. Moderní pedagogika se zabývá výchovou jako formativním procesem, který utváří osobnost člověka. Pedagogika aplikovaná na práci se čtenářem proto na knihovníka vznáší základní požadavek, a to jeho pedagogické působení na čtenáře. ,,Knihovník by měl dokázat začlenit knihu do systému didaktických prostředků a metod výchovy a vyučování. Měl by se snažit proniknout ke čtenářovým pocitům při četbě a zkoumat účinnost četby.” (Vášová, 1995)

Pedagogika čtenáře vyžaduje, aby knihovník znal proces učení, aby znal základní vyučovací metody a didaktické zásady, jakož i zásady duševní hygieny.

pixabay.com

Bibliopsychologie

Aplikovanými psychologickými vědami v práci knihoven jsou disciplíny obecné psychologie, pedagogické psychologie, vývojové psychologie, psychologie osobnosti, psychologie práce, sociální psychologie a bibliopsychologie. (Vášová, 1995)

Právě bibliopsychologii si představíme detailněji.

Bibliopsychologie je nauka o vlivu četby na duševní život člověka. Zkoumá průběh psychických procesů během četby i následně poté. (Petrošová, 2006)

Předmětem zkoumání v bibliopsychologii jsou tři základní oblasti:

• Psychologie autora a jeho knihy
• Distribuce knihy a její cirkulace
• Psychologie čtenáře

Z těchto oblastí je pro nás v kontextu učící se komunity, učícího knihovníka a komunitní knihovny nejdůležitější právě Psychologie čtenáře.

Psychologie čtenáře je oborem aplikované psychologie. Psychologie čtenáře studuje psychologickou funkci vztahu člověka k literárnímu dílu.

Psychologie čtenáře se rozvíjí kolem fenoménu čtení.

Čtenářství se projevuje daleko dříve, než se dítě naučí číst. Dítě vnímá vizuální či zvukové vjemy, vliv na něj mají měrné i bezděčné podněty. Čtení začíná od raného věku obracením stránek a prohlížením obrázků Množství obrázkových symbolů se postupně zvyšuje a zlepšuje se také podrobnost čtení symbolů. To časem přechází k poznávání symbolů jednotlivých písmen abecedy. Předčítání je důležitým stupněm v motivaci dětí ke čtení. Dítě prožívá bezpečí a blízkost známé osoby, obsah učí děti prosociální vlastnosti. Literaturu lze proto chápat jako prostředek přenosu kognitivních a emocionálních obsahů. (Homolová, 2013)

Samotnou četbu dělíme na funkcionální a literární. Funkcionální četba slouží k informování, čtenář se z ní poučí a získá informace. Literární četba má psychologickou a estetickou funkci. Čtení je proces vnímání a uvědomování si významu čteného textu. Je to duševní práce. Rozlišujeme několik základních druhů čtení. Orientační čtení, kurzorické, statarické a selektivní. Také čtenáře lze rozdělit do několika základních skupin. Individuální čtenář, kolektivní čtenář, potencionální čtenář, dočasný čtenář. (Vášová, 1995) Předmětem studia bibliopsychologie i bibliopedagogiky je také zkoumání osobnosti čtenáře.

Studium osobnosti čtenáře je zaměřeno na motivaci jeho četby. Motivace je vnitřní příčina k jednání a osobnost se utváří v činnostech. Je to právě činnost, co rozvíjí libovolnou psychologickou vlastnost. Formování charakteru v činnostech je neoddělitelné od působení vnějších a vnitřních činitelů. Činnosti jsou spojeny s učením, proto osobnost a její rysy se utvářejí učením. (Čáp, 1975)

Krom fenoménu osobnosti čtenáře a procesu čtení zkoumá psychologie čtenáře také čtenářský zájem a návyk. Zájem je specifiky získaný motiv. Postoj je hodnotový vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu. Návyk je reflexní jednání, opakováním získaný a upevněný sklon k něčemu. Čtenářský zájem je kulturní či intelektuální zájem. Je podmíněn schopností číst a je ovlivněn sociokulturním prostředím čtenáře. Čtenářský zájem člověka patří k duševním potřebám člověka. (Vášová, 1995) Čtenářský návyk je způsob, jakým čtenář zachází s knihou.

