Školství včera, dnes a zítra

Zdroj obrázku

„Každý je génius. Ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.“ — Albert Einstein

Jaké máme jako Češi možnosti získat vzdělání? Kde si stojíme v oblasti gramotnosti vůči ostatním zemím? Jak můžeme vylepšit stávající systém? Od kterých zemí se můžeme inspirovat?

Podíváme-li se na data od Organizace spojených národů, konkrétně na Index lidského rozvoje, který se skládá ze tří složek: délky života a zdraví, vzdělanosti a slušného životního standardu. Index je postaven na myšlence, že jen hrubý domácí produkt není ukazatelem rozvoje, a je třeba se na danou zemi dívat z více úhlů. Dle zveřejněných dat můžeme vidět, že Česká republika na tom ve světovém kontextu není vůbec špatně, dokonce si od roku 2015, kdy byla na 28. místě, polepšila a v roce 2017 zaujala místo 27.

Podíváme-li se však pouze na jednu ze složek, konkrétně na vzdělanostní index, tam se Česká republika během dvou let posunula o příčku níže. Index vzdělanosti je ukazatelem toho, jaký mají obyvatelé přístup ke vzdělání a je výsledkem zprůměrováním průměrné doby ve škole a průměru očekávané doby studia.

Vzhledem k tomu, že se ze 188 zemí (brány ty v OSN) nacházíme v první dvacítce dovolím si tvrdit, že přístupu ke vzdělání nám v celosvětovém kontextu nic nebrání. Otázkou ovšem zůstává, jak si vedeme oproti ostatním zemím v konkrétních gramotnostech a čemu země na čelních příčkách vděčí za svůj úspěch. Jaký je jejich přístup ke vzdělávání?

Dle srovnání výsledků průzkumu znalostí studentů (PISA) v oblasti čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti zaštiťovaném Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se Česká republika umístila průměrně v oblasti matematické a přírodovědné gramotnosti a lehce podprůměrně v oblasti gramotnosti čtenářské. Jak můžeme vidět na obrázku níže, tak na prvních příčkách se drží Singapur a další asijské státy. Z evropských zemí pak vedou Estonsko, Finsko a Švýcarsko.

Přehledný obrázek převzat ze stránek Business Insider

Česká školní inspekce pak poukazuje na to, že výsledek České republiky je dále ovlivněn také tím, že vzhledem k nastavení našeho stávajícího systému škol je znát velký rozdíl mezi jednotlivými typy škol, jelikož ne všechny poskytují srovnatelné vzdělávací příležitosti.

Ve srovnání gramotnosti nevycházíme špatně, ale prostor pro zlepšení tu je. Co dělají správně země na prvních příčkách? Je možné jejich zkušenosti a přístupy přenést a aplikovat v našem prostředí? Jako příklad více rozvedu Finsko, které z evropských zemí exceluje v oblasti čtenářské gramotnosti, ve které je Česko naopak nejslabší.

Finsko, co změnilo a jak se dostalo do popředí

Níže představím nejvýraznější rysy dle Burgové (2018) a Naumanové (2018):

• Stěžejním je lidský přístup, kdy učitelé nenechají nikoho pozadu, každému se dostane stejné příležitosti, vzdělání je zdarma.
• Učitelé mají větší prostor i pro vlastní rozvoj.
• Prestiž učitelského povolání, kdy se zájem o studium na učitele je větší než zájem na lékaře či právníka.
• Méně testů, více učení. První test, který žáci dostanou, je na konci střední školy.
• Má jasnou vizi, kdy ve středu stojí celoživotní učení.
• Učící (se) komunita.
• Udržované školy.
• Na žáky nikdo nespěchá.
• Třída má 20–25 žáků.
• 15 minutová přestávka
• oběd zdarma pro děti, nehledě na sociální vrstvu
• Učitelům je dána svoboda a je jen na nich, jak budou učit.
• Škola je místo pro osobní růst a rozvoj, nesbírají se body nebo známky.
• Není školní inspekce.
• Běžná spolupráce mezi učiteli, studenty.

Vše je běžnou součástí pracovní doby a náplně. Finský systém je příkladem učících se organizací.

