Konektivistická výuka

Teorie, kterou se bude tento text zabývat, nese název konektivismus. Jedná se o didaktickou teorii a metodu poznání, která se zaměřuje především na individuální potřeby studentů, a to v prostředí sociálních sítí. Hlavním cílem konektivismu je především zvýšit kvalitu vzdělávání, a to s ohledem na technologie, které jsou dnes již nedílnou součástí života většiny lidí.[1] Teorie konektivismu umožňuje učitelům odstoupit od způsobu tradiční výuky, která je přesně určená (časově, obsahově). Právě naopak pak teorie podporuje individuální práci studenta, a to v hledání, prezentaci a porozumění daným vědomostem. Vzdělávání tedy není zaměřeno na experta přednášejícího danou látku, ale na učení více méně samostatně.[2]

Picture by Manuchi on Pixabay.

Konektivismus navazuje na teorii konstruktivismu, což je vzdělávací teorie, která jako první přijala dynamický pohled na funkci mozku. Konektivismus s touto myšlenou pracuje a rozpracovává ji do prostředí, které je obohaceno o technologie. Nahlíží na vzdělávání jako na vlastnost jakési sítě, která jednotlivce přesahuje.[3] Tato teorie pracuje s faktem, že současné studenty již nezajímá (či nejsou ani schopni) učení v prostředích, která nereflektují zkušenosti z jejich reálného života.[4] To znamená, že neustálá přítomnost technologií v životech studentů ovlivňuje také způsob jejich myšlení.

Kde se tato teorie vzala?

Vzdělávací teorie procházejí samozřejmým vývojem. Se změnou prostředí kolem nás se proměňují jako vše ostatní. Jako první představil teorii konektivismu George Siemens v prosinci roku 2004. Siemens se zajímal o potenciál technologií pro vzdělávání a učení, což ho přivedlo k oblasti e-learningu. Myšlenky tradičních přístupů obohacených o sociální a technologický aspekt jej vedly k definování argumentů pro teorii konektivismu. Ve své práci Connectivism: A Learning Theory for the Digital Age[5] vypsal hlavní principy konektivismu, kterými dle něj jsou tyto:

- Učení a vědomosti závisí na různorodých možnostech,
- učení je proces propojování specializovaných uzlů informačních zdrojů,
- učení může sídlit i v nelidských zařízeních,
- kapacita dalšího poznávání je důležitější než současné poznání,
- udržování propojení je důležité k neustálému učení,
- aktuálnost je záměrem veškerých konektivistických vzdělávacích aktivit,
- proces rozhodování je také procesem učení.

Podle těchto principů tedy můžeme nahlížet jako na učící se také samotné technologie. Nejen lidé, ale také samotné technologie se mohou učit, a tím se zlepšovat. George Siemens také udává, že potřeby studentů jsou stále větší a současná podoba vzdělávání (klasická kontaktní výuka) již není schopna tyto potřeby reflektovat. Učení je dle Siemense celoživotním procesem a technologie mu napomáhají ve velké míře.[6]

Pokud je řeč o podání základních charakteristik a principů konektivismu, je také nutné zmínit Stephena Downese, který je společně s Georgem Siemensem, jedním z iniciátorů této teorie. Ve svých článcích se věnuje vědomostem (tvořícím konektivisticky propojenou síť) a charakterizuje jejich základní a důležité vlastnosti. Těmito vlastnostmi jsou diverzita (Obsahoval proces to nejširší možné spektrum náhledů na věc? Interagovali spolu při procesu lidé, kteří interpretují danou věc různými způsoby?), autonomie (Interagovali spolu daní jedinci na základě vlastní iniciativy, hodnot a rozhodnutí, či jednali na základě jiných externích vlivů?), interaktivita (je znalost výsledkem interakce mezi lidmi, nebo je jen pouhou agregací jejich perspektiv?) a otevřenost (Existuje mechanismus, který umožňuje, aby byla perspektiva propuštěna do systému, vyslyšena a interagována s ostatními?).[7] Tyto vlastnosti vyjadřují přístup k výuce dle konektivismu, a je tedy jasné, že klasická výuka je v plném rozsahu nesplňuje.

