Učení (se) jazyků zábavnou cestou: Jak anime ovlivňuje studium japonštiny?
Když se chceme naučit cizí jazyk, už dávno to není pouze o biflování slovíček nazpaměť nebo o pročítání celé jazykové učebnice naráz. Cest, jak se naučit cizí jazyk je vícero, ale lze říci, že neustálé vystavování se jazyku, být obklopen kulturou a jazyk slyšet v běžných každodenních situacích, je jedna z nejlepších a nejúčinnějších cest jak se rozmluvit, jak si rozšířit slovní zásobu a jak zároveň jazyk „naposlouchat“, popřípadě jak v cizím jazyce začít přemýšlet jako rodilý mluvčí. Pravděpodobně právě z těchto důvodů je pro většinu z nás druhým cizím jazykem angličtina, protože v dnešní době je jí snad už i nemožné se vyhnout a skutečně nás obklopuje ve všech směrech. Není však nutné setrvat jen u angličtiny, když je kolem nás spousta dalších možností.
Jak však najít motivaci a vůli u cizího jazyka setrvat a nevzdat to? Jeden ze skvělých způsobů je dle mého názoru schopnost najít si v dané zemi/kultuře něco, co nás chytí a nepustí.
V rámci této práce bych se ráda zaměřila na japonštinu a na to, jak působí na motivaci studentů japonštiny (coby studenty snažící se ji osvojit jako druhý jazyk) kulturní fenomén známý celosvětově, tj. anime (popř. další zábavní média). Anime jakožto specifický styl televizní animace a filmů je oblíbený jak mezi mladšími, tak i dospělými. Svou oblíbeností by mohlo být právě oním hnacím motorem, které jsem zmiňovala dříve, tj. motivací učit se japonštinu a své jazykové znalosti tak rozvíjet zábavnou a nenásilnou formou. Typicky je tento způsob rozšířenější spíše pro sebevzdělávání, ale proč jej nevyužít i v pedagogické oblasti?
V případě osvojování si druhého jazyka uvádí Byrnes (2010) využití nejrůznějších médií, tj. autentických materiálů, které mohou napomoci k rozvoji gramotnosti ve smyslu lingvistickém, sociálním i kulturním. Cizí jazyk zasazený do zábavního média tak napomáhá rozvíjet hned několik klíčových kompetencí. Anime je navíc díky digitálnímu rozmachu médiem, které je celosvětově dostupné a přístupné téměř všem. (Thomson & Mori, 2015) Pak už je jen na jednotlivých studentech, jaké anime si najde cestu k jejich srdcím.
Díky televizi větší slovní zásoba
Nejen anime, ale obecně televizní pořady v cizím jazyce výrazně přispívají k osvojení si daného jazyka. Dochází k rapidnímu nárůstu výzkumů v oblasti populární kultury zasazované do edukačního prostředí. Na následujících řádcích bych ráda zmínila některé výzkumy, které mě zaujaly.
Například Rogers & Webb (2020) sledovali, zdali je možné se „neúmyslně“ naučit slovíčka tím, že by „studující“ sledovali X hodin (v tomto výzkumu konkrétně 7+ hodin) televizní pořad a narostla jim z toho slovní zásoba. Konkrétně tu šlo o opačnou jazykovou situaci, tedy že Japonci sledovali americký pořad (seriál Chuck) s tím, že byli sledováni, kolik anglických slovíček si ze zážitku odnesou. Výzkum jednoznačně prokázal, že čím déle se na televizní pořad dívali, tím větší množství slovíček se naučili. (Rogers & Webb, 2020). Kromě toho buduje sledujícímu schopnosti poslechu a vystavuje ho nejrůznějším jazykovým variantám (Rogers & Webb, 2020) — např. formální/neformální jazyk, jazyk určitých sociálních skupin apod. V tomto výzkumu měli participanti za úkol sledovat seriály, které jim byly zadány výzkumníky, nemohli si vybrat podle svého zájmu. (Rogers & Webb, 2020) I přesto, že televizní program nebyl podle jejich představ, navýšená znalost slovíček byla i přesto zjištěna. Rogers & Webb (2020) připouštějí, že vzdělávací efekt by mohl být ještě navýšen, pokud by participanti mohli sledovat pořad podle svého přání. Tento výzkum mimo jiné bral ohled pouze na určitá (většinou pro konkrétní pořad typická a často se opakující) naučená slovíčka s tím, že se tam nezahrnovala slova, která patří mezi 2.000 nejfrekventovanějších slov angličtiny.
