Unschooling vs homeschooling
Unschooling a homeschooling jsou v pedagogických kruzích hojně skloňované termíny. Oba patří mezi alternativní vzdělávací hnutí a logicky tak mají své zastánce i odpůrce. Obě skupiny přicházejí se svými vlastními argumenty pro a proti zavádění těchto praktik do českého vzdělávání. Cílem tohoto příspěvku není přidávat se na jednu či druhou stranu názorového spektra. Naším cílem je si oba termíny přiblížit a pochopit, jaký význam mají v současném pedagogickém diskurzu.
Unschooling lze vysvětlit jako “na studujícího zaměřený demokratický přístup ke vzdělávání” (Ricci). V procesu unschoolingu je důležitý především pohled studujícího. Co se chce naučit? Jak se nejlépe učí? V případě učení dítěte je důležitá i role rodiče. Přístup vychází z předpokladu, že děti se chtějí přirozeně učit, jsou zvídavé a chtějí o tématech, které je zajímají, zjistit víc. Rodič by měl figurovat jako facilitátor přístupu k zájmům dítěte (Hudson).
Metodami, které unschooling zahrnuje, jsou především “learning by doing,” a “problem based learning” (PBL). Obě to jsou cesty, kterými se studující učí nové poznatky. Učení probíhá při praktických činnostech. Jsou to metody aktivního učení, které se ze školní třídy přesouvají do terénu.
Při učení metodou unschoolingu jsou klíčové zvídavé otázky, kritické myšlení a konstantní zpracovávání nově nabytých informací. Proto v tomto kontextu uvažujeme o učení jako o možnosti, jak nacházet odpovědi na různé otázky a řešení různých problémů. Otázky i vycházejí z praxe a motivuje nás to, že vyřešíme určtý konkrétní problém.
Hlavní motivací pro učení obecně totiž není se něco naučit, ale být si vědom toho, k čemu nově nabyté znalosti a zkušenosti studující upotřebí ve skutečném životě mimo školu, případně mimo vzdělávací proces. Tato teorie říká, že nejlepší čas pro to, něco se naučit, je teprve tehdy, pokud je studující připraven a motivován se danou látku naučit. Jako příklad tohoto přístupu Ricci uvádí jednoduchou rovnici: nemáme důvod naučit se číst, pokud nemáme nic, co bychom číst chtěli.
Autor jako zásadní aspekty metody unschoolingu uvádí “lásku, důvěru, respekt, péči a soucit”. Jako základ samotného vzdělávacího procesu poté “willed curriculum”, které lze přibližně vyložit jako kurikulum, které je založeno na vůli a zájmu studujícího. V jeho výkladu však chybí kritická reflexe těchto pojmů.
Hudson shrnuje metodu jako stav, kdy student vezme vzdělávání do svých rukou a soustředí se na témata, která ho zajímají. Znalosti nabývá cestou, nikoli cílem vzdělávání.
Homeschooling je proces vzdělávání dítěte, který se odehrává v prostředí domova a hlavním vyučujícím dítěte je rodič. (Efford a Becker) Navzdory běžné představě domácího vyučování se však výuka neodehrává pouze doma. Velmi časté je zapojení prostor knihoven, muzeí, přírody či komunitních prostor. Učení také neprobíhá izolovaně. Jak prokázala studie “Learning from Homeschooling Routines” z roku 2016, naprostá většina rodin praktikující homeschooling je velmi aktivní ve svých komunitách a vzdělávání probíhá participativně (Thomas). Rodiče mají kompletní kontrolu nad tím, kdy vyučování začíná, kdy a jak dlouhé má dítě přestávky a v jakém pořadí následují předměty.
Hlavním rysem tohoto typu vzdělávání je opět zaměření na studujícího. Vzhledem k tomu, že studující není svazován rigidními pravidly instituce, může své vzdělávání přizpůsobit vlastním potřebám. Je flexibilní. Flexibilita však klase vysoké nároky na sebeřízení a sebekázeň, na což nejčastěji poukazuje kritika domácího vzdělávání.
Jak zdůrazňuje Sherman — flexibilita kurikula dovoluje studujícímu pěstovat své vlastní zájmy.
Na druhou stranu také uvádí, že je obtížné sledovat a měřit pokroky v učení, pokud nejsou ustanoveny žádné nástroje, které by stav znalostí ověřily. V institucionálním vzdělávání k tomu účelu slouží domácí úkoly a testování. Navzdory tomu dosahují děti, které prochází alternativním typem vzdělávání, výjimečných akademických výsledků. Při přijímacích testech na vysoké školy mají nadprůměrné skóre. (situace v USA, pozn.)
Ačkoliv byl termín unschooling pojmenován v 70. letech (John Holt), samotná metoda učení je starší než běžné institucionální vzdělávání. Homeschooling ve smyslu učení se od rodičů a komunity v domácím prostředí taktéž. Jelikož jde v obou případech o celoživotní vzdělávací proces zaměřený na studujícího, ani jeden z přístupů jsme se nenaučili; oba děláme od narození přirozeně.
Z tohoto shrnutí vyplývá, že mezi dvěma popsanými termíny nepanuje dramatický rozdíl. Unschooling je přístupem, který využívá homeschooling a naopak. V obou případech jde o přístupy ke vzdělávání, které do svého centra staví studujícího a respektují jeho vzdělávací potřeby.
Literatura
HUDSON, ELIANA. Education, Learning, and Knowledge: It’s in the Student’s Hands. Lucerna [online]. 2016, 10, 30–38 [cit. 2018–03–23].
KAREN E. EFFORD a DR. KATHERINE BECKER. Home-Schooled Students And Their Teachers: Provoking Curriculum Together Through Child-Driven Learning. Journal of Unschooling and Alternative Learning, Vol 11, Iss 22, Pp 34–52 (2017) [online]. 2017, 11(22), 34–52 [cit. 2018–04–04]. ISSN 19168128.
RICCI, Carlo. Unschooling and the Willed Curriculum. Encounter [online]. 2011, 24(3), 45–48 [cit. 2018–03–23]. ISSN 10943838.
THOMAS, Jesse. Learning from Homeschooling Routines. Journal of Research on Christian Education [online]. 2016, 25(3), 233–250 [cit. 2018–03–23]. DOI: 10.1080/10656219.2016.1237910. ISSN 10656219.
WHITNEY SHERMAN. Framing Unschooling Using Theories Of Motivation. Journal of Unschooling and Alternative Learning, Vol 11, Iss 22, Pp 76–99 (2017) [online]. 2017, 11(22), 76–99 [cit. 2018–04–04]. ISSN 19168128.
