Vrátí se žáci a studenti ještě někdy do školních lavic ?
Rok 2020 je bezesporu ve znamení krize. Finanční, zdravotní, sociální i edukační. Krize ale nutně nemusí znamenat pouze hlad a bídu. Podle mě přináší především změnu. Celý svět se najednou přesouvá do stavu online, do zdravotně nezávadného kyberprostředí a stává se bezkontaktním. Jak tato změna postihne české vzdělávací instituce? Jisté je, že přijde změna. K lepšímu nebo horšímu? Před pár lety si učitelé, studenti, rodiče, ředitelé škol, rektoři, děkani nedokázali představit, že auly a školní lavice zůstanou prázdné a z rodičů se stanou učitelé na plný úvazek. Taktéž bylo nepředstavitelné skládat závěrečné či magisterské zkoušky online. Dnes je to každodenní realita.
V minulých letech veřejností hýbala debata o tom, zdali do výuky ve školách a školkách, informační technologie zařadit, či ne. Vidět malé dítě v mateřské škole s tabletem v ruce bylo pro spoustu odborníků i rodičů něco naprosto nevídaného. Proč? Vždyť informační technologie bude naše děti provázet celý život. Nejen, že se s nimi musí naučit pracovat, ale musí umět reagovat na rychlý vývoj digitálních technologií a učit se je správně využívat. [1] Americká společnost New Corporation například přichází s novým tabletem od společnosti Asus, Amplify, který má Android speciálně upravený pro výuku. Studenti jsou tak propojeni mezi sebou i vyučujícím, který má možnost sledovat činnost každého žáka. U nás se školy mohou pyšnit projektory a dotykovými tabulemi. Můžeme zde vidět markantní rozdíl využívání informačních služeb v edukaci dětí u nás a ve světě.
V roce 2013 společnost ICILS provedla výzkum týkající se informační a počítačové gramotnosti žáků v celosvětovém měřítku. [2] Jedním ze závěrů plynoucí z výsledků výzkumu, které ve své práci cituje i Bořivoj Brdička, jsou data o využívání ICT ve vyučování samotnými učiteli. Dozvídáme se tak, že 66 % učitelů používá PC při výuce pouze 1x týdně a 55% učitelů tvrdí, že používání technologií není při výuce jejich prioritou. Ačkoli se české školství pokouší o změny, například zavedení RVP[3] místo klasických osnov, stále se problematice distančního vyučování příliš nezabývá.
Soudobá společnost je nazývána informační. Existuje nepřeberné množství informací a dat. Informačně gramotný jedinec musí být schopen informace vyhledávat, získávat, třídit a pracovat s nimi. Musí správně rozlišovat dezinformace a fake news. Kde získat potřebné kompetence? Ve školách, kde jsou hodiny informatiky jednou, maximálně dvakrát týdně? Pomoci může stále se rozšiřující konektivistický přístup ke vzdělání. Konektivismus vychází z konstruktivismu, který pohlíží na učení jako na osobní iniciativu a jako první ze vzdělávacích teorií přijímá dynamický pohled na funkci mozku a přenáší tento pohled do kyberprostoru.[4]
Jedním z příkladů konektivistického učení jsou MOOC kurzy. Online kurzy dostupné i v českém prostředí nabízí uživatelům nepřeberné množství témat, které mohou studovat. Dokonce i v bezplatné verzi. Na konci kurzu každý účastník obdrží certifikát. Samozřejmě pokud kurz úspěšně ukončí, což je bohužel jen 5–10% uživatelů. Čím je tak nízká míra úspěšnosti? Dle mého názoru zde hraje roli mnoho faktorů a hledisek. Například časová vytíženost, finanční náročnost, osobnost lektora (ačkoli je kurz online, vnímáme neverbální prostředky, jako hlas, gesta, mimika). Velkou roli hraje i motivace.
Snahy o rozšíření výuky do kyberprostoru můžeme sledovat u nás i v ostatních státech. V odborných článcích a na konferencích se skloňují termíny jako hybridní výuka, blended learnig či převrácená třída. Poslední princip popisuje i Bořivoj Brdička. Princip spočívá v nastudování edukačního videa z domova a následné diskuze o tématu ve třídě. Na webu se objevují vzdělávací videa a materiály, které jsou zdarma ke stažení. Proč se tedy nové formy výuky nezařadily ve větší míře do vzdělávacího procesu ještě před korona kauzou? Postupná forma zvykání si na nové prostředí, vznik metodických materiálů by byla lepší jak pro učitele, tak pro žáky. Jaké má tedy dálková forma vzdělávaní výhody a nevýhody?
Výhody můžeme vidět ve větší rozvoji zodpovědnosti studenta za své vlastní úsilí. Právě vnitřní motivace je ten nejlepší impuls k učení, kdy jsou využívány vyšší patra Bloomovy taxonomie. Chuť se učit, mít správný cíl a nové formy evaluace nabízí správné předpoklady k úspěšnému dokončení edukačního procesu. Studenti se mohou učit kdykoli a kdekoli. Výuka není vázána na čas a formu, ale záleží na jedinci a jeho predispozicích.
