Velikánky, které míjíme každý den- Marie Steyskalová a Eliška Machová
Necelých šest minut ledabylé chůze od budovy Filozofické fakulty na Arne Nováka je na nároží domu u křížení ulic Gorkého a Úvozu nenápadná pamětní deska. Nebýt jistého Ivana Karouse, ani bych si na jedny z nejvýraznějších osobností české sociální práce a pedagogiky nevzpomněla. Tento článek je o dvou úžasných ženách: Marii Steyskalové a Elišce Machové.
Marie Steyskalová se narodila jako osmé dítě z deseti. Její otec Vlastimil byl učitelem a maminka Petronyla jeho druhá žena. Společně tvořili velkou smíšenou rodinu s dětmi z Vlastimilova předchozího manželství. Marie již od dětství snila o povolání učitelky, ale plány ji překazila epidemie cholery, ze které se zotavila s doživotními následky. Její otec takové štěstí neměl a Petronyla musela uživit početnou rodinu s velmi nízkou penzí. Marie se rychle naučila průbojnosti a vynalézavosti (např. naučila se šít, aby přispěla do rodinného rozpočtu) a stále se snažila udělat vše pro to aby si splnila svůj sen a mohla jednoho dne učit. Možná právě složité poměry ve kterých vyrůstala jí pomohly uvědomit si co sociálně nejzranitelnější obyvatelé skutečně potřebují.
Marie se na doporučení rodinného přítele už ve čtrnácti letech stala vychovatelkou u německé rodiny a následně se vyučila na německém učitelském ústavu u sv. Anny ve Vídni. Usilovala o místo učitelky na české škole a budování českých škol (např. ta v Uherském Brodě). Přestože působila převážně na německých školách, nakonec skončila na dívčí měšťanské škole ve Valašském Meziříčí. Vážné zdravotní problémy s plicemi a krkem jí však ukončily kariéru učitelky i plány na rodinu. Steyskalová byla výjimečná svým nevyčerpatelným elánem a neustálou činností v souvislosti s budováním české občanské společnosti. V Uherském Brodě založila “Spolek paní a dívek českých, Božena Němcová”, který vytvořil knihovnu, učil ženy a dívky praktické dovednosti (ruční práce, besedy, akademie) a organizoval edukační zájezdy učitelek po Čechách, Moravě a Slezsku pro výměnu zkušeností.
Po náhlém ukončení kariéry učitelky byla Marie oslovena Eliškou Machovou, zda by nechtěla vést Ženskou útulnu v Brně. Marie přijala tuto pozici a převzala i péči o útulny pro osiřelé a opuštěné děti. Na živobytí si vydělávala psaním cestopisů, příhod z útulen a vydáváním “feministického” časopisu pro mládež “Dívčí besedy”. Snažila se zajistit dětem a ženám pod svou péčí nejlepší možné podmínky pro zotavení a důstojný život, zejména kvůli jejich vážným zdravotním problémům. Marie se zasloužila o vznik ozdravoven pro děti, nejprve v Luhačovicích a později, po zkušenostech z Učitelské kolonie na Rábu v Chorvatsku, také ozdravovny Božena Němcová v Crikvenici, Jugoslávii. Na výstavbu přispěl i T. G. Masaryk a už během ní ozdravovnu navštívilo 7000 dětí. Fungovala sedmnáct let.
Marie zemřela v šedesáti šesti letech a její hrob můžeme najít na Ústředním hřbitově v Brně.
Podobně jako Marie Steyskalová i Eliška Machová byla známá svou urputností a neutuchající aktivní činností pro českou občanskou společnost a ženské hnutí. Zatímco Marii bychom mohli popsat jako zdatnou a schopnou maratonskou běžkyni, soustavně shánějící peníze pro potřebné, řídící přednášky, akademie a vydávající několik časopisů a brožur, Eliška Machová byla spíš výbornou na krátké sprinty a tzn. “vykopávání nápadů”. Výjimečně zdařilá a přesvědčivá byla také pro získávání správných osobností, které byly schopné vést a dokončit její silné a odvážné nápady.
Machová se narodila na Horním Cejlu do chudé tkalcovské rodiny a odmaturovala o něco dříve, než Marie Steyskalová. Dále působila jako učitelka v Jedovnicích, Kunštátě a následně v Brně. V roce 1882 se stala činnou členkou spolku Vesna a velmi brzy se stala jednatelkou tohoto spolku. Zatímco se po Marii Styskalové dochovalo množství jejích deníkových záznamů a pamfletů u Elišky musíme trochu číst mezi řádky. Například, co se týče jejího feminismu, Machová se řadila spíše ke starší vlně společně s Eliškou Krásnohorskou. Machová dávala především důraz na osvětovou práci a vzdělání žen spojenou se sociální pomocí. Důraz kladla na rodinný život a poslání mateřství, spíš než na volební a politická práva pro ženy.
Machová za svého života založila nejen výše zmíněnou Útulnu ženskou, ale také Noclehárnu pro služky i feministickou Moravskoslezskou ženskou organizaci. Dále se podílela na zakládání mnoha vesnických škol. Marie byla popisována jako žena s velmi temperamentní povahou. Stejný oheň, který jí dovoloval pouštět se do tolika projektů způsoboval její vznětlivost a problémy na osobní rovině. Později se ukázalo, že jde o příznaky duševní choroby v důsledku které Eliška odchází z Brna do Opavy. Zde zakládá školu pro hospodyně a následně odchází věnovat se ženskému hnutí v Praze. Okolo roku 1922 je její duševní nemoc natolik neudržitelná, že je převezena do ústavu v Bohnicích. Ve věku šedesáti sedmi let umírá v ústavu pro duševně choré v Černovicích. Její hrob bychom mohli najít v Králově poli.
Prosím, pokud budete mít kousek cesty z Filozofické fakulty, vzpomeňte si na tyto velké ženy a nechte se inspirovat jejich životním elánem. Ať už je to systematičnost a plamen Marie Steyskalové, nebo jiskry, které dávala Eliška Machová.
