Vzdělávací utopie, utopie ve vzdělávání, realita?

V následujícím krátkém textu bych ráda sepsala několik myšlenek, které mě napadají, když se „utopie ve vzdělávání“ vysloví. Jedná se tedy o mé krátké zamyšlení nád tématem. Představím, jak tento pojem vnímán já, protože na první pohled se může jevit jednoznačný — přece utopie znamená nějaký ideální stav. Ale jak tento stav vypadá? Co to vlastně znamená? Je reálné ho dosáhnout?

Ideální stav je dosti relativní pojem. Pro každého je ideální něco jiného. To, co jednomu vyhovuje, druhému může přinášet obtíže. Jednotlivci hodnotí svoje vzdělávací potřeby podle rozdílných subjektivních preferencí a potřeb. Ty se formují podle sociálně ekonomicko kulturního okolí, ale též z individuálních zájmů. Každý jsme odlišný, což je na tom to krásné (dělá to variabilitu), ale zároveň to činí velmi obtížným konstruovat cokoli obecného a snažit se definovat koncept obecnosti a normy.

Mohla bych definovat tento vágní pojem stejně vágní definicí, že vzdělávací utopie je stav, kdy vzdělávací potřeby a preference všech na světě jsou naplněny a každému se dostane vzdělání v takové formě, kvantitě, kvalitě, časovém vymezení, obsahu a jiných kritériích, jaké zrovna potřebuje a požaduje. Cílem tohoto textu je ale zamyslet se dále, rozebrat, co to tedy může znamenat konkrétně.

Nad pojmem přemýšlím ve dvou rovinách — širší a užší. V širší bych utopii chápala pouze ve smyslu odstranění negativ. Myšleno tak, že se dostane na všechny lidi. Veškeré překážky, které někomu brání ve studiu budou překonány. Ať se jedná o fyzické, psychické, ekonomické či časové. Zaměření je tedy hlavně na vyrovnání nerovností a dostupnost vzdělávání. V užším pojetí pak chápu zaměření se na uspokojení potřeb úplně všech. Tedy i těch, kteří nejsou nijak znevýhodnění ve smyslu vyloučení, ale pouze mají jiné preference. Pravá utopie podle mě může nastat pouze tehdy, jsou-li všichni plně spokojení.

Z hlediska dostupnosti si myslím, že se současnými technologiemi se zlepšujeme a blížíme se ke stavu, kdy může být všem zaručeno vzdělání. Mnoho věcí je však stále pod finanční bariérou, i přestože se rozšiřuje trend open access, open source, open science apod. Možná toto není tolik znát v České republice, kde se dá dostat ke kvalitnímu vzdělávání zdarma, ale v jiných částech světa to je přetrvávající problém.

Za problematické oblasti pro dosažení utopie považuji hlavně formu, časové vymezení a obsah, protože tyto se nejvíce odvíjí od preferencí. Tedy ne, co člověk potřebuje, ale co chce. Zatímco potřeby lze kategorizovat a rozdělit do větších skupin (a s těmi se vypořádávat), preferencí je nespočet a rozdíly jsou mnohdy pouze v jemných nuancích. Jak dosáhnout stavu, kdy v rámci jednoho stejného předmětu budou spokojení studenti, kteří chtějí ukončit předmět zkouškou, studenti, kteří chtějí dělat skupinový projekt a studenti, kteří by rádi zpracovali seminární práci? Jak uspokojit zároveň studenty, kteří chtějí mít obsáhlý výklad od přednášejícího a jak studenty, kteří si chtějí nastudovat materii z knih a v hodině pouze diskutovat? A dále, jak zkombinovat preferenci studentů, kteří chtějí mít přednášku dlouhou dvě hodiny čistého výkladu, se studenty, kteří by radši tříhodinovou, kde hodina z toho by byly pauzy během výkladu a dvě výklad?

Aktuálně si totiž nemyslím, že je to možné. Protože existuje příliš mnoho variant a příliš mnoho proměnných. V budoucnu třeba snad, s rozvojem AI a jiných technologií, bude moci být doručeno vzdělávání všem na míru, ale i tehdy bude třeba vyřešit, jak jej poskytnout studentům, jenž chtějí například F2F prezenční výuku bez používání technologií. Osobně si momentálně nedokážu představit, kde na toto vzít zdroje a jak uspokojit všechny. Ale třeba se mýlím a brzy mě něco vyvede z tohoto přesvědčení. Kdo ví?