Virtuální realita ve vzdělávání — proč ano, proč ne?
Virtuální realita je technologie, nad kterou lidé přemýšlí už relativně dlouho — vůbec dávno před tím, než jsme si dokázali představit počítač menší než přes dvě místnosti[1]. Díky trendu dělat vše menší a výkonnější jsme se ale konečně dostali do doby, kdy je možné si pořídit obstojné standalone brýle pro virtuální realitu za cenu nižší, než je nová herní konzole — a do budoucna bude pravděpodobně tato technologie ještě rozšířenější a dostupnější. Ačkoliv se mezi běžnými uživateli stále ještě nejedná o masový trend (držme palce společnosti Apple a představení jejich nového headsetu někdy během tohoto roku), postupně s virtuální realitou musíme stále více počítat. A to včetně vzdělávání.
Na otázku „proč ano?“ je opravdu mnoho odpovědí — benefity virtuální reality se zabývá asi většina studií a obecně nepanuje příliš kritických pohledů. Akcentují se převážně výhody, možnosti a pozitiva[2]. Na první pohled největší výhodou je to, že virtuální realita je zkrátka zábavná a mohla by se tak zasadit o to, aby studenti překonali určité znudění z klasického učení. Zajímavá je například tato studie, ve které byl zkoumán vliv učení se ve virtuální realitě pravidlům požární bezpečnosti. Studenti využívající virtuální realitu dosáhli při závěrečném testu signifikantně lepších výsledků než studenti, kteří se učili na test z klasických tištěných materiálů[3]. Vzniká mnohem vyšší míra interaktivity s různými druhy multimédii, možnost prolínat skutečný svět s tím fiktivním zprostředkováním aktivit, které by normálně byly nedosažitelné nebo zbytečně nákladné. Zároveň se jedná i o skvělý způsob, jak jednoduše prozkoumat budoucí profesní či studijní dráhu. Pokud vystoupíme z klasických školních lavic a budeme se bavit o VR jakožto nástroji pro firmy, jak vzdělávat své zaměstnance, máme tu skvělý nástroj například pro trénink repetetivních manuálních úkolů v bezpečném prostředí, který dokáže ušetřit velmi mnoho času a peněz[4]. Navíc není úplně nereálné, že časem vznikne forma MOOC ve VR — tedy kurzy ukončené nějakým „oficiálním certifikátem“. To je celkem slibná budoucnost. Z mého pohledu bych ještě rád dodal benefit v podobě velké sociální interakce — možnost propojit mezi sebou skupinu lidí, které dělí tisíce kilometrů už zde máme. Není nic jednoduššího než uspořádat společný hovor v MS Teams nebo na Google Meet. Ale interagovat i jinak než pomocí zběsilého mávání do kamery, to je něco, co skrývá velký potenciál. Jenom najít ten správný způsob, jak ho využít.
Drobným oslím můstkem se dostávám ke kritičtější části tohoto článku, tedy „proč ne“ (nebo spíš proč zatím ne)? Jako nejdůležitější prvek toho, proč nezapojovat masivně VR do vzdělávání vnímám nezakotvené didaktické postupy. Se stále dostupnějšími technologiemi se paradoxně můžeme dostat do situace, že sice budeme VR při vzdělávání používat, ale tak nevhodným způsobem, že budeme edukaci zhoršovat. Výsledky provedených výzkumů pak může zkreslovat to, že se zkrátka jedná o novou a zajímavou technologii, okolo které panuje značný technooptimismus, jak již bylo naznačeno výše. Řešením je pak jistá standardizace přístupu ke vzdělávání ve VR[5]. Dále bych chtěl zmínit kinetózu, kterou trpí nemalé procento uživatelů virtuální reality (někteří více, jiní méně). Roli v tomto případě hraje mnoho faktorů, jako například obnovovací frekvence obrazovky, velikost pole pohledu (FOV), přesnost měření ovladačů atd[6]. S kinetózou už spousta aplikací pracuje — například zmenšením FOV, případně jeho částečným zatmavením nebo „teleportováním“ ve virtuální realitě namísto chůze. Ne na všechny to ale zabírá stejně — pro některé lidi virtuální realita zkrátka není, což trochu problematizuje hromadné využívání virtuální reality k učení např. na školách, kdy by kvůli kinetóze museli být někteří studenti z lekcí vyřazeni.
Z mého osobního pohledu někoho, kdo kinetózou netrpí a po večerech si vybíjí frustraci masakrováním nevinných NPC v Blade & Sorcery, má virtuální realita obrovský potenciál udělat díru do světa nejen v herním průmyslu, ale i ve vzdělávání. Díky míře interakce máme možnosti vytvářet zcela nové vzdělávací metody a objevovat motivaci ke vzdělávání úplně jiným způsobem. Důležitým krokem, bez kterého to ale fungovat nebude, je kvalitní výzkum a navržení vhodných metod a standardů k tomu, jak ke vzdělávání ve virtuální realitě přistupovat.
[1] BARNARD, Dom. History of VR — Timeline of Events and Tech Development [online]. October 06, 2022 [cit. 2023–04–09]. Dostupné z: https://virtualspeech.com/blog/history-of-vr
[2] ČERNÝ, Michal. Imersivní virtuální realita ve vzdělávání: SWOT analýza. Pedagogická orientace [online]. 2022, 32(1) [cit. 2023–04–11]. ISSN 1805–9511. Dostupné z: doi:10.5817/PedOr2022–1–33
[3] ZHANG, Kun, Jintao SUO, Jingying CHEN, Xiaodi LIU a Lei GAO. Design and Implementation of Fire Safety Education System on Campus based on Virtual Reality Technology [online]. In: . 2017–9–24, s. 1297–1300 [cit. 2023–04–12]. Dostupné z: doi:10.15439/2017F376
[4] Martin Bukáček: Vzdělávání a re-skilling ve virtuální realitě. In: Youtube [online]. 25. 2. 2023 [cit. 2023–04–11]. Dostupné z: https://youtu.be/CL-sU-rRQBM. Kanál uživatele KISK.
[5] ČERNÝ, Michal. Imersivní virtuální realita ve vzdělávání: SWOT analýza. Pedagogická orientace [online].
[6] KUNDU, Ripan Kumar, Akhlaqur RAHMAN a Shuva PAUL. A Study on Sensor System Latency in VR Motion Sickness. Journal of Sensor and Actuator Networks [online]. 2021, 10(3) [cit. 2023–04–12]. ISSN 2224–2708. Dostupné z: doi:10.3390/jsan10030053