Kvůli tomu, že byli participanti testováni v období 10 týdnů, připouští Rogers & Webb (2020) i to, že testování po zhlédnutí poslední epizody ukáže, že slovíčka z prvních epizod už byla dávno zapomenuta. Podle nich měli účastníky testování vyzkoušet ze znalostí hned po zhlédnutí konkrétní epizody a pak se jich ptát na slovíčka, která se v ní vyskytovala. (Rogers & Webb (2020)) Už jen takové uvažování však napovídá, že sledující seriálu se sice nějaká slovíčka po zhlédnutí naučili, ale jeví se, jako by byly jen součástí krátkodobé paměti, nikoliv té dlouhodobé (pokud v rámci deseti týdnů na konci testování zapomenou „naučená“ slovíčka z první epizody). Pokud by však sledující sledovali seriál několikrát, je potenciálně možné, že slovíčka by se jim dostala i do paměti dlouhodobé. To by však vyžadovalo intenzivnější testování a výzkumy.
Souhrnně lze říci, že důležitým poznatkem Rogerse & Webba (2020) je to, že učení se nových slovíček ze seriálů a obecně z televize je srovnatelně úspěšné s učením se z četby, avšak předpokládají, že lidé vydrží déle u sledování televize než u čtení knihy, čímž se efektivita učení se prostřednictvím televize zdá vyšší. Navíc televizní pořady poskytují i správnou výslovnost a z vizuálního vnímání pořadu, popř. z rétoriky postav či tónu hlasu lze snadněji odhadovat význam slov, která jsou pro diváky neznámá a slyší je poprvé.
Anime má ve studiu japonštiny své nezastupitelné místo
Zpátky k anime bych ráda zmínila další článek — Shintaku (2022) shrnuje několik zásadních rolí, které tento kulturní fenomén zastupuje ve vzdělání, potažmo sebevzdělávání. Zmiňuje mnoho zajímavých výzkumů, které budou i v tomto článku zmíněny, většina jich je však staršího data (většinou více než 10 let staré a jak i sám Shintaku (2022) upozorňuje, bylo by potřeba tuto oblast podrobit intenzivnějšímu bádání i v současné době, protože využití anime je stále aktuální, relevantní a může v mnohém pomoci).
Na následujících řádcích bude v několika bodech shrnuta role anime napříč japanistikou a výukou japonštiny, které Shintaku (2022) před svým samotným výzkumem bere v potaz:
1) Je zdrojem motivace
Motivace je klíčovým komponentem k učení se čehokoliv kýmkoliv. Ještě silnější musí být motivace v momentě, kdy se student učí sám ve svém volném čase a nikdo jeho činnost neřídí a pravidelně nekontroluje. Shintaku (2022) shrnuje rozličné studie o studentech japonštiny, které zjistily například to, že anime (a manga komiksy) jsou častým indikátorem a motorem k učení. Poměrně nový výzkum Vazquez-Calvy et al. (2019) toto tvrzení opět potvrzuje –sleduje osvojování si jazyka ve fandomech. Sledovali například Nina (Nino coby japonsko-katalánský tvůrce titulků anime jakožto nadšený fanoušek) a jeho překlady. Analýzou jeho překladů si všimli jeho kreativních schopností využívat technologií (např. Google Translate použil na kanji znaky a celkově na transliteraci do latinky). Ať už je ke své tvorbě motivován osobními, sociálními, profesními nebo jinými aspekty, fanouškovské překlady anime vyžadují hluboce pragmatický, kulturně zakořeněný náhled, kdy je tvůrce často vystavován volbám a rozhodnutím, jak si s jazykovými situacemi poradit i s ohledem na příběh, který překládají.
