Univerzity — od kamene k internetu

Vyššího vzdělání se dostávalo studentům už v antickém Řecku, i když jejich vysoké školy neměly dnešní podobu ani způsob hodnocení. Jednalo se převážně o humanitní obory a později se přidala například astronomie, politika nebo geometrie, a tak se začaly zakládat rétorské školy nebo gymnasia. Do takovýchto škol měli ovšem přístup pouze muži, a to jen ti, kteří pocházeli z bohatých nebo vlivných rodin, ženám byl přístup ke vzdělání odepřen. Jiné to nebylo ani ve stejnodobém Římě — v jejich třetím stupni vzdělávání se žáci zaměřovali na řečtinu, filozofii a právo. Navíc jejich studium bylo v průběhu přerušeno, kvůli povinné vojně.

Středověké univerzity sice nabízely širší škálu oborů a staly se tak všestrannějšími, ale zato byly pod silným vlivem křesťanství, což se odráželo jak v přednášení profesorů, tak v hodnotách univerzit. A obzvlášť specifické byly jezuitské univerzity, které byly výrazně mezinárodní. S postupným rozvojem vzdělanosti obyvatel střední Evropy rostl zájem o univerzity, a to i ze stran panovníků, kteří začali požadovat, aby takové vzdělání mělo i praktický přínos. A s postupným rozvojem společnosti získala roku 1678 doktorát z filozofie na univerzitě v Padově první žena — Elena Lucrezia Cornaro Piscopia.

Když se na přelomu 19. a 20. století začaly budovat univerzity v Rakousko-Uhersku, došlo i na Prahu, Moravu a další středoevropská města — Vídeň, Krakov. Univerzity byly státní instituce a její zaměstnanci měli plnou svobodu ve výzkumu a badatelské činnosti. Postupem tak došlo k oddělení vědních oblastí na jednotlivé fakulty. Od filozofické fakulty se oddělila přírodovědecká a později vznikla i samostatná fakulta pedagogická.

S nástupem internetu a následným rozmachem technologií se změnily i didaktické postupy na univerzitách. Místo stohů papírů se běžně využívají prezentace, elektronické publikace a nyní jsou i běžně dostupné nahrávky z přednášek nebo e-learningové kurzy. Studenti už ani nemusí pravidelně docházet na univerzitu. Při využívání on-line přednášek nebo MOOC kurzů se studenti dokonce ani nedostavují ke zkouškám. Postupně se tedy mění některé obory, ve kterých lze využívat tablety, učebnice s 3D animacemi nebo komunikaci s přednášejícími z jiných částí světa. Problémem s tímto rozvojem na univerzitách je ten, že nestačí na rozvoj společnosti. Ve společnosti se objevují nové oblasti, nebo se staré inovují a výuka na univerzitách se nestíhá tak rychle přizpůsobovat.

Od doby, kdy přednášel Aristoteles nebo Sokrates se na univerzitách změnilo mnohé. Studenti už nesedí na kamenných lavicích a neučí se rétorství. Tak jako se univerzity přizpůsobily nástupu elektřiny, topení nebo rovnosti pohlaví, se postupně přizpůsobují i modernizaci a změnám ve způsobu výuky a didaktickým metodám. Vedení univerzit si začíná uvědomovat, že pokud chtějí, aby jejich absolventi měli po absolvování uplatnění ve skutečném světě, musí přijít se změnami ve výuce. A pokud se některá z univerzit odmítne změnit a přizpůsobit změnám, je otázka, jestli bude schopna přilákat nové zájemce o studium a vůbec schopná se udržet postavení v konkurenci.