Vzdělávání pro každého?
Není pochyb o tom, že děti z bohatých rodin to mají v životě snazší než děti chudé. I když vynecháme mnoho oblastí, které s tím souvisí, včetně vlivu výše příjmu na vývoj dětského mozku, a zaměříme se pouze na vliv výše vynaložených prostředků na vzdělávání, dostaneme se do velmi zajímavé oblasti. Zkusme si pro začátek představit hypotézu, že děti, na jejichž vzdělání padne neúměrně větší částka oproti jejich vrstevníkům, dosáhnou daleko lepších výsledků ve formálním vzdělávání a budou úspěšnější v životě než ti chudší.
Chudé dítě vyrůstá s rodiči, jejichž sociálně-kulturní kapitál je zpravidla nízký. Rodiče dětem nemohou zaplatit kroužky a jiné podněty pro obohacení a mnohdy dokonce nenabídnou ani prostředí pro plnění domácích úkolů. Chudé dítě ve formálním vzdělávání zaostává a nemá šanci dohnat, nebo dokonce předčít svoje bohatší vrstevníky. Na lámání chleba dojde při výběru střední školy, kdy děti musí kolem 15. roku učinit životní rozhodnutí o budoucím uplatnění na pracovním trhu. Chudší děti zpravidla končí na učňovském oboru a dále se nevzdělávají. Někdy mají dokonce problém dokončit i tento stupeň vzdělání. Děti bohatých rodičů s kulturním rozhledem zpravidla končí na elitních gymnáziích a pokračují ve studiu na vysoké škole. Mnohdy to ani není kvůli pronikavému talentu, ale díky ambicím rodičů.
Některé školy jsou považovány za lepší a jiné za horší. Mezi školami existuje mobilita, kdy bohatší postupují na ty „lepší“ a chudší se mohou dostat na „horší“ školu. Hned na začátku může vzniknout jakýsi dominový efekt, kdy chudí rodiče vyrábějí svoje stejně neúspěšné kopie, které to nikam nedotáhnou. Sociální mobilita směrem dolů také nefunguje, bohatší děti i pokud nejsou nadané, tak mají k dispozici množství prostředků na zajištění úspěchu v podobě obrovského množství soukromých škol pochybné pověsti, nicméně s nabídkou „vzdělávání na míru“ pro zaneprázdněného člověka, který podniká za peníze rodičů.
Pro USA existuje velké množství studií o nerovnosti ve vzdělávání. Zjednodušeně: v chudé čtvrti ve velkoměstě je rozpadající se škola se špatně placenými učiteli a nebezpečnými žáky a s minimem pomůcek a dalších školních aktivit, zatímco v bohaté čtvrti je to naopak. V době, kdy je ze vzdělávání cenná komodita, je to lepší zpravidla za více peněz. Bohatí rodiče nemají nejmenší problém investovat do formálního a neformálního vzdělávání a nabízí podnětné a bezpečné prostředí. V USA se této problematice věnuje velká pozornost a já si dovolím provokativní otázku: Kam se dostane ČR, když zde máme rostoucí počet rodičů, kteří se zajímají o alternativní školy s „lepším“ vzděláváním a zároveň rostoucí počet dětí, které nemají na jídlo ani v té obyčejné škole? Všechny děti mají předurčený osud podle toho, jak se budou vzdělávat, vážně chceme i u nás tak propastné rozdíly, jako v USA?