Postoj ke čtenářství je poté komplexní vztah jedince ke všem projevům fenoménu existence literatury.

Dalšími významnými pojmy tohoto oboru jsou čtenářská gramotnost a čtenářské strategie. Čtenářská strategie zahrnuje záměrné postupy, které modifikují čtenářovu snahu dekódovat text, porozumět slovům a vytvářet význam textu. Dělí se na mikro a makro úroveň. Cílem čtenářské strategie je porozumět slovům a poté celému textu. Čtenářská gramotnost zahrnuje vztah ke čtení, doslovné porozumění, vysuzování a hodnocení, metakognice (reflektovat úmysl vlastního čtení, sdílet prožitky z četby) a aplikace (využití čtení v dalším životě) poznatků z četby. (Homolová, 2013)

pixabay.com

Bibliopedagogika a bibliopsychologie v knihovnické praxi

Práci se čtenářem v knihovně předchází rozdělení čtenářů na čtenářské kategorie, dle kterých se knihovník řídí při plánování vzdělávacích aktivit. Čtenářské kategorie jsou interním roztříděním čtenářů do skupin, jsou stanoveny podle věku čtenářů, stupně dosaženého vzdělání, pracovního nebo studijního oboru, zájmových oblastí, sociálních skupin apod.

Způsoby, jak na čtenáře působit, jsou dva základní: individuální působení a skupinové působení.

Metody individuálního působení na čtenáře zahrnují: rozhovor se čtenářem, řízení četby, individuální plán četby, čtenářské listy, výpůjční služby, adresní informace (SDI), bibliograficko-informační službu, knihovnicko-bibliografickou přípravu, konzultační službu aj.

Metody skupinového působení na čtenáře zahrnují: exkurzi (s cílem propagačně informační), předčítání, besedu (propagační, diskuzní), diskuzi (s odborníkem, panelovou), vyprávění a výklad, přednášku, literární večer, lekce knihovnicko-bibliografické přípravy, čtenářské konference aj (Vášová, 1995).

Práce s dětským kolektivem v knihovně je specifická. Pro působení na dětského čtenáře je nezbytná znalost čtenářských prekonceptů.

Prekoncept je představa, kterou dítě o probíraném tématu již má. I naivní prekoncepty jsou důležité, poskytují nám totiž prostor k jejich postupnému zpřesňování či vyvracení. Je několik způsobů, jak dětské prekoncepty zjišťovat. Patří mezi ně didaktické testy, pojmové mapy, interakční analýza, výtvarný a dramatický projev, projektivní techniky, grafické strukturování nebo rozhovor (Prázová, 2014).

Zajímavou ukázkou, jak s knihami v dětském kolektivu pracovat, je tzv. Booktalking, americký způsob práce s knihou. Jedná se o volné vyprávění o knize. Cílem je reklama na konkrétní knihu a její následná nabídka. Booktalking však uživatele přibližuje k osobnosti knihovníka. ,,Jeho nadšení pro čtení a výzvy ke čtení pro radost a relaxaci jsou významnými motivačními prvky ve výchově zejména dětských uživatelů.” (Homolová, 2013) Práce s dětmi probíhá pomocí čtenářských literárních kroužků, pořádají se pohádková odpoledne, čtenářské besídky, literární soutěže, hádanky, kvízy, literární karnevaly, literárně dramatické lekce, didaktické hry apod.

Specifickou kategorií práce s uživatelem v knihovně je biblioterapie.

Biblioterapie

Biblioterapie je jednou z psychoterapeutických metod. Je založena na poznatcích o působení četby na lidskou psychiku a používá se jako podpůrná metoda při léčení psychických a nervových poruch, ale i při somatických potížích. (Vášová, 1995)

Biblioterapií rozumíme záměrné terapeutické působení knihou na čtenáře.