K efektivnímu využívání technologií patří digitální gramotnost. Stěžejní pro zařaditelnost do digitálních kompetencí integrované do RVP je správné definování pojmu digitální gramotnost. Odborníků zabývající se definicí jednotlivých je mnoho, zvolila jsem stejně jako pan Brdička definici ALA (American Library Association): Digitální gramotnost je schopnost využívat informační a komunikační technologie k hledání, ověřování, vytváření a předávání informací vyžadující kognitivní i technické dovednosti. [5] JISC ve svém průvodci Developing digital literacies ještě definuje 7 základních složek, mezi které patří například informační gramotnost. Ta by měla být pilířem celé digitální gramotnosti. Ještě bych ráda přidala i datovou gramotnost, která je na poli gramotností novinkou a představuje ji Tomáš Marek.
Sociální exkluze, ztráta sociálního kontaktu, informační chudoba, strach učitelů z nahrazení umělou inteligencí, nedostatečná metodika, didaktika a technologické řešení jsou negativa plynoucí z online vzdělávání. Představované informace musí být pochopitelné a relevantní a nesmí vést k informačnímu přetížení. Nutná je proto i změna stávajícího kurikula. Ovšem nedostatečnou technologickou vybavenost studentů ani malou motivaci k učení nové kurikulum nespasí. Otázkou také je, v jakém věku začít s distanční výukou a zdali nyní vůbec pokračovat.
Dle mého názoru nelze distanční výuku zakomponovat do prvního stupně základního vzdělávání. Dovolím si přirovnat vzdělávací systém ke konceptu Bloomovy taxonomie. Spodní vrstvy označují jednoduché kognitivní procesy. Začíná „Znalost“, kdy je definována jako učení se učiva zpaměti. Následuje pochopení, aplikace, analýza, syntéza a hodnocení. Podle Benjamina Blooma není možné jednotlivé vrstvy přeskakovat. Stejně tak nemůžeme i my vynechat první třídu základní školy, kde se žáci poprvé seznamují s povinným, pravidelným a systematickým vzděláváním. Určitě nelze vynechat ani osobní kontakt s další velkou autoritou a tím je učitel. Pohled z očí do očí či pochvala formou pohlazení zatím v online režimu nelze. Určitě by se děti měli pomalu seznamovat s ICT technikou pod vedením učitele či jiným lektorem.
Závěrem mohu pouze doufat, že krize spojená s pandemií nám ukázala, že využívání informačních technologií ve školách je budoucnost, které se nemusíme obávat. Naopak. Měli bychom se více zajímat o možnostech využití technologií, například vytváření digitálních sbírek nebo další možnosti evaluace. Nejprve se ovšem musíme naučit „učit se“ online a ne skočit do rozjetého vlaku. V první řadě musí učitelé, lektoři, ředitelé a v neposlední řadě i ministerstvo školství, nalézt didaktickou rozvahu a správně se edukačně zamyslet nad přístupem k online vzdělávání.
Zdroje:
[1] CERNY, Michal. Digitální kompetence v transdisciplinárním nahlédnutí: mezi filosofií, sociologií, pedagogikou a informační vědou. 2019. ISBN 9788021093300.
[2] BRDIČKA, Bořivoj. Výzkum počítačové a informační gramotnosti ICILS 2013. Metodický portál: Články [online]. 26. 11. 2014, [cit. 2020–06–02]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/19347/VYZKUM-POCITACOVE-A-INFORMACNI-GRAMOTNOSTI-ICILS-2013.html>. ISSN 1802–4785.
[3] Rámcový vzdělávací plán
[4] BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus — teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. Metodický portál: Články [online]. 02. 09. 2008, [cit. 2020–06–13]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS---TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html>. ISSN 1802–4785
[5] BRDIČKA, Bořivoj. Jak definovat digitální gramotnost?. Metodický portál: Články [online]. 14. 12. 2015, [cit. 2020–06–09]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/20549/JAK-DEFINOVAT-DIGITALNI-GRAMOTNOST.html>. ISSN 1802–4785.
ČERNÝ, Michal. Digitální informační kurátorství jako univerzální edukační přístup: pragmatistická edukační teorie a její prakticko-výzkumná implementace. Vydání druhé, přepracované. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 9788021092334.
ČERNÝ, Michal. Digitální kompetence v transdisciplinárním nahlédnutí: mezi filosofií, sociologií, pedagogikou a informační vědou. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 9788021093300.
ČERNÝ, Michal. Pedagogicko-psychologické otázky online vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, 2018. ISBN 9788021089259.
ČERNÝ, Michal. Jak na synchronní distanční videovýuku. Metodický portál: Články [online]. 19. 03. 2020, [cit. 2020–06–14]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/22450/JAK-NA-SYNCHRONNI-DISTANCNI-VIDEOVYUKU.html>. ISSN 1802–4785.
ČERNÝ, Michal. Jak umělá inteligence usnadňuje učení?. Metodický portál: Články [online]. 20. 08. 2019, [cit. 2020–06–14]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/22167/JAK-UMELA-INTELIGENCE-USNADNUJE-UCENI.html>. ISSN 1802–4785.
KLÁN, Martin. Nová pedagogika dle Contact North. Metodický portál: Články [online]. 06. 02. 2014, [cit. 2020–06–14]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/18327/NOVA-PEDAGOGIKA-DLE-CONTACT-NORTH.html>. ISSN 1802–4785.