Základní principy konektivismu probírá ve svém článku[8] také český vysokoškolský pedagog Bořivoj Brdička:

- Učení je proces, během něhož dochází k propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě (sdílení přístupu k informačním zdrojům, znalostí).
- Poznávání je založeno na množství různorodých zkušeností (spojení různých kultur, použití odlišných technologií).
- Schopnost poznávat je vždy mnohem důležitější než momentální skutečné znalosti.
- Navazování a údržba spojení je podmínkou soustavného poznávání (budování komunity).
- Klíčovou kompetencí je schopnost rozeznat souvislosti mezi různými obory, koncepty či ideami.
- Přítomnost (aktuálnost) je důležitým atributem konektivistických vzdělávacích aktivit (nic nemusí být zítra pravda).
- I neživá zařízení jsou schopna učení (formování struktury sítě, způsoby vyhledávání informací).
- Vlastní rozhodování je součástí vzdělávacího procesu (měnící se realita vyžaduje schopnost měnit vlastní postoje).

Konektivismus v praxi? MOOC.

Po probrání základních charakteristik a principů vyvstává otázka na samotnou praxi. Jak tedy vypadá konektivistická výuka a jak se liší od výuky tradiční? Příkladem konektivismu v praxi jsou konektivistické kurzy MOOC (Massive Open Online Course), které splňují základní vlastnosti definované Stephenem Downesem — diverzitu, autonomii, interaktivou a otevřenost.

MOOC jsou masivní otevřené online kurzy, které jsou jednou z možností způsobu výuky. Ač se první MOOC kurz objevil již před deseti lety[9], stále není možné říct, že by se staly tyto kurzy náhradou výuky ve své plné podobě. Za MOOC můžeme označit kurzy, jejichž počet účastníků není omezený, a které jsou založeny na principu sdílení a volnosti. Při tradičních kurzech je předem připravený obsah kurzu, který je nadále dostupný studentům s doporučeným (či povinným) studijním plánem.[10] Jednotlivá témata, či moduly, mají stanovený obsah a jsou doplněny o rozšiřující materiály, kterými mohou být další texty, videa, či jiné formy informací. Takové kurzy poskytují studentovi sjednocenou látku určitého tématu a jejich výhodou je dostupnost kdekoliv a kdykoliv, a to pouze s přístupem k Internetu. V dnešní době již existují platformy, které sdružují kurzy různých univerzit na jedno místo, a pomocí kterých si student může vyhledat právě ten kurz, který jej zajímá. Takovými platformami jsou například EdX či Coursera. Například v případě platformy EdX jsou kurzy otevřené bez jakékoliv přihlášky (vyžadují pouze registrovaného uživatele na této platformě), umožňují učit se od skvělých profesorů a expertů na témata probíraná v kurzech. Platforma poskytuje prostor pro komunikaci s ostatními studenty, učební materiály, hodnocení. Kurzy také nebývají časově omezené a zahrnují obrovské množství témat od programování, přes fyziku až k akademickému psaní. Dále také dává studentům možnost za získaný kurz získat verifikovaný certifikát o jeho úspěšném splnění.[11]

Na tomto místě je nutno zmínit, že není MOOC kurz jako MOOC kurz. Kurzy, které mají konektivistickou podobu, jsou označovány pojmem cMOOC. Tyto kurzy nejsou (jako ty tradičnější) založeny na formě student — výukový obsah, nýbrž na formě student — student.[12]

Častěji používané však nejsou cMOOC, nýbrž xMOOC (výše zmíněná forma student — výukový obsah). Tyto kurzy využívají, jak již bylo zmíněno, nejrůznější platformy, a jsou určené pro velké množství studentů. Lekce mohou být ve formě videí, hodnocení probíhá počítačovou formou. Konektivistické kurzy cMOOC jsou naopak většinou tvořeny pro určitou skupinu studentů, od kterých již může být očekávána nějaká předchozí znalost. Není zde žádná osnova, která by byla napřed dána tak, jako je tomu u tradičnějších kurzů, není zde kontakt studenta s učitelem, nýbrž studenta s dalšími studenty. Klíčové charakteristiky cMOOC jsou dle Batese[13] následující:

1. Využívání sociálních sítí — cMOOC kurzy nevyužívají sdílené platformy jako xMOOC. Využívají sítě, které mají často jednoduchý systém registrace a mohou využívat různé formáty vzdělávacích obsahů. Řadí se sem například blogy, wiki, Moodle, ale také sociální sítě jako Twitter, Facebook, LinkedIn či Tumblr. Tato místa dovolují, aby studenti mohli přidávat své příspěvky, sdílet názory apod.

