Unschooling

V jednom rozhovoru se Michio Kaku, teoretický fyzik a popularizátor vědy, rozvášnil nad vzdělávacím systémem v USA. „Jsme rození objevovatelé. Už od mala chceme vědět všechno o všem. Proč to tak je, jak tohle funguje. Zajímají nás nejrůznější věci, o slunci, o počasí. Jsme rození vědci. Ale pak přijde kámen úrazu. Pak přijde ona nebezpečná fáze v našem životě: dospívání a nástup na střední školu. Právě tehdy se každý kousek naší zvídavosti a nadšení dusí pod náporem testů, memorování figur a dat a je nám předkládáno, že právě memorování je klíčem k vědě a poznávání. To ale není pravda.“

Takže co je tedy klíčem k úspěšné cestě za poznáním a rozvojem? Pokud to není dlouhé memorování faktů o věcech, které lze během dvou vteřin vygooglit, na co je třeba se zaměřit? Možná odpověď tkví v procesu získání odpovědi k otázce než v odpovědi samotné. Možná místo memorování přímých otázek a odpovědí, které budou v testu, je potřeba zaměřit se na rozvoj kritického myšlení a samostatného uvažování, abychom k odpovědi mohli dojít sami.

Cílem učitelů by mělo být ukázat svým žákům, že učení nezačíná sednutím za lavici a nekončí posledním zvoněním. Tento model učení se odráží v tzv. unschooling. Děti nejsou omezovány žádnou strukturovanou osnovou, je jim umožněno nasměrovat svou energii, čas a pozornost k tomu, co je zajímá.

Důležitou roli v procesu učení hraje vztah mezi učitelem a žákem. V tradičním modelu je učitel vševědoucí, nadřazená entita, jež do svých žáků vlévá informace, které si musí ukládat do paměti a jedinou věc, kterou žáci dělají je to, že tiše a poslušně následují jeho instrukce. Alternativní model, který unschooling představuje, využívá dialogu k formulování vztahu mezi učitelem a žákem. Žák není pouze pasivním posluchačem, ale rozvíjí a představuje svoje nápady, na které učitel reaguje a společně přemýšlejí, zkoumají a nacházejí odpovědi k otázkám, což přispívá oběma stranám.

Abychom mohli lépe připravit děti na život mimo školu, musíme změnit naše principy výuky a způsob, jakým učíme. Unschooling by mohl být jedním z takovýchto řešení. Bohužel v České republice je tento model zatím nerealizovatelný. Pokud chce rodič v Česku pro své dítě jiný, alternativní model, má možnost je poslat například do škol typu Waldorf nebo Montessori. Tyto školy jsou specifické v tom, že se snaží vyhnout klasickému modelu školství například tím, že své žáky učí látku aktivnějším a „zábavnějším“ přístupem pomocí her a různých pomůcek. Neexistuje tu také klasické známkování, děti jsou hodnoceny slovně a individuálně. Oproti unschoolingu jsou tu ale zásadní rozdíly. Učitel tu má stále dominantní roli nad žáky a studenti se musí řídit podle určitého časového harmonogramu, přestože bývá volnější než v běžných školách.

Děti v České republice tedy mají na výběr jisté alternativy, ale díky určené povinné školní docházce musí být zapsány v nějaké škole, jež je pod dohledem MŠMT, kam musí docházet (v případě domácího doučování pak musí být přezkoušeny).

Na unschooling si tedy české děti ještě budou muset nějakou chvíli počkat.

Zdroje:

HUDSON, ELIANA. Education, Learning, and Knowledge: It’s in the Student’s Hands. Lucerna [online]. 2016, 10, 30–38 [cit. 2018–03–23].

STAŇKOVÁ, Zdeňka. Jak je to v ČR s těmi “svobodnými” školami. In: SvobodaUčení.cz [online]. Žitenice: SvobodaUčení.cz, 2016 [cit. 2018–04–04]. Dostupné z: https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-je-to-se-svobodnymi-skolami/