Anime je demonstrací toho, že zařazení zábavních médií do vzdělání může být jedině přínosné, protože jsou autentická a dokážou ve studujících vyvolat hlubší vzhled do jazyka a kultury. (Byrnes, 2010) Dalším motivujícím prvkem k učení se jazyka je častá nedostupnost titulků v angličtině. (Hills, 2017). Tudíž si musí fanoušci poradit sami a často dochází ke kolektivní tvorbě titulků ve prospěch celé online fanouškovské komunity. Jsou tedy postaveni do situace, kdy se nejen věnují samotnému překladu a porozumění, ale také rozvíjí další kompetence 21. století, jako je spolupráce s ostatními ve skupinách. Navíc musejí využít svých znalostí japonské kultury, která se v anime příbězích nesporně odráží a ne vždy lze překládat větu „slovo od slova“, ale překladatel si mimo to i musí být vědom souvislostí a kontextu „mezi řádky“, aby byla tvorba titulků co nejkvalitnější.
Kromě titulků se fanoušci často podílí i na tvorbě fanfikcí (Black, 2013), popřípadě je chtějí číst a být součástí příběhu jiných fanoušků. Díky tomuto druhu motivace se studenti věnují jak rozvoji čtecích schopností, tak také psaní. Z tohoto výčtu je tedy patrné, že fenomén anime není pouze o pasivním vnímání jazyka, ale v případě velkého zájmu studujícího se může jeho užívání snadno překlenout v aktivní činnost.
2) Je spojujícím prvkem mezi studenty
Goulah (2011), který pracoval s japonským filmem ve středoškolském prostředí, ve výuce japonštiny zjišťoval, jak může společné učení se a sledování anime propojovat a sbližovat studenty — jak na základě jazyka, tak i zážitků z příběhu a celkově z obsahu příběhu, který společně sledují, což přispívá i ke vnímání samotné kultury.
3) Role anime ve výuce souvisí s digitalizací a technologiemi ve vzdělávání
Podle datace prvních výzkumů, které se na tematiku role anime ve vzdělání zaměřovaly, pochází první zmínky již z konce 90. let 20. století. Je tedy vidět, že bylo již na počátcích digitální doby a jeho využití není určitě novinkou. Je až podivuhodné, jak dlouhou dobu už je v oblasti vzdělávání pomocníkem. Mimo samotné sledování může být i v herním provedení nebo ve formě mangy, tedy ke čtení. Jsou tedy primárně v digitální formě, protože i manga komiksy jsou běžně k dostání i elektronické nepapírové podobě.
Digitalizace a globalizace hraje klíčovou roli v rozšiřování dovedností japonštiny mezi valnou většinou studujících, protože bez ní by online dostupnost japonských médií nebyla celosvětově možná. (Shintaku, 2022) Snad lze polemizovat o tom, že bez tohoto globálního rozšíření by tolik zájemců o studium japonštiny, potažmo japanistiky, nemohlo být. I přesto ale přístup některých webových stránek může být blokován IP adresou, která po rozpoznání „nejaponského“ uživatele může zamezit k dalšímu přístupu k nejrůznějším materiálům, souborům apod. (Shintaku, 2022) Takovou situaci lze stále ještě řešit oficiální koupí konkrétního snímku/filmu/seriálu, popřípadě pro ty konzervativnější z nás, zakoupením DVD.
4) je důvodem, proč se mnoho lidí rozhodne japonštinu vůbec studovat
Anime určitě stojí za rozmachem a vůbec popularitou japonštiny ve světě. Northwood & Thomson (2012) provedli výzkum ve formě rozhovorů na australské univerzitě mezi studenty, kteří tam studovali japonštinu, a z jejich odpovědí bylo patrné, že anime i manga hrají v jejich studiu významnou roli a jako cíl svého studia si vytyčili schopnost sledovat anime bez titulků.
Jak však Shintaku (2022) poukazuje, ani jeden z dosavadních výzkumů od 90. let se nezaměřuje na anime mimo školní instituce, takže nemají ani přehled o tom, jak ovlivňuje učící se návyky studujících mimo školní lavice. Rovněž upozorňuje na absenci výzkumů, které by se věnovaly vlivu anime na digitální gramotnost projevující se mimo školu.
5) jeho různorodost
Anime seriály a filmy existují v celé řadě nejrůznějších žánrů, jsou zasazeny do různorodých prostředí a rovněž tematicky jsou velmi rozličné (Agyeiwaah et al., 2019), což může opět přispívat ke kvalitnějšímu a komfortnějšímu vzdělávání se.
Výzkum Shintaku (2022)
Shintaku (2022) navazuje na dřívější výzkumy a snaží se zjistit aktuální stav tohoto fenoménu v současném digitálním prostředí. Zároveň se snaží zjistit, jaké jsou nejen přínosné aspekty, ale i úskalí pro studenty učící se s pomocí anime. Věnuje se především těm, kteří jsou mírně pokročilí nebo pokročilí ve svých znalostech japonštiny. Ti dostali za úkol se v rámci 10 testovaných týdnů věnovat alespoň 1 hodinu týdně (maximální limit stanoven nebyl) třem vybraným anime snímkům. Mohli si zvolit jazykové nastavení podle svého výběru, ale Shintaku navrhoval užít japonské audio s japonskými titulky (alespoň u jednoho filmu) kvůli lingvistickému vlivu, který chtěl sledovat.
Výsledky, které byly zjištěny, rozdělil Shintaku (2022, s. 294) na 4 analyzované podskupiny — zabýval se 1) digitální gramotností a rozšířením o jejím povědomí díky anime, 2) zkušenostmi participantů se samotným jazykem, 3) jazykovou různorodostí a kulturním kontextem a 4) posilněním vzdělávacího procesu s pomocí anime.
V první fázi zjistil, že anime, z celé řady zábavních japonských fenoménů, bylo primárním důvodem a hnacím motorem u valné většiny testovaných. Mimo to byla také zjištěna poměrně snadná přístupnost japonských kanálů a zdrojů ke sledování anime pořadů. Rovněž poukazuje na důležitost propojení výukových metod ze školy s běžným životem. Ukazuje se, že studenti mají zkušenosti nejen se sebevzděláváním, ale také se sebeřízeným procvičováním se v digitálních schopnostech a digitální gramotnosti, které sahají dál než jen do (ne)formálního učení se cizího jazyka.
Ve druhé fázi se Shintaku (2022) zabýval participanty a jejich interakcí s jazykem. Participanti nejčastěji zvolili (po doporučení) japonské audio s japonskými titulky, ale přiznali, že to pro ně nebylo snadné. Díky tomuto nastavení si však uvědomovali celou řadu lingvistických „chytáků“, například to, že anglické titulky i nadabované verze anime nebraly v potaz sufixy označující vztah mezi dvěma lidmi, které se připojují buď ke křestnímu jménu, nebo k příjmení, což pak dá divákovi najevo, jaké vztahy vládnou mezi postavami. Tento aspekt však angličtina nezohledňuje a diváci, kteří příběh sledují maximálně s japonskými titulky (a samozřejmě v originálním audiu), o takové informace připraveni nejsou. Sociolingvistické informace v konkrétních kontextech jsou zachovány. (Shintaku, 2022) Shintaku tedy doporučuje, aby byly studenti ze skupin mírně pokročilí a pokročilí vystavováni pouze japonským titulkům, které rozšiřují jejich lingvistický repertoár. (Shintaku, 2022)
Třetí fáze se soustředila na to, jak se ke studujícím japonštiny, kteří jsou anime vystavení, dostávají lingvistické a kulturní informace, které často vyplývají s konkrétního kontextuálního prostředí. U participantů se například projevila obtíž v tom rozpoznat zdvořilostní úrovně jazyka, kdy se ve školách údajně učí především zdvořilostnější úroveň než ta méně formální, avšak v anime právě dochází k častému výskytu „každodenní“ úrovně jazyka — tj. úrovně, jakou mezi sebou komunikují kamarádi či známí. Anime je často jediným a přitom nejčastějším zdrojem k představení neformální japonštiny studentům (Shintaku, 2022), což opět jen dokládá, že prokládání školní výuky jazyka s „mimoškolním“ rozšiřováním vědomostí pomocí zábavních médií je efektivní a přínosná kombinace. U některých testovaných studentů se však projevila obava, jaká zdvořilostní úroveň je vhodná — tím, že její konkrétní užití slyšeli v anime, pro ně neznamená jistotu, že je vhodné mluvit tak v běžném životě (Shintaku, 2022). Důraz na jazykovou zdvořilost je v japonštině natolik silný, že je pochopitelné, že taková nejistota studenty postihne.
