Udělá z nás konektivismus nevzdělance?

Tradiční transmisivní výuka spočívající v „přelévání“ vědomostí z hlavy učitele do hlav žáků dnes bývá často prezentována jako přežitek, který je třeba vymýtit moderními metodami — konstruktivismem, nebo ještě aktuálněji konektivismem. Tento rezolutní pohled na věc mi vždycky připadal velmi zjednodušující. Svůj podíl na tom nejspíš má i skutečnost, že jsem se nikdy příliš nezabývala pedagogikou a materiály, se kterými jsem přišla do styku, byly nejspíš samy o sobě zjednodušené. Proto mě mezi tématy předmětu Učící se společnost upoutal námět „konektivismus a jeho kritika“. Moje laické motivy k jeho zpracování byly následující:

1) Přesvědčení o životaschopnosti tradičních způsobů výuky

Nejspíš jen málokdo předpokládá, že si doživotně zapamatujeme vše, co jsme se učili ve škole tradičními způsoby. To však neznamená, že by transmisivní výuka nenesla žádné ovoce. I když dnes nevysypu z rukávu název hlavního města Zimbabwe, pořád jsem schopná říci, že Harare je někde v Africe. Jestli mi tato informace někdy v životě k něčemu byla? Nevzpomínám si. Ale musí být vše, co se vyučuje v rámci formálního vzdělávání, uplatnitelné v praxi? Neobohacuje člověka už jen to, že má nějaký všeobecný přehled a uvědomuje si existenci rozsáhlého a komplikovaného světa mimo oblast svých zájmů?

To, že už dnes nemůže vyrůst druhý Leonardo da Vinci, renesanční člověk, by nás přece nemělo vést k rezignaci na snahu vědět o světě, co se dá, a k omezování našeho zorného pole jen na vybrané specializace. Domnívám se, že maximum informací lze nejlépe sdělit v podobě strukturovaného výkladu, který zachází jen do předem určené míry podrobnosti, tj. tradiční výukou. Moderní metody pak považuji za nástroje vhodné k prohlubování znalostí v oblastech, kterým se chce žák či student věnovat nad rámec základní látky.

2) Skepse vůči zjednodušenému pochopení moderních metod

Z toho, co jsem se jako ne-pedagog dozvídala o nových výukových metodách, jsem nabyla dojmu, že cílem konstruktivismu či konektivismu je vytlačit nebo aspoň maximálně omezit tradiční způsob vzdělávání. A s tím jsem se zkrátka nedokázala ztotožnit.

Konektivismus jsem chápala jako přístup, který v podstatě zavrhuje nabývání vědomostí. V nadsádce řečeno: Vždyť vědomosti stále přibývají a zastarávají; jakou má potom cenu se některé z nich učit? Nemusíme si pamatovat nic, kromě toho, kde a jak hledat informace pro svou aktuální potřebu. Ano, musíme umět chápat souvislosti mezi nimi (tj. vidět ty konektivistické vzorce) a pohybovat se v jejich síti vždy tím správným směrem, ale jakmile budeme potřebovat přehodit výhybku na jinou kolej, můžeme vše zapomenout a hledat vzorce zase někde jinde. Vždyť přece máme univerzální metaznalost, jak se stát odborníkem na cokoliv.

V přípravě článku o „kritice konektivismu“ jsem tedy spatřila příležitost ventilovat svůj nesouhlas s tím, co jsem dosud považovala za podstatu konektivismu.

Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché

Při načítání materiálů pro tuto přípravu jsem zjistila, že odborné názory na konektivismus zpravidla nejsou tak radikální, jak jsem očekávala. Naopak, řada pedagogů si uvědomuje riziko naivního přístupu „s Googlem v kapse jsme mistři světa“.

Nejradikálnější pojetí konektivismu, na které jsem narazila, pochází přímo od zakladatelů tohoto didaktického směru, od Stephena Downese a George Siemense. Skoro jakoby se následující zastánci konektivismu zaměřili na zmírňování nastolených kontroverzí a uvádění mylných interpetací „na pravou míru“.

Vodou na mlýn kritiků konektivismu jsou Siemensova tvrzení jako „Potrubí je důležitější než obsah, který jím proudí.“, „Formální vzdělání již nepředstavuje většinu toho, co se učíme.“, „Dosavadní teorie byly vyvinuty v době, kdy technologie neměly dopad na učení“, přičemž „technologie pozměňují naše mozky.“, „Kapacita k poznávání nových věcí je důležitější než to, co již známe.“ nebo „Učení je proces propojování specializovaných uzlů informačních zdrojů.“.

