Zážitková pedagogika ve vzdělávání
Zážitková pedagogika je inovativním přístupem k vyučování. V našem prostředí se více prosazuje v neformálním vzdělávání. Ve formálním není ještě tak běžným způsobem výuky, ale na své popularitě postupně nabírá. Tento přístup se zaměřuje na prožitky a zkušenosti žáků, které jim pomohou se aktivně zapojit v hodině a rozvíjí u nich lepší pochopení a hlubší ukotvení učiva, dovedností ale mimo to i rozvoj postojů. Díky tomu představuje zážitková pedagogika metodu, jak vhodně připravit jedince na budoucí život. Následující řádky se budou zabývat zážitkovou pedagogikou a její implementací ve vzdělávání nebo například přístupy a principy této formy edukace.
Vývoj zážitkové pedagogiky:
Termín zážitkové pedagogiky rozebírá mnoho odborných publikacích. I tak jej nelze jednoduše definovat. Existuje totiž ihned několik od sebe odlišných koncepcí dle zemí, ve které se zážitková pedagogika vyvíjela. Můžeme oddělit linii britskou, německou, americkou nebo českou (Hanuš, Chytilová, 2009). Již Jan Ámos Komenský (1592–1670) obohatil vzdělávání prvními znaky zážitkové pedagogiky (tzv. „škola hrou“). Proslavil se svými díly (Didaktika magna, Brána jazyků otevřená a další) a také novým pohledem na vzdělávání. Ve výchově a učení se zaměřoval na rozvoj celistvé osobnosti ne jen na získání znalostí. K poznání si žáci měli dojít svými smysly a získanými zkušenostmi ze zažitých událostí. Po Komenském reformovalo pedagogiku spousta osobností jako např. John Lock, Jan Jakub Ryba, Rudolf Steiner, Maria Montessori, Peter Petersen nebo John Dewey (1859–1952). Ten je autorem progresivní nebo též pragmatické pedagogiky. Jeho teorie je založená na zkušenosti. Důraz je kladen na činnosti a zájmy žáka a získávání zkušeností. Dewey bývá také označován jako průkopník problémové metodiky, jenž je součástí výukové metodologie zážitkové pedagogiky.
Za otce zážitkové pedagogiky je považován Kurt Hahn (1886–1974). V první polovině 20. století založil hnutí Outward Bound, které pořádalo zprvu kurzy pro námořníky, později pro mládež (Vanková, 2018). Na zmíněné hnutí navázal projekt Adventure, jenž vychází z děl Kurta Lewina a Carla Rogerse. Zaměřovala a zaměřuje se na aplikaci zážitkové pedagogiky do školského prostředí. Mezitím se v našem prostředí rozvíjela tzv. Prázdninová škola Lipnice působící dodnes, která se postupně vyvinula z výchovy v přírodě a zaměřuje se též na aplikaci zážitkového učení do vzdělávání.
Co zážitková pedagogika vlastně je?
Zážitková pedagogika se pojí s pojmy jako prožitek, zážitek a zkušenost (Hanuš, Chytilová, 2009). Pro definování smyslu zážitkového vzdělávání je podstatné si je vysvětlit. Prožitek následuje ihned po vykonání jakékoliv aktivity. Je to záležitost individuální a je ovlivněn místem, lidmi i časem. Postupně se prožitek přeměňuje na zážitek — vzpomínka na prožité. Zážitek se úzce spojuje s prožitkem a je podstatný k dosažení cílů. Jakmile zážitek dovedeme zpracovat, dospějeme k získané zkušenosti (Knotková, 2022). Do prožívání a získání zkušenosti zapojujeme své emoce. Ty nemusí být pouze pozitivní, ale musí být dostatečně silné. Díky tomu si jednotlivé situace mnohem lépe zapamatujeme a znovu dokážeme vybavit. V publikaci Škola zážitkem (Slejšková, 2011) je také uvedeno, že silnější emoce si vytvoříme k situacím, na kterých se sami podílíme svým jednáním. Důležité je zmínit také to, že v rámci zážitkové pedagogiky samotný zážitek nemá žádný význam. Ale je prostředkem pro rozvoj, výchovu a vzdělávání jedince. Toto je hlavní zásadou zážitkové pedagogiky. Vhodné je tuto metodiku volit v případě, kdy chceme vyplnit u žáků chybějící zkušenost. Mimo jiné lze využít metodu zážitkové pedagogiky pro rozvoj klíčových kompetencí, které tvoří obsah, jenž chceme rozvíjet, jelikož metodika působí na celistvost osobnosti. Nedílnou součástí celého procesu je hodnocení se zpětnou vazbou, díky kterému můžeme měřit naplněné cíle nebo jak jsme se k nim přiblížili. Celý tento proces reflektuje metodický princip: analyzujeme si potřeby, stanovíme si cíle, realizujeme aktivitu, která je spojená s dramaturgií činnosti a vyhodnotíme získané zkušenosti. To nám zaručí, že se zaměříme na skutečné potřeby žáků či jedinců. Co se týče formální výuky, velmi pravděpodobně se při stanovení potřeb zaměříme na tyto otázky (Slejšková, 2011):
- Pro koho, kdy budu připravovat zážitkovou aktivitu?