Biblioterapie u dětí využívá beletrii věnující se podobným problémům, kterým čelí i dětský čtenář. Umožňuje identifikaci dítěte s literárním hrdinou, příběhy mohou pomoci řešit reálné konfliktní situace. (Prázová, 2014)

Biblioterapii dělíme na klinickou, institucionální a vývojovou. Dle počtu účastníků poté na individuální a skupinovou.

Individuální biblioterapie spočívá ve výběru vhodných knih pro pacienta vzhledem k jeho stavu. Je nutné vést si záznamy o rozhovorech o četbě. Důležité je zachycení způsobu výběru knih, chování pacienta při výběru a vracení knih.

Skupinová biblioterapie zahrnuje předčítání ve skupině a diskuze o přečteném textu, sdílení čtenářských zážitků mezi účastníky.

Mezi podkategorie biblioterapie patří např. pohádkoterapie — biblioterapie pro nejmenší, která si klade za cíl děti zbavit strachu, redukovat jejich emocionální problémy, zklidnit je. Dále imagoterapie, což je typ skupinové terapie, kdy se pacient vžívá do literárního hrdiny, popisuje motivy jeho chování a zaujímá k nim postoje. (Prázová, 2014) Místo beletrie je možné použít k terapeutickým účelům i poezii. Poté mluvíme o poetoterapii.

Základními předpoklady účinnosti všech typů biblioterapie jsou knihovna, spolupráce specializovaného knihovníka a lékaře, terapeutické třídění fondu. (Vášová, 1995) Terapie pomocí knihy napomáhá nejen zvládání problémů, ale také rozvíjí fantazii, tvořivost a komunikační schopnosti čtenáře.

Použitá literatura

ADAMS, Susan R. Learning Community. Salem Press Encyclopedia [online]. 2013 [cit. 2018–05–13].

ČÁP, Jan. Vybrané kapitoly z pedagogické psychologie. 1/1. vyd. Praha: SPN, 1975.

HOMOLOVÁ, Kateřina. Dětský a dospívající čtenář. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2013. ISBN 978–80–7248–952–7.

HOMOLOVÁ, Kateřina. Uživatelská propedeutika. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Ústav bohemistiky a knihovnictví, 2010. ISBN 978–80–7248–625–0.

HOUŠKOVÁ, Zlata. Komunitní role veřejných knihoven. Ikaros [online]. 2004, ročník 8, číslo 4 [cit. 2018–05–11]. urn:nbn:cz:ik-11527. ISSN 1212–5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11527

CHARUNGKAITTIKUL, Suwithida. Creating a Learning Society: A New Approach to Growth, Development, and Social Progress. Journal of International [online]. 2017, 9(1), 155–159 [cit. 2018–05–15]. ISSN 21580669.

JEŽKOVÁ, Zuzana. Cesta ke komunitní knihovně. Duha [online]. 2015, roč. 29, č. 3 [cit. 2018–05–11]. Dostupný z WWW: <http://duha.mzk.cz/clanky/cesta-ke-komunitni-knihovne>. ISSN 1804–4255.

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Národní soustava povolání [online]. [cit. 2018–05–11]. Dostupné z: http://www.nsp.cz/

PETROŠOVÁ, Karla. Vznik a vývoj bibliopsychologie. [online]. Brno, 2006 [cit. 2018–05–11]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/hi76k/>. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Daniela Hebnarová.

PRÁZOVÁ, Irena, Kateřina HOMOLOVÁ, Hana LANDOVÁ a Vít RICHTER. České děti jako čtenáři. Brno: Host, 2014. ISBN 978–80–7491–492–8.

SMETÁČEK, Vladimír. Informační potřeby a jejich optimální uspokojování. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1990. Informační bulletin.

SU, Ya-hui. The Learning Society: Two Justifications. Australian Journal of Adult Learning [online]. 2010, 50(1), 10–25 [cit. 2018–05–15]. ISSN 14431394.

VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha: ISV, 1995. Knihovnictví. ISBN 80–85866–07–2.