Mimo to však jiní participanti uváděli, že díky anime se jim rozšiřuje slovní zásoba způsobem, který jim ve třídě není umožněn — dozvídají se z něj více slovíček, které by studující našel spíše v krásné literatuře než v konverzaci ve školním prostředí. Navíc učení se slovíček obecně se ukázalo jako další jednoznačný přínos — díky kontextu sledující pochopí význam slova, aniž by s ním byl předtím obeznámen. (Shintaku, 2022)
Posledním, neméně důležitým, bodem Shintakova (2022) výzkumu, byla otázka, zdali je anime schopné posilnit celkově vzdělávací proces. Předchozí tři body vlastně na tuto otázku odpovídají a to jednoznačně pozitivně. Anime posilňuje jazykové schopnosti studentů nenásilnou a zábavnou formou, navíc s využitím japonských titulků s kanji písmem mají možnost rozvíjet své schopnosti v oblasti čtení i poslechu, navíc s pochopením kulturního a jazykového kontextu. Anime mimo to rozvíjí slovní zásobu přirozenou cestou — studenti se tak neučí slovíčka křečovitě učením se zpaměti s tím, že by například mohli pochybovat o tom, jestli taková slovíčka v běžné konverzaci vůbec využijí.
Další zajímavé studie
Jak vnímají vliv anime (potažmo mangy) ve vzdělávání samotní studující?
Galindo (2022) se v rámci své bakalářské práce zabýval rolí anime a mangy ve vzdělávání. V rámci svého výzkumu se účastníků testování ptal mimo jiné i na výhody a nevýhody, které by mohlo přinášet využití zábavních médií v (sebe)vzdělávání.
Jako výhody jmenovali (Galindo, 2022, s. 36):
- Až polovina odpovědí zahrnovala možnost rozšíření slovní zásoby.
- učení se o popkultuře
- učení se gramatiky
- procvičování poslechových dovedností
- procvičování výslovnosti
- posilňování svých již existujících znalostí jazyka
Nevýhod jmenovali výrazně méně:
- Až polovina odpovědí poukazovala na neužitečnou slovní zásobu.
- užívání hlavně neformálního jazyka (na jehož užívání je třeba dávat si v japonštině pozor)
- gramatika mnohdy nejasná/zmatečná
Ve výsledku všichni účastníci testování souhlasili s tím, že anime je užitečnou školní i mimoškolní pomůckou, která je však vhodnější pro ty, kteří už se s japonštinou obeznámili i formální cestou. Bez toho je totiž značně obtížné postihnout gramatiku a fungování jazyka. (Galindo, 2022) Jako rozvíjející vzdělávací prostředek je však oblíbený a hojně využívaný, což nejen tato kvalifikační práce ukazuje.
Anime a japonština „není pro starý“?