- Jaké kompetence chci u žáků rozvíjet, proč?
- Dokážu v mých školských podmínkách zrealizovat takový program pomocí kterého chci žáky naučit to, co jsem si stanovil?
- Mám na to čas a prostor?
- Chci k výuce opravdu zvolit zážitkovou pedagogiku?
- Je na takový styl výuky připravena má třída?
- Jak následně budu jednotlivce hodnotit?
Takové otázky a jim podobné nám mohou pomoci k následnému sestavení aktivity pro zážitkové učení popřípadě pro využití již existujícího programu, který si můžeme poupravit dle našich požadavků. Pro úspěšné sestavení zážitkového programu je potřeba zohledňovat i několik aspektů. Slejšková (2011) uvádí tyto: účastnická skupina (pro koho to bude), místo (kde bude aktivita probíhat), čas (kolik času budeme mít), zdroje (s čím budeme pracovat) a záměr (čeho chceme dosáhnout).
Vybrané principy zážitkové pedagogiky:
Začátkem 90. let 20. století se rozvinulo několik modelů (principů) zážitkového učení. Pokud bychom se chtěli zaměřit konkrétně na naše území, jmenovali bychom modely zážitkové pedagogiky jako projektové učení, akční učení, kooperativní učení a další. Níže zmíněné jsou obecné fungující principy a uvádím pouze 3 pro představu.
Zkušenostní učení
Zkušenostní učení nebo též progresivní metoda je teorie Johna Deweyho, který stanovuje 3 fáze učení:
1. Pozorování (po impulsu sledování okolí)
2. Promýšlení (přemýšlení nad tím, jestli se udála podobná událost v minulosti)
3. Úsudek (kombinace nynějšího pozorování a předešlé zkušenosti)
Podstatu vidí ve kvalitě zážitku, která má vliv na současné prožívání (negativní i pozitivní) a tím pádem i na pozdější vznik zkušenosti.
Kolbův cyklus učení
Kolbův cyklus učení se řadí mezi nejznámější zážitkové principy učení. Autor David Kolb vychází z prací Deweyho nebo také Piageta a Lewina. Tato teorie zahrnuje několik definic zážitkového učení. Jedna z nich praví, že zážitková pedagogika je holistický (celistvý) průběžný proces zakotvený v zážitcích, kdy se řeší konflikty protichůdných stylů přizpůsobení na vnější prostředí. Tím pádem přenos informací probíhá mezi člověkem a prostředím a vytváří se nové vědomosti.
Komfortní zóny
Princip komfortní zóny spočívá v tom, že každý člověk si kolem sebe vytváří zónu ve které se cítí dobře, kterou dobře zná tzv. komfortní. Neznamená to, že zná dobře jen prostředí ve kterém žije, ale také má znalosti a dovednosti, které ovládá, má kontakty s přáteli. Jestliže se má něco naučit, vychází ze své bezpečné oblasti a přichází do zóny učení, která se pro něj stává výzvou. Pokud uspěje, dojde k rozvoji jeho osobnosti, jestliže ne, dostane se do další zóny paniky. Tím se dostává do situace, kdy pravděpodobně výzvu nedokáže již splnit (Knotková, 2022).