Společnost, lidé a změna

Jakákoli změna začíná a končí u lidí, celkově tedy záleží na postoji společnosti a její přístupnosti. Většina současných učitelů, stejně jako běžných občanů, si prošla klasickým systémem vzdělávání, a tedy (pokud se o tuto problematiku aktivně nezajímá) má jistou „zažitou“ představu o tom, jak by mělo vyučování vypadat a probíhat. Potenciální změna nebo byť i jen představa něčeho alternativního pro ně může být příliš abstraktní, mohou ji zavrhnout i jen pro strach z neznámého, jsou spokojeni se stavem věcí, jaký je.

Pokud bychom si od Johna Kottera (2015) vypůjčili jeho model osmi kroků změny, kterými lze docílit změn v organizaci a nahlíželi na stát jako na jednu velkou organizaci, pak bychom mohli získat představu, jak změny docílit.

Iniciátorem změny může být „vrcholový management“ tedy v této analogii vláda nebo podnět může přijít „zdola“ tedy od běžných občanů, jelikož každý má nebo zná někoho, kdo je nebo koho čeká školní proces, tudíž se jedná o problematiku, která se přímo či nepřímo dotýká všech.

Kotter popisuje osm kroků, kterými lze docílit změny.

Obrázek převzat z oficiálních stránek Kottera

Prvním krokem je tedy dle Kottera vyvolat vědomí naléhavosti. Kritické pro tento krok je, aby lidé cítili potřebu změny a měli ochotu a vůli s tím něco udělat. Vyvolat celospolečenskou diskuzi, která bude podporována, žádána, brána v potaz. Tento první krok ohrožuje už i jen to, že si lidé nepřipouští nebo ani nepřemýšlí nad stávajícími slabinami současného vzdělávacího systému, jelikož jim samotným mohou chybět kompetence — například kritického myšlení nebo si nesou zažité vzorce chování z minulé režimu.

Problém současného modelu vzdělávání vidím v tom, že je založen na modelech, postupech a předpokladech minulého a současného světa, ale nezohledňuje kompetence nutné si osvojit pro úspěšné fungování ve světě budoucím.

Při přemýšlení o budoucí podobě vzdělávání vnímám několik spjatých linií.

1. cíl: čeho chceme vzděláváním docílit — učíme lidi se učit vs učíme pro (konkrétní) zaměstnání
2. uznání osvědčení získané pouze fyzickou účastí vs využití např. MOOC z celého světa
3. kreativita a individualita vs uniformita
4. globalizace
5. technologie a AI

Máme náš vzdělávací systém nastaven tak, že konkrétně cílíme na znalosti, dovednosti a kompetence potřebné pro výkon jednoho povolání nebo dáváme lidem základ, kdy se poté až praxí naučí vše potřebné.

Dle zákona je v naší zemi povinná docházka jen devět let nebo do maximálně 17. roku žáka, tedy máme pouze devět let na to, abych dali dostatečný základ celé populaci. Jsme schopni po devíti letech prohlásit, že je žák připravený obstát ve světě, má povědomí o svých právech a povinnostech, a dostatek kompetencí nebo minimálně položených základů k nim nebo předpokládáme, že bude pokračovat další stupněm vzdělávání?

Je pro všechny profese nutné formální a ve stávající podobě nepružné a co se týče individuálních potřeb ne obzvláště vstřícné vzdělání. Je, do značné míry pro Čechy typická, honba za tituly krokem, který chceme i nadále podporovat? Ve státní sféře je na vyšší pozice nutné mít formální vzdělání v podobě titulu, i nastavení platových tabulek zohledňuje „titul“.

S rozvojem technologií a umělé inteligence zanikne velké množství profesí, jelikož dojde k jejich automatizaci. Dojde ke vzniku profesí nových, o kterých zatím můžeme jen spekulovat. Velkou výzvou pro přetvoření vzdělávacího systému je tedy zajištění připravenosti žáků na budoucnost.