2. Obsah řízený studenty — obsahy těchto kurzů rozhodují a sdílejí samotní studenti, tvoří se zde komunity. Organizátor či facilitátor takového kurzu může k procesu pozvat experty na určitou problematiku, kteří se zapojí se svými příspěvky a sdílejí tak své znalosti, které pak přijímají jednotliví studenti v kurzu.

3. Distribuovaná komunikace — veškeré konverzace probíhající v rámci tohoto učení jsou otevřené a dostupné všem ostatním participantům tak, aby mohli přispět svými názory a znalostmi, či pouze sledovat diskuse.

4. Hodnocení — neexistuje zde žádné formální hodnocení (na rozdíl od xMOOC), participanti zde však mohou poskytovat ostatním účastníkům zpětnou vazbu v podobě komentářů či dalších příspěvků, odkazů apod. Při cMOOC kurzu student sám uzná, zda se dobře naučil probranou látkou, a zda je to pro něj dostačující, či nikoliv.

Je možno říci, že si cMOOC kromě předávání znalostí kladou za cíl také vypěstovat ve studentech určitou úroveň kritického myšlení, rozpoutat diskuse, sdílet názory. V kurzech tohoto typu je věnována velká pozornost přímo na studenta a na to, jakým způsobem utváří své učení (na rozdíl od tradičních online kurzů). Facilitátoři v tomto případě pouze poskytují prostor proto, aby se v něm dané učení (propojování) mohlo uskutečnit. K tomu se mimo jiné mohou také používat hashtagy, které označují témata. Právě takové činnosti jsou prací facilitátorů, kteří se starají o kurzy tohoto typu. Facilitátor konektivistického kurzu by měl nejen organizovat jeho průběh, ale také se věnovat jednotlivým účastníkům, vybírat vhodná témata či je rozšiřovat a doporučovat.[14] Facilitátor může být samozřejmě také jedním z účastníků kurzu, jelikož může, stejně jako všichni studenti, přispívat do diskusí, poskytovat své vlastní příspěvky, a komentovat příspěvky ostatních. Může také organizovat pravidelná online setkání pro účastníky kurzu. Každý kurz je specifický a může se týkat různých témat.

Cílem cMOOC je poskytnout studentovi prostor pro to, aby převzal sám kontrolu nad tím, jak se učí.[15] Samozřejmě je v tomto případě otázkou, jaký je daný student. Je schopen být součástí takového kurzu? Má na to dostatečnou motivaci? Odpověď je v povaze kurzu. Není formálně vystavěn, a proto nikdo není povinen se jej účastnit. Záleží tedy především na účastníkovi, zda se chce učení zúčastnit, či ne. Čím větší motivace pro učení, tím větší využívání kurzu. Motivovanější student bude dle mého názoru více aktivní v samotném učení, bude se zájem číst příspěvky ostatních studentů a přispívat k nim do diskusí.

