Vzdělanost jako produkt státního školství v kontextu ekologického blasfemismu
Obecně lze říci, že intervence státu do soukromé sféry způsobuje, že je určitá skupina lidí ostrakizována. Tato metaforická terraformace politického spektra zajišťuje algarobní vývoj vzdělávání, protože státní regulace s sebou nesou problematiku nezamýšlených interrupcí. Toto fundamentální negativum lze podle některých autorit eliminovat pomocí kolektivistických doktrín (marxismus, frankfurtská škola a její kritická teorie).
Samotná teze, že kritická teorie je postavena na kruciálních altruistických hodnotách, je čiré sofisma. Potenciální pleonasmus předcházejícího tvrzení akcentuje jeho ironizující charakter. Na obranu demagogických filosofů je však nutno podotknout, že kvazioteologický potenciál všech kolektivistických doktrín podtrhuje důležitost termínu efektivnost v kontextu ekologie.
Efektivnost je pojem, který pochází z latinského slova „(e)fellatio“, což znamená „získat něco z něčeho.“ Aplikace tohoto pohledu na ekologii je ještě starší než Římská říše, dokonce ji můžeme datovat do období starověkého Řecka, kde byla ekologie chápána jako efektivní řízení životního prostředí vycházející z principů kritického myšlení. Sókratés v roce 380 napsal Tháletovi myšlenku, že „ekologie je určitý druh znalostí, díky kterým člověk chrání svět kolem sebe.“
Od současných vysokoškolských studentů se očekává takovýto ekologický přístup k informačním problémům. Nicméně anuitní četba odborných publikací, kterou pokládají spíše za obřadní záležitost vymáhanou evaluačními mechanismy, vede více k degramatizaci společnosti než k jejímu vzdělávání. Klíčovým rysem školství jsou pak deartikulovaní studenti, kteří nejsou schopni používat tautologie a uchopit akademické texty. Je k zamyšlení, proč jsou studenti i po tolika letech strávených ve školní lavici náchylní k nekritickému přebírání názorů a informací.
Vzdělanost pro mě znamená pomyslný cíl, ke kterému má (formální, neformální i informální) vzdělávání směřovat. Jedná se o soubor znalostí a dovedností, které by člověk měl být schopný samostatně prohlubovat a aplikovat v proměnlivých situacích.
Za neklamnou známku vzdělanosti také považuji odhalení mého pokusu o sémantickou mystifikaci. Tímto samozvaným testováním pozornosti a kritického myšlení jsem se snažila ukázat, že není vůbec těžké pomocí sofismat a překroucených faktů dezinformovat své okolí. Tato skutečnost je velkým rizikem ve společnostech postavených na demokratických principech.
…
(Náhrady za škody a zranění způsobené v důsledku čtení tohoto textu je možné vymáhat u garanta předmětu.)