Již dnes v propojeném světě pozorujeme, že hnacím motorem konkurenceschopnosti je inovace.Podporujeme v žácích kreativitu, stěžejní aspekt inovací?( Gaehtgens, 2008) Díky/kvůli globalizaci může být naším rivalem při získání práce i člověk z úplně jiné země nebo dokonce kontinentu. Také je nutné brát v potaz stálý nárůst počtu obyvatel, jak ukazuje prognostika OSN.

Toto byl jen rychlý přehled pár vybraných aspektů či témat, o kterých je žádoucí vést diskuzi.

Dalším, druhým krokem je poté sestavení koalice vedoucí změnu, jelikož je nutné, aby někdo vše zpracovával a usměrňoval. V případě tak velkého měřítka, jakým je stát, by zřejmě šlo o pracovní skupinu složenou z odborníků s různými zkušenostmi a z různých oborů, aby se docílilo heterogenní skupiny. Kotter v tomto bodě zdůrazňuje nutnost zapojení člena či členů „vrcholového vedení“, tedy člena vlády zřejmě by šlo o ministra/ministryni školství, jelikož má dostatek pravomocí a zároveň může hrát roli prostředníka, kdy je na stejné úrovni s ostatními ministry a získat podporu pro reálné uskutečnění.

Třetí krok by mělo být vytvoření jasné transformační vize — kam chceme dojít, a zformulování strategie.

Čtvrtým krokem je zapojení, co největšího počtu lidí, čehož docílíme sdílením vize, kdy se pomocí všech dostupných kanálů, snažíme vysvětovat, odpovídat na otázky atd., tak abychom dosáhli toho, že se s naším plánem ztotožní a vezme ho za svůj, co největší možný počet lidí. Zde je důležité nepoužívat abstraktní termíny a fráze, ale spíše názorné příklady.

Následným pátým krokem je umožnit akci odstraněním překážek

• dostatečnou pravomoc provádět změny
• zaměstnanci proti změnám — problém vyšlapaných cestiček
• proaktivní přístup vedení — př. ředitelů škol
• legislativní změna

Šestým krokem, který svým způsobem souvisí se strategií, jsou krátkodobá vítězství. Je důležité pro motivaci a následné pokračování v transformaci, aby lidé viděli, že zvolená cesta má smysl a nese výsledky. Do strategie je tedy nutné zakomponovat dílčí cíle, jelikož tak obrovská změna jakou vzdělávací systém je bude trvat roky.

Sedmým krok Kotter definuje jako nepolevovat a přidat. Přestože dosáhneme krátkodobých vítězství je stále nutné podněcovat vědomí naléhavosti a vytrvat až do konce celého procesu transformace.

Posledním, osmým krokem je ukotvení změn. Než si lidé zvyknou na nové status quo, je zde riziko, že se budou chtít vrátit k předchozímu stavu, je proto důležité vše ukotvit a mít nastavený rozumný časový horizont, ve kterém vyhodnotíme přínos.

Pokud se jedná o oficiální stránky či volně přístupné na webu, jsou odkazy přidány přímo do textu. V případě článků a knih z databází uvádím seznam níže.

• BURG, Carol. 2018. Finnish Education in the 21st Century: Paradoxes and Visions. I.e: inquiry in education[online]. 10(1) [cit. 2019–02–14]. ISSN 21546282. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=https://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=eric&AN=EJ1180740&lang=cs&site=eds-live&scope=site
• GAEHTGENS, Peter. 2008. Global Competence for the Future. SCHREIBER, Elmar a Jutta BERNINGHAUSEN. Global Competence for the Future: Employability — Mobility — Quality Collaboration and Current Developments. Bremen, Germany: Kellner, Klaus, s. 31–41. ISBN 9783939928041.
• KOTTER, John P. 2015. Vedení procesu změny: osm kroků úspěšné transformace podniku v turbulentní ekonomice. 2., aktualizované vydání. Praha: Management Press. Knihovna světového managementu. ISBN 978–807–2613–144.
• NAUMAN, April. 2018. Could It Ever Happen Here? Reflections on Finnish Education and Culture. I.e: inquiry in education [online]. 2018, 10(1) [cit. 2019–02–14]. ISSN 21546282. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=https://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=eric&AN=EJ1180739&lang=cs&site=eds-live&scope=site