Anime je výjimečné mimo jiné i v tom, že jeho diváky nelze definovat věkem, pohlavím, zájmy ani jinými rysy, které by jasně udávaly, že je to oblíbený kulturní fenomén skupin s nějakými charakteristickými rysy. Například i podle Japan Foundation (2017) se kupříkladu Mexiko, Brazílie nebo Spojené státy americké (USA mající bezkonkurenčně nejvíc studujících japonštiny) projevují jako země, které popularitě anime neoddiskutovatelně propadly a v návaznosti na to se začali učit japonštinu. Zajímavé je, že mezi studujícími japonštiny v Mexiku se našla jejich největší část (tj. více než 9.000 lidí) mezi těmi, kteří se rozhodli jazyk studovat v období, kdy už nebyli na základní, střední ani vysoké škole. Druhý nejvyšší počet lidí se japonštině začal věnovat, když studovali vyšší vzdělání (vysokou školu nebo vyšší odbornou školu), ještě menší počet lidí pak zahrnoval ty, kteří byli na střední nebo základní škole. (Japan Foundation, 2017) V Mexiku však nemusí být motivačním faktorem tolik anime a japonská zábavní média jako spíše historie mezi Mexikem a Japonskem datující se už ke konci 19. století, kdy se do Mexika dostávaly první japonské firmy. (Galindo, 2022)
Jasnější důkaz o tom, že studiu japonštiny se věnují i dospělí/starší lidé, kteří jsou zároveň fanoušky anime, dokládá například Iida & Armour (2019), v jejichž výzkumu byli dospělí participanti (nejstarší s datem narození r. 1961, nejmladší s datem narození r. 1993) splňující tato kritéria. Přistupují ale k celému konceptu „fanoušek anime = student japonštiny“ střízlivěji a opatrněji, protože i přesto, že jejich participanti z větší části splňovali tento vzorec chování, našli se i tací, kteří anime sledovali nadabované a japonština v jejich zájmu nehrála žádnou roli.
Zábavní média a kultura mohou hrát podpůrnou roli, někdy může být počátečním impulsem k tomu, aby se dotyčný dostal s jazykem do styku a například začal přemýšlet nad jeho studiem, ale podle článku Iida & Armour (2019) je potřeba brát v úvahu, že anime jako jediný motor k jazykovému studiu je často nedostatečný a je mnohdy doprovázen dalšími motivačními faktory jako je například vize získání práce v Japonsku či ve spolupráci s Japonskem, osobní vztahy, zájem o jazyk z lingvistického hlediska apod. Jedna z dotazujících například uvedla, že když navštěvovala střední školu, byla velkou obdivovatelkou japonské kultury, anime, mangy apod., ale připouští, že toto nadšení hraje jen malou roli v její motivaci vzdělávat se v japonštině, i přesto, že bylo prvním krokem k tomu, že se k japonštině vůbec dostala. Další, silnější vliv, však měla například její vyučující a následná touha se stát sama učitelkou. (Iida & Armour, 2019, s. 11)
Následující schéma (převzaté z Iida & Armour, 2019, s. 12) prezentuje trajektorii, kterou fanoušek japonské kultury potenciálně podstupuje, když je japonštině vystavován. Zobrazuje počátky jeho rozhodování („entry pointy“) a následné „exit pointy“, ke kterým se postupně dostane potom, co by se rozhodl pro pozitivní odpověď, tj. že se japonštinu začne učit.
Anime z pohledu učitele
Jak už bylo naznačeno, zábavná kultura Japonska může hrát ve vzdělávání velkou roli. Do této chvíle byl však zmíněn především vliv na sebevzdělávání, popř. doplňkové vzdělávání, kdy se studující japonštiny učí formální jazyk, gramatiku a další klíčové poznatky na půdě školy a anime coby pomocník rozvíjí jejich schopnosti ve volném čase, kdy se student nemusí přespříliš koncentrovat na učení samotné a spíše vstřebává zvuk jazyka, pochytává nová slovíčka a dozvídá se více o kultuře, zvycích apod.