V případě Downesových prací bývá nejčastějším terčem kritiky kladení rovnítka mezi proces učení a schopnost identifikace vzorců a vazeb mezi informacemi, přičemž koncept předávání, budování a chápání znalostí jako takových je z procesu zcela vyřazen. Znalost jako logický objekt je podle Downese jen umělým konstruktem. Další výtky směřují na silně teoretickou povahu Downesova konceptu — kritikům chybí rozvedení dopadů konektivismu na pedagogickou praxi (zejména s ohledem na hrozbu vnesení chaosu do výukového procesu a problém zajištění dostatečné kvality vzdělání v předmětech, kde student není motivován k práci osobním zájmem o téma).

Řada článků o konektivistickém učení, včetně těch klíčových, se soustředí zejména na teoretické spekulace (jde o teorii? nebo dokonce o paradigma? nebo je to celé výstřel do prázdna?). Mě však jako laika zajímá odpověď na praktičtější otázku: Je součástí konektivismu zavržení předcházejících metod?

Odpověď realistických zastánců konektivismu zní, že nikoliv. Konektivismus nelze považovat za náhradu dosavadních didaktických terorii — je totiž jejich doplňkem či rozšířením. Posílení schopnosti orientace v dynamickém informačním prostředí nás nezbavuje nutnosti disponovat jistým znalostním základem, z něhož vždy vycházíme.

Konektivismus není teorií učení ve stejném smyslu jako kognitivismus nebo konstruktivismus. Nebrání tomu, aby nám byly informace sdělovány transmisivně nebo abychom se s nimi seznámili konstruktivistickým způsobem, neměl by mít problém s integrací dosavadních didaktických teorií. To, že si digitální věk žádá nové (konektivistické) dovednosti, neznamená, že ty „staré“ jsou nám k ničemu.

Principy konektivismu nyní nelze ověřovat v praxi na nižších vzdělávacích stupních. Těžko odhadnout kdy, a zda vůbec vzniknou nějaké konektivistické vzdělávací programy pro děti a mládež. Na vyšších stupních a v neformálním vzdělávání dospělých však můžeme pozorovat samovolnou aplikaci konektivistických ideálů již nyní. Jde o přirozený způsob poznávání, který se děje „sám od sebe“ — nikdo nás jej nemusí učit.

Zdroje:

BRDIČKA, Bořivoj. Je konektivismus didaktickou teorií?. In: Spomocnik [online]. 2014 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/19085/JE-KONEKTIVISMUS-DIDAKTICKOU-TEORII.html

DOWNES, Stephen. Connectivism and its Critics: What Connectivism Is Not. In: Stephen’s Web [online]. 2008 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: http://www.downes.ca/post/53657

DOWNES, Stephen. What Connectivism Is. In: Half an Hour [online]. 2007 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: https://halfanhour.blogspot.cz/2007/02/what-connectivism-is.html?m=1

DRON, Jon. Connectivism: a learning theory or a theory of how to learn?. In: Athabasca University [online]. 2014 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: https://landing.athabascau.ca/blog/view/606735/connectivism-a-learning-theory-or-a-theory-of-how-to-learn

HEICK, Terry. 12 Ideas That Will Probably Break Education. In: TeachThought: We Grow Teachers [online]. 2017 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: https://www.teachthought.com/the-future-of-learning/disrupting-education-8-ideas-will-break/

JOHNSON, Mark. Stephen Downes defends Connectivism (again). In: Improvisation Blog [online]. 2014 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: http://dailyimprovisation.blogspot.cz/2014/05/stephen-downes-defends-connectivism.html

JUANDON. Connectivism: Informing Distance Education Theory, Pedagogy and Research. In: Technology for Teaching & Learning [online]. 2014 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: https://kelliralph.wordpress.com/2014/05/24/connectivism-informing-distance-education-theory-pedagogy-and-research/

SIEMENS, George. Connectivism: A Learning Theory for the Digital Age. In: Elearnspace: elearning everything [online]. 2004 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: http://www.elearnspace.org/Articles/connectivism.htm

WADE, M. C. A Critique of Connectivism as a Learning Theory. In: Cybergogue [online]. 2012 [cit. 2018–03–15]. Dostupné z: http://cybergogue.blogspot.cz/2012/05/critique-of-connectivism-as-learning.html