Prostředky zážitkové pedagogiky
Mezi prostředky zážitkové pedagogiky můžeme zařadit nástroje, které rozvíjí osobnost jedince. Jsou jimi:
- Pohybové aktivy: do této skupiny lze zařadit různé aktivity prováděné v přírodě od velkého spektra sportů, přes rybaření, turistiku, cvičení a hry v přírodě….
- Aktivity umělecké: kreslení, zpěv a hudba, tancování, divadelní hraní, fotografování…
- Sociálně-psychologické aktivity: moderování diskuze, dramatické hry, fantazie, představivost, iniciativní hry a další
- Společenské aktivity: hry, rituály, slavnosti…
- Kognitivní aktivity: experimenty, pozorování, monitoring…
- IT a mediální aktivity: např. programování (Vanková, 2018)
Motivace v rámci zážitkové pedagogiky
K zapojení do jednotlivých aktivit je rozhodující motivace, kterou je potřeba podporovat a rozvíjet. Motivace ovlivňuje nejen aktivitu, ale i následné učení. Tím, že je nejčastěji zážitková pedagogika spojovaná s hrou, uvedeme si zde faktory, které zvyšují motivaci účastníků ke hře. Rozvinout zájem o hru lze navodit příjemnou atmosférou. Aktivitu lze zahalit do tajemství, kdy účastníci nebudou dopředu vědět, co se bude odehrávat nebo vytvořit ze hry napínavý příběh. Pro větší snahu je dobré stanovit účastníkům výzvu s následnou odměnou, podpořit je tím, že jen jeden může vyhrát a může to být kdokoliv. Tím se jednoduše u jedinců pokusíme podpořit jejich přirozenou soutěživost (Knotková,2022).
Závěr
Na závěr lze říci, že zážitková pedagogika představuje efektivní a inovativní přístup k výuce, ať již ve formálním nebo neformálním vzdělávání. I když vytvořit a aplikovat zážitkový program nebo aktivitu je mnohdy časově náročné, přínos v podobě zapojení žáků a jejich získaným dovednostem jsou evidentní. Zážitkové učení ale neslouží pouze k vytváření znalostí a dovedností, ale zaměřuje se na rozvoj celistvé osobnosti. Nejdůležitější je vždy jasně si stanovit cíl programu, abychom neplýtvali pozorností na příliš mnoho cílů najednou. Při práci s metodikou zážitkové pedagogiky je podstatné se zaměřit na dynamiku skupiny a její spolupráci. V neposlední řadě si musíme uvědomit, že zařazení zážitkové pedagogiky do výuky je cenným nástrojem vzdělávacího procesu, i přes svojí náročnost k realizování.
Zdroje
HANUŠ, Radek a Lenka, CHYTILOVÁ. Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada, 2009, 192 s. ISBN 978–80–2476–909–7.
KNOTKOVÁ, Alena. Zážitková pedagogika. Online. Gaudeamus: 2022, 79 s. ISBN 978–80–7435–873–9. Dostupné z: https://www.uhk.cz/file/edee/pedagogicka-fakulta/pdf/pracoviste-fakulty/ustav-socialnich-studii/dokumenty/publikace-ke-stazeni/zazitkova-pedagogika.pdf. [citace 2024–06–09].
SLEJŠKOVÁ, Lucie. Škola zážitkem. Online. 2011, 117 s. ISBN 978–80–260–1046–3. Dostupné z: https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/uploads.mangoweb.org/shared-beta/psl.mgw.cz/uploads/2018/05/Skola_zazitkem_web.pdf. [citace 2024–06–09].
VANKOVÁ, Katarína. Metódy zážitkovej pedagogiky a ich uplatňovanie vo výchove mimo vyučovania. Vychovávateľ. Online. 2018, 63(9–10). Dostupné z: https://www.academia.edu/40718194/Met%C3%B3dy_z%C3%A1%C5%BEitkovej_pedagogiky_a_ich_uplat%C5%88ovanie_vo_v%C3%BDchove_mimo_vyu%C4%8Dovania. [citace 2024–06–09].