Napříč výzkumy, které jsem k této tematice objevovala, se zdálo, že učitelé se zakomponování anime do výuky spíše vyhýbají. Přesto jsem narazila na výjimky — Han & Ling (2017) z malajsijské fakulty lingvistiky se zabývají zařazením anime do pedagogického repertoáru. Poukazují na to, jak by měl vypadat účinný jazykový kurz (Han & Ling, 2017, s. 69–70):
- Počátek: analytický/formální přístup — ten se soustředí na vysvětlení základních principů jazyka a jeho fungování
- Zlepšování komunikačních dovedností, tj. praktický přístup — po formálním seznámení se s jazykem započíná fáze, kdy student začíná užívat jazyk na komunikační úrovni
- Následně během výuky dochází k prolínání těchto dvou přístupů, kdy učitel vysvětluje formální jazykové jevy (např. fonologické, lexikální, sémantické komponenty) v běžné konverzaci
Následně se snaží zakomponovat oba přístupy do výuky s cílem vytvořit nejrůznější aktivity ve třídě spojené se sledování anime. Z pasivního sledování se najednou stává (mnohdy kolektivní) aktivita, která přiměje studenty kriticky myslet, zamýšlet se nad tím, co sledují a rovněž to může sloužit k tomu, aby se ujistili, že rozumí danému jazykovému vyjádření dobře, protože mohou konzultovat svá pochopení s učitelem. Výstižně pojmenovává benefity takových aktivit ve výuce Cakir (2006):
- Učitel může kdykoli vstoupit do konkrétních pasáží pořadu a může ho komentovat (zároveň může pozastavovat scény, vracet se ke konkrétním scénám apod., tj. má ve své moci jednotlivé scény intenzivně analyzovat).
- Student může poukázat na pasáže, kterým nerozuměl a může je s učitelem konzultovat.
- Studenti mohou procvičovat ve formě opakování konkrétních vět, učitel jim je může pouštět například zpomaleně nebo opakovaně.
Zároveň však Cakir (2006) připouští i některé nevýhody této metody:
- Jelikož metoda vyžaduje přístroje na přehrání, zvukové vybavení atd., může být poměrně nákladné a ne každá škola jimi disponuje.
- Učitelé, kteří nedisponují tolika zkušenostmi s technologiemi, mohou s tímto přístupem bojovat a obtížnost takové činnosti by je od celého procesu mohla odradit.
- Zaujmout studenty na delší dobu s prací s videem může být náročná a je těžké přijít na způsob takové výuky způsobem, který by studenty dlouhodobě bavil.
- Metoda vyžaduje poměrně rozsáhlou přípravu ze strany učitele, který musí mít přehled ve videích, která pouští. Musí si uvědomovat, co z nich chce studentům demonstrovat apod.
Následující schéma (převzato od Han & Ling, 2017, s. 71) bylo vytvořeno na základě analýz, které se zaměřovaly na vliv filmů ve vzdělání, který se dá následně aplikovat i na anime a jeho vliv učení se jazyku a poznání kultury. Lze na něm vidět oba zmíněné přístupy užívané ve výuce a co si pod nimi konkrétně představit.
Závěrem
Využití populární (nejen japonské) kultury ve vzdělávání je nezpochybnitelně přínosné, ať už individuálně, nebo ve školním prostředí, i přesto, že to není stoprocentně účinný nástroj, který by sám o sobě stačil k ovládnutí jazyka. Učitelům, kteří se tyto nástroje rozhodnou používat, však určitě umožní zajímavější a poutavější způsob výuky, studentům pomohou ke zlepšení slovní zásoby, k zachycení zvuku jazyka, k poznávání kultury nebo i ke kolektivnímu sbližování se na internetu v komunitách apod. Navíc „pro úspěšné zvládnutí komunikace se studentům jazyka dostane nejen porozumění [výše zmíněných], ale také díky tomu pochopí situaci pragmaticky.“ (Han & Ling, 2017, s. 72).