Ve studii s názvem Patterns of Engagement in Connectivist MOOCs[16] se její autoři přímo zabývali zapojením studentů v daném kurzu. Pomocí rozhovorů identifikovali tři skupiny participantů kurzu. První z nich byli participanti aktivní, tedy ti, kteří se velmi dobře přizpůsobili způsobu této výuky, aktivně používali předem stanovené hashtagy, psali reakce na sociální sítě, pravidelně diskutovali o kurzu s ostatními. Další skupinou byli lurkers. Ve výzkumu se tato kategorie ukázala jako největší a charakteristické pro ni je aktivní zapojení v kurzu, ale zároveň žádná komunikace s ostatními studenty v průběhu. Sice plnili úkoly v kurzu dobře, ale ostatní dění pouze pozorovali (získávají tedy veškeré výhody kurzu, ale nic do něj sami nevkládají). Poslední skupinou pak byli pasivní participanti. Kategorie to byla nejmenší a zahrnovala ty studenty, kteří byli očividně s kurzem nespokojení, přičemž jejich problémy byly také osobnostního rázu (necítili se na to, aby interagovali s ostatními v kurzu ve větší míře). Jako faktory, které ovlivňovaly zapojení jednotlivých studentů do celého kurzu, studie identifikovala sebevědomí, předchozí zkušenosti a motivaci. Tato studie prokazuje, že samotné kurzy nikdy nemohou být vhodné pro všechny studenty, a že je opravdu přímo na jednotlivci, aby si vybral, co bude pro něj při samostatném vzdělávání nejlepší (či zda se vůbec chce vzdělávat podobným způsobem).

Vše není růžové

Samozřejmě i konektivismus se setkává s velkou řadou různé kritiky, která nesouhlasí například s jejími principy. Na vzdělávání jako takové je v prvé řadě nahlíženo jako na získávání znalostí, které je nějakým způsobem ověřitelné. Konektivismus naopak pouze poskytuje a vytváří podmínky, které studenta k získání znalostí mohou vést.[17] Problém nastává i ve výše zmíněných osobnostních rysech člověka, které předurčují míru jeho zapojení jako studenta.

Jako příklad kritiky této teorie je možné uvést článek 12 Ideas That Will Probably Break Education[18], který sepsal Terry Heick. Autor v něm říká, že konektivita v současné době úplně nahrazuje znalosti.

M. C. Wade zase ve své kritice[19] říká, že dle jeho názoru neexistuje jediný teoretický, praktický, empirický nebo ideologický přístup, který by řešil veškeré výzvy vzdělávání. Reaguje na slova George Siemense o tom, že učící se jedinci i učící sítě existují oba ve stejném čase. Wade zde vypisuje dvě otázky: Jak se tedy vytvořil obsah znalostí, který dále vytvořil sítě? Co bylo první — sítě nebo učící se jedinci? Jeho vyjádření ke konektivismu zní, že konektivismus stojí pouze na „jedné noze“. Konektivismus dle něj nemůže být vzdělávací teorií, protože se sice odvolává na tradiční teorie vzdělávání, zároveň však jejich relevantnost popírá.

I George Siemens však přiznává, že konektivismus je v některých ohledech teorií nevyvinutou, ale samozřejmě věří v její potenciál.[20] Před kritiky se obraňuje také Stephen Downes, který se v reakci na kritiku Jona Drona vyjádřil, že mu nezáleží na tom, zda je konektivismus považován za didaktickou teorii, či nikoliv. Říká zde, že žijeme ve světě autonomie a různorodosti, kde všichni interagují a předávají si své zkušenosti i nápady.[21]

Konektivismus je zajímavou didaktickou teorií, která může poskytovat mnoho nových způsobů, jak nakládat se znalostmi a další získávat. Osobně si myslím, že využití sociálních sítí a hashtagů může být velkým plusem, jelikož obohacuje samotné učení o něco jiného, netradičního, a může tak motivovat jednotlivé studenty ke studiu. Na druhou stranu zde opravdu záleží na osobních preferencích studenta, protože jen on může vědět, zda jsou cMOOC kurzy tím pravým pro něj. Pokud student nebude motivován ke studiu tímto způsobem, bude pravděpodobně malá šance o jeho přesvědčení k motivaci větší. Nadšeným, aktivním studentům, kteří rádi sdílejí své názory a zapojují se do diskusí, však budou cMOOC kurzy naprosto vyhovovat.

