Učení v době umělé inteligence
Vzdělávání jako celoživotní proces či proces změny byl již postupně akcentován v minulém desetiletí. Dvacátá léta 21. století by však mohla do vzdělávacího procesu přinést řadu dalších výrazných změn. Jednou z nich je nástup (a v určitém ohledu i převzetí kontroly) umělé inteligence. Je to vůbec příhodné? Co nám AI může nabídnout a kde naopak ztrácí?
Problematiku umělé inteligence ve vzdělávacím procesu můžeme přenést na dvě pomyslné roviny. Na té první se nacházejí samotní pedagogové, kteří sice vnímají potřebu změny kurikula, jsou však přesvědčení, že učení je záležitost lidí. Na druhé rovině se nachází externí subjekty jako třeba specializované firmy či přímo stát, které v jistém ohledu mají zájem toto odvětví rozvíjet s pomocí technologií [1].
Pokud by se obě tyto roviny s jejich vlastními představami spojily, mohli bychom dojít k určité symbióze. Popřípadě se navzájem doplňovat. Některé zprávy ukazují, že spolupráce mezi studenty se mnohdy neuskutečňuje nijak spontánně a je potřeba nějakého externího vlivu, zvláště pak v on-line učícím prostředí. V takovém případě může pomoci umělá inteligence, který s pomocí určitých technik a na základě dat o studentech vytvořit učební skupinu, v níž budou všichni studenti na takřka stejné kognitivní úrovni a pro potřeby dynamiky skupiny se stejnými či rozdílnými zájmy [2].
Stanislav Ivanov ve svém článku Will robots substitute teachers? vyzdvihuje několik výhod i nevýhod nasazení robotů (či spíše umělé inteligence) do výuky. Mezi největší výhody samozřejmě patří nekončící práce, umělá inteligence může pracovat každý den čtyřiadvacet hodin. Zároveň může pracovat na několik věcích současně, aniž by to poznamenalo konečný výsledek, lze předpovídat časovou dotaci na přidělené úkoly a můžeme kvantifikovat pokrok v kvalitě dodávané práce podle jasně měřitelných dat. Na druhé straně tu máme jasné limity. Umělá inteligence (alespoň v prvotních chvílích) potřebuje pokyny od člověka, postrádá kreativitu či nějaký osobnější přístup [3].
Pro vývoj umělé inteligence jsou často využívány takzvané neuronové sítě. Ty se skládají z umělých neuronů podobné těm biologickým. Neurony pak vytvářejí výpočetní model, který kalkuluje vzorce chování a umožňuje paralelní zpracování dat. Právě proto je umělá inteligence tak diskutovanou možností, která představuje svěží vítr v plachtách celosvětového vzdělávání. Umělá inteligence se učí za pochodu sama o sobě. Automaticky sbírá veškerá data i o potenciálních studentech a v jistém ohledu tak umožňuje personalizování výuky pro každého studenta zvlášť, dle jeho předností, nedostatků, kognitivních schopností a zájmů [4].
Jedná se o jediné a nejideálnější řešení? To není jisté. Avšak vzhledem ke stavu například současného českého školství si myslím, že je nanejvýše potřebné.
Zdroje
[1] SELWYN, Neil. Should robots replace teachers?: AI and the future of education. Medford, MA, USA: Polity Press, 2019. ISBN 9781509528950.
[2] PEARSON. Intelligence Unleashed: An argument for AI in Education [online]. 2016 [cit. 2020–03–12]. Dostupné z: http://oro.open.ac.uk/50104/1/Luckin%20et%20al.%20-%202016%20-%20Intelligence%20Unleashed.%20An%20argument%20for%20AI%20in%20Educ.pdf.
[3] IVANOV, Stanislav. Will robots substitute teachers? In: Yearbook of Varna University of Management, Vol. 9. Bulgaria: Varna University of Management, 2016, s. 42–47.
[4] RAD, Paul, Mehdi ROOPAEI, Nicole BEEBE, Mehdi SHADARAM a Yoris AU. AI Thinking for Cloud Education Platform with Personalized Learning [online]. DOI: 10.24251/HICSS.2018.003. Dostupné z: http://hdl.handle.net/10125/49890.