V dnešní digitální době považuji za efektivní, když se u studujících propojí zábava s učením — někdy i tím způsobem, že o tom ani nevědí. Anime si v edukačním prostředí bezpochyby našlo své místo. Pokud k němu budou lidé, kteří ho používají, přistupovat jako k doplňkovému učícímu materiálu, budou volit tematicky vhodné pořady, popř. budou vedeni učiteli, kteří jej do výuky zaimplementují efektivním způsobem, který bude fungovat jako ozvláštnění, stojí určitě za to jej vyzkoušet.
Zároveň se v digitálním prostředí zlepšuje studentova schopnost výběru zdrojů, které vyhovují jeho potřebám samostudia, umí zapojit svoji vlastní iniciativu. Často projevuje i vytrvalost a kreativitu (Godwin-Jones, 2019), což jsou všechno vlastnosti v dnešní době vysoce ceněné.
Užité zdroje
Agyeiwaah, E., Suntikul, W., & Carmen, L. (2019).‘Cool Japan’: Anime, soft power and Hong Kong generation Ytravel to Japan.Journal of China Tourism Research,15(2), 127–148.https://doi.org/10.1080/19388160.2018.1540373
Black, R. (2013). Language, culture and identity in fan fiction. In C. Lankshear, & M. Knobel (Eds.),A newliteracies reader: Educational perspectives(pp. 229–246). Peter Lang.
Byrnes, H., Maxim, H., & Norris, J. M. (2010). Realizing advanced L2 writing development in a collegiatecurriculum: Curricular design, pedagogy, assessment.The Modern Language Journal,94(S1). https://doi.org/10.1111/j.1540-4781.2010.01136.x
Cakir, I. (2006). The use of video as an audio-visual material in foreign language teaching classroom. The Turkish Online Journal of Educational Technology, 5(4), 67–72.
Godwin-Jones, R. (2019). Riding the digital wilds: Learner autonomy and informal language learning.
Goulah, J. (2011). Ecospirituality in public foreign language education: A critical discourse analysis of atransformative world language learning approach.Critical Inquiry in Language Studies,8(1), 27–52.
Han, C. Y., & Ling, W. N. (2017). The Use of Anime in Teaching Japanese as a Foreign Language. Malaysian Online Journal of Educational Technology, 5(2), 68–78.
Hills, M. (2017). Transnational cult and/as neoliberalism: The liminal economies of anime fansubbers.Transnational Cinemas,8(1), 80–94.
Iida, S., & Armour, W. S. (2019). The voices of adult anime/‘manga’fans in Australia: Motivations, consumption patterns and intentions to learn the Japanese language. East Asian Journal of Popular Culture, 5(1), 7–23.
Japanese Foundation. (2017). Survey Report on Japanese-Language Education abroad 2015. Tokyo. https://www.jpf.go.jp/j/project/japanese/survey/result/dl/survey_2015/Report_all_e.
Northwood, B., & Thomson, C. K. (2012). What keeps them going? Investigating ongoing learners of Japanese inAustralian universities.Japanese Studies,32(3), 335 355. https://doi.org/10.1080/10371397.2012.735988
Galindo, O. (2022). Students’ perceptions about using anime and manga as an audiovisual tool to practice Japanese as a foreign language (Bachelor’s thesis, Benemérita Universidad Autónoma de Puebla).
Rodgers, M. P., & Webb, S. (2020). Incidental vocabulary learning through viewing television. ITL-International Journal of Applied Linguistics, 171(2), 191–220.
Shintaku, K. (2022). Self‐directed learning with anime: A case of Japanese language and culture. Foreign Language Annals, 55(1), 283–308.
Thomson, C. K., & Mori, T. (2015). Japanese communities of practice. In D. Nunan, & J. C. Richards (Eds.),Language learning beyond the classroom(pp. 272–281). Routledge
Vazquez‐Calvo, B., Zhang, L., Pascual, M., & Cassany, D. (2019). Fan translation of games, anime, and fanfiction.Language Learning & Technology,23(1), 49–71.
