Výuka cizích jazyků — tehdy a dnes
Každý z nás někdy studoval cizí jazyk — ať už z dobrovolně nebo nedobrovolně. Proto si takto v úvodu dovolím položit několik otázek. Vzpomene si na sezení ve školní lavici a zapisování frází do slovníčku? Co se vám vybaví při vzpomínce na střední školu a hodiny cizího jazyka? A zkusili jste se angličtině, němčině nebo jiné řeči věnovat i mimo klasický vzdělávací systém?
Hromadná, individualizovaná a individuální výuka
Hromadná výuka se začala hojně využívat na přelomu 16. a 17. století a od té doby představuje hlavní vyučovací styl. Tento styl vyučování je také neodmyslitelně spjat s termínem frontální výuka. A co si pod tímto pojmem představit? Průcha, Walterová a Mareš ho v Pedagogickém slovníku (2001:66) charakterizují jako: „Tradiční způsob vyučování, v němž učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti. Tomu odpovídá také uspořádání prostoru třídy.“ Charakteristickým rysem frontální výuky je výklad učitele, který mnohdy představuje hlavní a jedinou formu komunikace, a který prohlubuje pasivitu studentů a téměř nepodporuje samostatné myšlení a jednání. Výuka by měla vyhovovat všem a učitel neřeší individuální potřeby žáků.
Naproti tomu individualizovaná výuka bere podle Maňáka a Švece (2003) v potaz potřebu individuálního přístupu k jednotlivým žákům, a přesto, že se jedná o hromadnou výuku, dochází tak přirozeně k diferenciaci třídy. Jak tedy probíhá taková individualizace? Například prostřednictvím individuálních úkolů v rámci hodiny či domácí přípravy nebo například prodloužení výkladu pro ty, kteří potřebují více času k osvojení probírané látky.
A jak se liší individualizovaná a individuální výuka? Individuální výuka se od klasického školního vzdělávání, kterým si prošla většina z nás minimálně na základní škole, odlišuje diametrálně. Během individuální výuky totiž dochází k interakci pouze dvou jedinců — učitele a jednoho žáka.
Bylo první vejce nebo slepice?
Můžeme tedy vyvozovat závěr, že se individuální výuka vyvinula z výuky hromadné/frontální přes „mezikrok“ individualizované výuky? Ano i ne. Individuální výuka, tedy přístup one-on-one má své kořeny, i pokud se budeme bavit pouze o našich zemích, již v dobách před několika staletími. Výuka na hudební nástroj, specifické praktické dovednosti nebo právě cizí jazyky byly velmi často, a nejen ve vyšších společenských vrstvách, předávány z učitele na jednoho žáka.
Odpoutejme se však od všeobecných a historických kontextů a zaměřme se na naše osobní zkušenosti. Kolik z nás, jedinců generace Y, tedy narozených mezi 80. léty a druhou polovinou 90. let 20. století, (ne)zažilo hromadnou frontální výuku cizích jazyků na základní škole, individualizovanou výuku na střední a/nebo vysoké škole a individuální výuku mimo školská zařízení, častokrát v momentě, kdy jsme potřebovali vylepšit své znalosti před blížící se zkouškou nebo cestou do zahraničí?
Který z těchto způsobů výuky vám osobně nejvíc vyhovoval? Který podle vás byl, možná překvapivě, nejúspěšnější? A bez kterého si už nedovedete představit proces osvojování cizího jazyka?
Je podle vás načase změnit standard výuky cizích jazyků na jednotlivých úrovních školského systému? A víte, že to co bylo před 10 lety naprosto nemyslitelné je dnes na mnoha školách běžnou praxí? Přístup vzdělávacích institucí se totiž pomalu ale jistě vyvíjí novými směry.
Zdroje
VÁCLAVÍK, Vladimír. Organizační formy výuky. In KALHOUS, Zdeněk, OBST Otto a kol. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. ISBN 80–7178–253-X.
PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 3. rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80–7178–579–2.
MAŇÁK, Josef, ŠVEC, Vlastimil. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80–7315–039- 5.