Poznámky:

[1] SIEMENS, George. Connectivism: A Learning Theory for the Digital Age. International Journal of Instructional Technology & Distance Learning [online]. 2005, 2(1) [cit. 2018–05–12]. ISSN 1550–6908. Dostupné z: http://www.itdl.org/journal/jan_05/article01.htm

[2] DARROW, Suzanne. Connectivism Learning Theory: Instructional Tools for College Courses [online]. Danbury, 2009. 67 s. [cit. 2018–05–12]. Master’s thesis. Western Connecticut State University. DOI: 10.1.1.512.1253. Dostupné z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download;jsessionid=0F45A54E2BAE829013E95274BF3E5239?doi=10.1 .1.512.1253&rep=rep1&type=pdf

[3] BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus — teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. Metodický portál RVP [online]. 2. 9. 2008 [cit. 2018–05–13]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/

[4] DARROW, Suzanne. Connectivism Learning Theory: Instructional Tools for College Courses [online]. Danbury, 2009. 67 s. [cit. 2018–05–12]. Master’s thesis. Western Connecticut State University. DOI: 10.1.1.512.1253. Dostupné z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download;jsessionid=0F45A54E2BAE829013E95274BF3E5239?doi=10.1 .1.512.1253&rep=rep1&type=pdf

[5] SIEMENS, George. Connectivism: A Learning Theory for the Digital Age. International Journal of Instructional Technology & Distance Learning [online]. 2005, 2(1) [cit. 2018–05–12]. ISSN 1550–6908. Dostupné z: http://www.itdl.org/journal/jan_05/article01.htm

[6] Tamtéž.

[7] DOWNES, Stephen. An Introduction to Connective Knowledge. Stephen’s Web [online]. 22. 12. 2005 [cit. 2018–05–13]. Dostupné z: https://www.downes.ca/post/33034

[8] BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus — teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. Metodický portál RVP [online]. 2. 9. 2008 [cit. 2018–05–13]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/

[9] BRDIČKA, Bořivoj. Velký MOOC boom pokračuje. Metodický portál RVP [online]. 1. 10. 2012 [cit. 2018–05–13]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/16415/

[10] BRDIČKA, Bořivoj. Masivní otevřené online kurzy. Metodický portál RVP [online]. 7. 2. 2011 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10725/

[11] How It Works — Taking Online Courses. EdX [online].[cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://www.edx.org/how-it-works

[12] Tamtéž.

[13] BATES, Tony. Comparing xMOOCs and cMOOCs: philosophy and practice. Online learning and distance education resources [online]. 13. 10. 2014 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://www.tonybates.ca/2014/10/13/comparing-xmoocs-and-cmoocs-philosophy-and-practice/

[14] MASTERS, Ken. A Brief Guide To Understanding MOOCs. The Internet Journal of Medical Education [online]. 2010, 1(2), 1–6 [cit. 2018–05–12]. DOI: 10.5580/1f21. ISSN 2155–6725. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/267246518_A_Brief_Guide_to_Understanding_MOOCs. S. 2.

[15] MILLIGAN, Colin, Allison LITTLEJOHN a Anoush MARGARYAN. Patterns of Engagement in Connectivist MOOCs. MERLOT Journal of Online Learning and Teaching [online]. June 2013, 9(2) [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://pdfs.semanticscholar.org/9b8f/37f6573c093b55588185dd1c486fa2465c1b.pdf

[16] Tamtéž.

[17] BRDIČKA, Bořivoj. Je konektivismus didaktickou teorií?. Metodický portál RVP [online]. 20. 10. 2014 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/19085/JE-KONEKTIVISMUS-DIDAKTICKOU-TEORII.html

[18] HEICK, Terry. 12 Ideas That Will Probably Break Education. TeachThought [online]. 10. 12. 2017 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://www.teachthought.com/the-future-of-learning/disrupting-education-8-ideas-will-break/

[19] WADE, M. C. A Critique of Connectivism as a Learning Theory. Cybergogue [online]. 29. 5. 2012 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: http://cybergogue.blogspot.cz/2012/05/critique-of-connectivism-as-learning.html

[20] SIEMENS, George. Learning as Artifact Creation. In: elearnspace [online]. 14.9.2017 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: http://www.elearnspace.org/blog/2017/09/14/learning-as-artifact-creation/

[21] BRDIČKA, Bořivoj. Je konektivismus didaktickou teorií?. Metodický portál RVP [online]. 20. 10. 2014 [cit. 2018–05–12]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/19085/JE-KONEKTIVISMUS-DIDAKTICKOU-TEORII.html

Like what you read? Give Tereza Vaňková a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.