Uživatelský (dis)komfort knihoven bez knih

O principech, na kterých stojí myšlenka knihoven bez knih, a o prvních průkopnících, kteří se ji rozhodli realizovat, již byly napsány články v minulém ročníku tohoto časopisu (zde a zde). Otázka pro tento článek zní, zda mohou knihovny bez knih za současných právních a tržních podmínek nabídnout čtenářům stejný uživatelský komfort jako knihovny s tištěným či smíšeným fondem.

Jak známo, půjčování autorsky chráněných děl v elektronické podobě je problematické. Základní knihovny, které svým čtenářům nabízejí půjčování e-knih, tak činí na své vlastní náklady. Nejsou totiž vlastníky těchto e-knih — jen místo čtenáře platí za službu provozovanou komerčním subjektem. Možnosti čtenáře nakládat s takto vypůjčenou eknihou jsou velmi omezené. Může si je zpravidla číst jen na takovém zařízení, ve kterém lze spustit aplikaci komerčního poskytovatele služby. Tím jsou ze hry vyloučeny e-inkové čtečky, tj. nejvhodnější zařízení ke čtení delších textů. Na podsvícených displejích mobilů, tabletů a notebooků si většina z nás nechce číst cokoliv o délce nad čtyřicet, padesát stran.

Další UX-ově spornou službou, kterou může knihovna bez knih poskytovat, je tzv. e-prezenčka. Nedávno jsem v rámci výzkumu pro jeden školní projekt hovořila s respondentem, který mi sdělil, že při spatření tohoto označení začíná vidět rudě. Knihovna by prý udělala lépe, kdyby tuto službu vůbec nenabízela, než aby ho nutila pracovat na stroji, kam je zakázáno zapojovat úložná zařízení a kde se nedá dělat nic jiného než prohlížet e-prezenčky. To je pochopitelně poněkud silné tvrzení, proti kterému není těžké vznést rozumné argumenty (možnost prohlídky knihy před objednáním fyzického exempláře ze skladu, nalezení informace z krátkého úryvku díla, ulehčení problémů s nedostatkem knihovních jednotek…). Je na něm ale patrné, že čtenáři mohou být z podobných omezení značně frustrovaní.

Určitě bychom neměli opomínat záslužnou práci knihoven na digitalizaci a zpřístupňování děl s uplynulou dobou autorské ochrany. Ale ruku na srdce, i trháky z dob našich prarodičů nás většinou lákají méně než současná díla. (Nehledě na to, že ani digitalizovanou starou knihu si vždy nemůžeme jednoduše přečíst ve čtečce — mohou tu být omezení na počet stran vygenerovaných do pdf a často nejde o zcela černé písmo na zcela bílém podkladu.) Existuje však i aktuální volně dostupná literatura. Zajímavou sbírku volných eknih ke stažení nabízí třeba Městská knihovna v Praze v rámci projektu E-knihovna.

V případě autorsky chráněných knižních děl, zejména těch beletristických, nejspíš nelze v brzké době očekávat nějaké výrazné změny. Není to chyba. Pokud psal autor detektivku či fantasy román v naději, že neprodělá kalhoty, těžko mu to můžeme zazlívat. Ve vědě je ale zcela jiná situace. A v předmětu Učící se společnost nás odborná literatura zajímá více než beletrie.

Akademici nepublikují v očekávání přímého zisku (finance přidělované na základě vykázání publikační činnosti nejsou přímý zisk). Přesto může být přístup k jejich článkům v odborných časopisech nejen velmi drahý, ale také plný omezení. Tradiční způsoby předplácení vědeckých EIZ jsou zhusta kritizovány, ale já v tomto článku nechci ukazovat prstem, kdopak je tu “evil” (ale můžu ukázat na někoho, kdo si s tím hlavu nedělá: např. zde, zde nebo zde).

Co však znamená model institucionálního či konsorciálního předplatného EIZ pro uživatele a jeho pohodlí? Různě odstupňované překážky v přístupu (od možnosti vzdáleného přihlášení až po povinnost být připojen k síti v budově instituce), možnost stáhnout si jen pár desítek stran z potřebného dokumentu, omezení na počet otevřených oken v prohlížeči nebo nutnost číst plné texty uvnitř uzavřeného rozhraní poskytovatele služby. Třešničkou na dortu jsou pdf soubory, pro jejichž zpřístupnění po dobu jednoho měsíce potřebuji nejen institucionální login, ale také Adobe účet, který mi nikdy k ničemu jinému nebyl. Ano, všechno z toho má své vysvětlení, ale uživatelský zážitek to nijak nezlepší. (Pro chybovost mobilní aplikace ke čtení chráněných eknih od jednoho z největších zprostředkovatelů EIZ však žádné vysvětlení nenacházím).

Jak už někteří z vás tuší, řešení problémů popsaných v předchozím odstavci existuje a dokonce se už postupně zavádí do praxe. Je to Open Access (dále OA) — ať už zelený, vůči kterému panuje větší, a někdy nejspíš i oprávněná, nedůvěra v úroveň zdrojů, nebo zlatý, kdy se čtenář zdarma nažere a vydavatel zůstane celý. Pro nás, co zatím stále více čteme než píšeme, by bylo skvělé, kdybychom se zítra probudili a OA by byl všude. Mohli bychom stahovat a tisknou o sto šest, číst v jakémkoliv zařízení bez nutnosti trvalého připojení k internetu a nenarážet na paywall u zajímavých článků, které si nezaplatil nikdo v celé republice. Ono to ani nemusí být zítra — stačil by i ten Evropskou unií vytyčený rok 2020.

Tak jako u všeho by bylo naivní tvrdit, že OA je univerzální dobro, které spasí akademickou komunikaci. Asi nejviditelnější skvrnou zlatého OA jsou predátorské časopisy, ale nekonečné spory se vedou i nad problematikou kvality či prestiže OA časopisů a dokonce i nad otázkou konečné finanční výhodnosti otevřeného modelu (tj. obava, že OA není cestou z kruhu neustálého zdražování — instituce sice budou platit za publikování a ne za přístup, ale budou opravdu platit méně? ten, kdo má z celého byznysu největší zisk, o něj přece nebude chtít přijít…).

Také vás napadlo, k čemu by pak vůbec ještě byly knihovny bez knih, když bychom se ke všem EIZ dostali v režimu OA?

Pomineme-li na první pohled patrné důvody jako poskytování informačních a reprografických služeb, pořádání informačně vzdělávacích kurzů nebo zajišťování klidného prostoru pro studium, zbývají knihovníkům ještě nějaké vyloženě knihovnické úkoly (ve smyslu správy informačních zdrojů)?

Možnosti tu určitě jsou. Knihovna může pečovat o institucionální repozitář. Může jednat o přístupu k placeným tezaurům a slovníkům nebo indexům a databázím odborné literatury. Knihovníci mají co říci také při výběru discovery systému pro svou instituci a při správě licencí k užívání komerčních citačních manažerů. Knihovny se začaly přizpůsobovat digitálnímu věku už před lety a určitě lze říci, že jsou na něj připraveny asi nejlépe ze všech typů paměťových institucí.

Na závěr jedno pěkné video o Open Access: