Čtenářský mikrodeník v jarním semestru: od Floridiho a Heideggera k Lakoffovi s Johnsonem

V jarním semestru nebylo na čtení ani málo, ale ani mnoho času, takže četba, kterou níže uvádím je hodně fragmentární a některé body k jejímu hlubšímu propojení chybí. Přesto si myslím, že by některé publikace mohly být pro případné čtenáře zajímavé.

Pokud sleduji celý výčet, tak první významnou skupinou publikací, jsou díla Luciana Floridiho, které rámují filosofii informace, ale pro mne mají podstatně hlubší a širší přesah do fenoménu, který je možné označit jako onlife — spojení online a offline, smývání hranic mezi technikou, přírodou a člověkem, které nás nutí nově pozornost obrátit k prostředí. Prostředí jako prostoru filosofické reflexe, nového hledání etického pojetí nebo prostředí jako zdroje edukačních impulsů. Klíčovými knihami zde jsou: The fourth revolution: How the infosphere is reshaping human reality, The philosophy of information, The Online Manifesto: Being Human in a Hyperconnected Era a The ethics of information. Pro začínajícího čtenáře je možné doporučit především čtvrtou revoluci, které nově vyšla i v češtině, obsahově nejhutnější je filosofie informace.

Druhou skupinou děl, o kterých bych se rád zmínil zde v úvodu je něco, co bychom mohli označit jako pragmatistická tradice. Protože jsem se o toto téma zajímalo doposud spíše okrajově, sáhnul jsem jak po kratších pracích Deweyho — Experience and education, Individualism old and new, A common faith a Reconstruction in Philosophy. Musím říci, že mi nepřipadal nudný, jak se někdy říká a rozhodně nejzajímavější byl první titul. Na tyto texty pak navazují Lakoff s Johnosnem a jejich výzkum prostředí, tělesnosti a metafor — The meaning of the body: Aesthetics of human understanding, Metafory, kterými žijeme a Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli. Tyto tři knihy považuji za — pro sebe určující v tom, jak nyní chápu pragmatismus. Současně musím říci, že mi velice pomohlo i pedagogické propojení v podobě Studenti učitelství mezi tacitními a explicitními znalostmi. Zapomenout v tomto ohledu nemohu ani na Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek, což je text který krásně ukazuje, jak je naše myšlení spojené s tělesností a jak rozum a emoce nemůžeme od sebe oddělit.

Poslední skupinu publikací, které bych rád zmínil jsou fenomenologické studie — Filosofie Friedricha Nietzscheho, Věčnost a dějinnost a Věk obrazu světa. Především poslední text mi přišel nesmírně zajímavý a silný, jak tím, kdy byl napsaný, tak také samotným přístupem Martina Heideggera. Tak jako ve svých dalších textech i zde otevírá otázku, kdo je to intelektuál a jaké je jeho místi v západní univerzitní struktuře.

Níže jsou anotace jednotlivých přečtených knih (25) od začátku února po konec června, řazené chronologicky.

Damasio, A. (2010). Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek. Mladá fronta.

Damasio ve své knize nabízí poměrně detailní pohled na dva důležité fenomény. Tím prvním je vztah emocí a racionality, což je téma v západním kontextu silně ovlivněné osvícenstvím, které oddělilo rozum od emočního stavu. Damasio ale poměrně přesvědčivě argumentuje z pozice neurobiologa, že takové dělení je nesmyslné — jsou to emoce, které jsou zodpovědné za schopnost volit mezi variantami v běžném denní styku, dávají smysl lidskému bytí a pomáhají konstituovat tzv. intuici, která je pro praktické řešení problémů zcela nezbytná.

Druhé velké téma v knize se věnuje otázce mysli a těla. Damasio zde ještě ne tak silně, jako ve svých pozdějších pracích, ale přesto reflektuje skutečnost, že mysl není pouze v mozku, ale že je somatickou záležitostí. Můžeme myslet „mozek v kádi“, ale ten rozhodně nebude odpovídat mysli člověka a jeho vědomí self.

Floridi, L. (2014). The fourth revolution: How the infosphere is reshaping human reality. OUP Oxford.

Asi nejznámější a nejpopulárnější Floridiho kniha, která je určená širší veřejnosti. Floridi v ní představuje vlastní náčrt informační společnosti, kterou netvoří jen lidé, ale inforgové, nabízí definici informace nebo popis toho, jak a co je možné vypočítat. Pro mne bylo zajímavé, že užívá pojmů „tady a tam“ pro popis nesmyslné diference mezi online a offline světem. Zvláštní důraz klade na tzv. superhistorii, jako na jeden z klíčových aspektů bytí inforgů v infosféře. Věnuje se ale také svým tradičním tématům, jako je inteligence, ochrana soukromí nebo digitální životní prostředí.

Floridi, L. (2013). The philosophy of information. OUP Oxford.

Naopak nejnáročnější Floridiho publikací je filosofie informace. Autor se sice rozešel s analytickou tradicí, ale pro konstrukci filosofické disciplíny využívá její formalismus (byť ne celkový styl myšlení), v čemž je kniha náročná a těžká. Současně nabízí spoustu zajímavých podnětů k přemýšlení — od toho, jak vlastně konstituovat filosofickou disciplínu až po to, co jsou to infony a proč jsou výhodné a důležité pro popis světa, jak lze provést test na vědomí, který odliší zombie, roboty a člověka anebo nabízí důslednou práci s agenty, jako s myšlenkovým konstruktem, kterým lze modelovat infosféru.

Rosling, H., Rosling, O., & Rosling Rönnlund, A. (2018). Faktomluva: deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět — a proč jsou věci lepší, než vypadají. V Brně: Jan Melvil Publishing.

Kniha se snaží ukázat, že svět, ve kterém žijeme na tom není tak špatně, jak se základě běžně dostupných dat může jevit. Pro toto tvrzení snaží hledat oporu v datech a jejich vztazích či historickém vývoji. Na nich se přitom snaží demonstrovat základní pravidla kritického myšlení, které by práv na faktech mělo a mohlo být založeno. Nabízí přitom poměrně jednoduché kroky, které mohou každému pomoci přemýšlet.

Johnson, M. (2008). The meaning of the body: Aesthetics of human understanding. University of Chicago Press.

Kniha příjemným způsobem propojuje pragmatismus (autor je jeden z nejvýraznějších pragmatiků současnosti) a fenomenologii. Lze říci, že v textu jsou čtyři ústřední téma, která v našem komentáři stojí za pozornost. Tím prvním jsou metafory — pro Johnsona jsou základními stavebními kameny, kterými se chápeme světa, jsou to myšlenkové struktury, ze kterých je možné vše ostatní vystavět. Existují přitom základní metafory, ze kterých je možné odvodit vše ostatní. Paradoxně je to nesmírně blízké Chomskému a jeho univerzální gramatice. Druhým mementem je demonstrace toho, jako jsme si zvykly protěžovat jazyk, aniž bychom to pečlivě zdůvodnili. Výsledkem jsou matematicky pevné, ale zcela metodologicky neoprávněné texty z filosofie.

Třetím bodem je otázka estetického vnímání — Johnson se snaží ukázat, že naše vnímání skrze smysly je estetické. Poznávání světa je tedy procesem uměleckým a i umění k tomuto cíli slouží. Je to prostředek pro chápání se světa, ale také pro jeho přetváření a rozumění. Posledním čtvrtým bodem pro mne byl vztah tělesnosti a abstraktního myšlení, kde těsně navazuje na Lakoffa a snaží se ukázat, že i matematika má svoji oporu v tělesně chápaných metaforách. Přitom — jakkoli jde o čtení zajímavé a zásadní, je současně poměrně snadné a čtivé.

Fink, E. (2011). Filosofie Friedricha Nietzscheho. OIKOYMENH.

Podivuhodná kniha od významného fenomenologa a přítele Jana Patočky se snaží o analýzu filosofie Friedricha Nietzscheho, filosofa proklínaného i adorovaného, aniž by překročil rámec jeho vlastního textu. Chce jej studovat takového, jaký se ukazuje ve svých dílech, sledovat jeho myšlenková schémata a zaměřit se přitom na dvě témata, která jsou pro poválečnou fenomenologii v Německu klíčová — otázku udržitelnosti a budoucnosti metafyziky a básnění, jako prvek přebývání ve světě. Nejde ale o práci objektivistickou, Fink do analýzy Nietzscheho vnáší fenomenologický slovník, s jeho neskrytostí, odhalováním, fenomény, ale především se strukturou výstavby otázek a sledovaných linek. Vlastní samotná Finkova pozice vyplouvá na povrch až v posledních asi dvaceti stranách textu, jako by vše předchozí byla jen systematická a pečlivá příprava, plná dílčích zajímavých střípků, které Fink přebásní. A u toho ukáže, že Heideggerova redukce Nietzscheho na vůli k moci, jako ontologický přístup nebyla zřejmě zcela adekvátní.

Lakoff, G., & Johnson, M. (2002). Metafory, kterými žijeme. Host.

Publikace ukazuje, že základní strukturou lidského myšlení nejsou individualizované pojmy, ale metafory, ve kterých jsou uchopeny a strukturovány. Publikace z roku 1980 má pověst zakládající knihy kognitivistické lingvistiky, ale je také tvrdou kritikou subjektivistických a objektivistických pozic, proti kterým staví experiemencialismus, který čerpá z lidské zkušenosti, prožitku tělesnosti, ale také z kulturního prostředí. Autoři uvádějí mnoho příkladů, které akcentují metafory, jako základní struktury usouvztažnění se člověka ke světu, ať již jde o metaforu krabice, roury nebo třeba cesty.

Henrich, D. (2009). Základní struktura filosofie moderní doby. OIKOYMENH.

Kniha se snaží analyzovat dvě — explicitně často nevyřčená témata — totiž sebezáchovu a sebevědomí, jako základní myšlenkové struktury, které jsou ve filosofii přítomna od jejího vzniku (stoiků, sokratiků,…) až po Martina Heideggera, kterého Henrich opakovaně kritizuje. Kniha je v tomto mementu zajímavá, protože se snaží ukázat, že existuje pojítko mezi různými filosofickými školami a problémy, které mohou mít všichni společné a které leželo mimo hlavní oblast zájmu současného výzkumu. A také to, proč tyto dva pojmy jsou sice ústředními body myšlení, ale současně nemají ten běžně explicitní charakter, takže k nim žádnou diskursivní nebo obsahovou analýzou nelze dojít. Na druhou stranu se domnívám, že jde o koncept, který je buď nedostatečně vysvětlen (jde o dvě přepsané přednášky) anebo o přepjatost, která není dostatečně promyšlená a zdůvodněná. Mohu-li soudit útoky na Martina Heideggera jsou většinou více emoční (opomenul to a to) než věcné nebo strukturní.

Berger, P. L., Luckmann, T. (1999). Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. CDK.

Téměř klasická kniha věnující se sociálnímu konstruktivismu vyvolala koncem 60. let zásadní vědecký obrat, který dodnes ovlivňuje všechny společensko-vědní obory. Akcentuje skutečnost, že člověk je utvářený společností a že není možné hovořit o člověku bez ní. Současně silně pracuje s jazykovým pojetím skutečnosti, jako s jistým společným pojítkem celé sociální reality. Bez jazyka není společnosti, jazyk definuje všechny interakce ve společnosti.

Přiznám se, že mne kniha zklamala, a to ze tří důvodů, kterými jí ale nechci ubírat nic na novosti, inovativnosti ani významu. Prvním je užití dialektického marxismu, který podle autorů nevyužívají fundamentalisticky, ale tak nějak umírněně po svém. Výsledkem je velice nepřesvědčivý eklektický spisek, ze kterého je možné kdykoli dokázat cokoli. Druhým problematickým bodem je obyčejný člověk a každodennost, zatímco v historiografii pojmu každodennosti dobře rozumíme, v sociologii může nabývat různých významů. A současně — existuje někdo, koho bychom mohli označit za obyčejného člověka? V kontextu jejich umírněného marxismu, o kterém hovoří je tato pozice nejen pro okcidentální kulturu zcela nepřijatelná, ale mohli bychom říci, že absolutně nelidská. Skutečnost, že se sami autoři z obyčejných lidí vyčlení je pak dle mého soudu naprostou diskvalifikací pro jakýkoli seriózní závěr z publikace.

Třetím místem, které vnímám jako problematické je otázka jazyka. Autoři jako by spor o jazyk nově našli a těšili se s ním, naivně jazykovými strukturami a interakcemi popisují skutečnost, aniž by reflektovali to, co se na poli filosofie jazyka v celé první polovině dvacátého století dělo. Záměrně primitivně zvolené příklady ilustrují funkčnost konceptu, aniž by připouštěli problematické body nebo problémy, do kterých se jejich pojetí jazyka může dostávat. Jakkoli publikace měla paradigmatický význam a zřejmě je možné se ze základními tezemi autorů paradigmaticky ztotožnit, způsob, kterým k němu docházejí je pro mne osobně zcela nepřijatelný. Jako by svoji knihu psali někdy v počátcích dlouhého století a vůbec nereflektovali to, co jeho dramatické změny v myšlení i dějinách přinesli.

Hunt, W. (2019). Underground: A Human History of the Worlds Beneath Our Feet. Spiegel & Grau.

Fascinuje každého člověka to, co se děje pod povrchem světa? Hunt ve své knize Underground říká, že ano a snaží se nabídnout něco, jako sociokulturní antropologickou studii podzemní kultury. Reflektuje přitom mytologické, urbanistické, pravěké i moderní prameny pobytu člověka pod zemí. Upozorňuje na skutečnost, že říši mrtvých pod zemský povrch umísťují téměř všechny mytologické systémy a že jsou stejně neodmyslitelně spojené se snahou člověka je objevovat a zkoumat. Autor přitom nepracuje jako antropolog, ale je spíše žurnalistou, který na několik konkrétních příbězích ukazuje bytostnou etnografii zúčastňující se celého bádání o jeskyních, kanálech, kolektorech a dalších objektech, které jsou skryty pod povrchem. Zajímavé je také to, že takovouto otázku si v antropologickém ranku zatím nikdo systematicky nekladl. Autor tak může snadno překročit z jednotlivostí a příběhy nabídnout studii, která rozhodně bude stát za přečtení.

Floridi, L. (2015). The Online Manifesto: Being Human in a Hyperconnected Era. Springer Cham Heidelberg New York Dordrecht London.

Kniha, kterou sestavil Luciano Floridi jako diskusní sborník představuje v oblasti diskuse o vztahu mezi světem smyslové zkušenosti a kyberprostorem zásadní počin. V první části, což je Floridho text jsou formulovány zásady „Onlife“ (tedy spojení života a sítě) manifestu, které akcentuje tři významné myšlenkové posuny: a) rozmazávání hranice mezi online a offline světem; b) přenesení těžiště pozornosti z entity na prostředí a c) rozmazávání hranic mezi přírodou, člověkem a technikou.

Na tomto pozadí je v knize přítomno několik kratších komentářů, ale také řada delších statí, které náhled na to, co to znamená reflektovat život v informačním prostředí. Zajímavé je, že ústřední autoritou pro reflexi společnosti ve většině textů je Arendtová, což také mělo za následek jisté fenomenologické naladění celé knihy. Zajímavý je také Floridiho postřeh, že technologie již nejsou něčím, s čím člověk interaguje, ale něčím, s čím spoluutváří informační prostředí.

Patočka, J. (2007) Věčnost a dějinnost. Praha: Oikoymenh.

Jan Patočka ve své knize ukazuje, jak silné pro něj může být setkání se s filosofií. Není pro něj otázkou soukromého názoru nebo kabinetního nezávazného povídání. Celou knihu věnuje systematické diskusi Rádlovy Útěchy z filosofie. Co je přitom důležité, Patočka Rádla viditelně překračuje. Původní text mu slouží spíše jako substrát pro kritickou reflexi témat, která sám považuje za významná než jako oblast vlastního komentování, co Rádl mohl a nemohl myslet. Patočka zde analyzuje především téma subjektivismu a metafyziky.

Nesmírně zajímavý je také formát publikace. Ta neobsahuje názvy kapitol, ani nadpisy či závěry. Jde o surové meditace, ke kterým se Patočka později vracel a doplňoval je, nikdy však tak, že by je měl v plánu zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů.

Dewey, J. (1997). Experience and education (1st Touchstone ed.). New York: Touchstone.

Zřejmě nejčtivější a nejpřehlednější kniha Deweyho se snaží ukázat, že v centru edukace každého člověka by měla být reflexe zkušenosti, která se promítá do schopnosti vypořádat se s jistou skutečností. V ní musí být schopen získat informace, zhodnotit předchozí zkušenosti a adekvátně se s ní vypořádat. Právě adekvace reakce je pro pragmatickou pedagogiku klíčem k posuzování toho, co je vnímané jako správné a úspěšné a co bychom mohli označit jako selhání. Nabádá přitom učitele, aby se vyvarovali všech ismů ve vzdělávání a svou pozornost soustředili na hluboké otázky, a právě ze zkušeností pracující edukaci.

Dewey, J. (1999). Individualism old and new. Prometheus Books.

Individualismus je nesporně silné téma celého edukačního procesu. Jde o něco, co by mělo být v průběhu vzdělávání podporováno anebo naopak zatracováno? Měla by škola a společnost směřovat k výchovně ke kolektivismu nebo naopak opečovávat individuální stránku každého jedince? Právě tyto otázky vytváří prostor jistého pragmatického vnímání celého fenoménu, když zdůrazní možnosti kolektivního a sociálního růstu, poznání jako vždy společenského fenoménu a současně ale vyzdvihne roli jedince a nebezpečí, které může hrozit celé společnosti, pokud se bude snažit edukaci příliš šablonovitě rovnat.

Lakoff, G. (2006). Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli. Triáda.

Z Lakoffovy knihy jsem pečlivě přečetl jen první část (knihu I.), protože, jak říká sám autor, případové studie nejsou zase tak podstatné. Říci, ve zkratce, co je na této knize zásadní je náročné, ale pokusím se alespoň některé opěrné body. Kategorie nejsou něčím, co by existovalo ve světě ad hoc nebo z perspektivy božího oka, ale jsou tvořené kontaktem člověka s prostředím, ve kterém se nachází. Různá prostředí vedou k různým strukturacím, což je klíčové pro vzdělávání, neboť prostředí se dostává do naprostého centra pozornosti, snad i na úkor jednotlivých aktérů či vzdělávacích obsahů. Různá strukturalizace je kulturně ovlivněná a vždy umí něco lépe a něco hůře. To znamená, že bychom neměli mít představu vyšší a nižší kultury nebo ideu exportu našich pravd druhým, ale musíme více sledovat, jaké jsou jejich struktury a hodnoty.

Stejně tak je neudržitelný model abstraktní mysli, která nemá s tělem a tělesností nic společného. Mysl a tělo jsou vzájemně propojené a evidentně se ovlivňují. Jednotlivé kategorie pak mohou být (a jsou) různě strukturované, ať již radiálně nebo třeba prototypickým způsobem. Tato struktura je opět citlivá na prostředí, ve kterém se pohybujeme.

Jestliže bych měl knize něco vytknout, tak je to kapitola o umělé inteligenci, která dnes vypadá a funguje zcela jinak, než jak si Lakoff v době psaní své knihy představoval. Možná by byl velice potěšen tím, že třeba neuronové sítě pracují v podstatě zcela stejně, jak si představuje své experimencialistické paradigma poznávání u lidí.

Bergson, H. (2002). Duchovní energie. Vyšehrad.

Filosofie a psychologie tvoří zajímavou dvojici ve které se Bergson pohybuje. Kniha mapuje jeho psychologické úvahy, které jsou ale těsně spojené s filosofií, kterou francouzský spisovatel zastává. Představme si, že máme sérií rozhovorů při procházce v parku. Žádný z nich netvoří jednotlivou entitu, jsou vzájemně spojené. Falešné vzpomínky, sny či iluze jsou vjemy, které ztratili svoje kotvení v kontextu, ve struktuře událostí. Situace se v nich rozpojila od reality. V dalších textech se snaží analyzovat sny, myšlení nebo vztah mysli a mozku. Mimořádně zajímavá kniha ale naráží na limity situace, ve které byla napsána a je otázkou, co z názorů Bergsona by bylo vlastně udržitelné dnes s dnešní pozicí psychologie. Současně je ale pozoruhodné, že řadu problémů si psychologie dodnes s sebou nese, prostě proto, že se lépe zkoumají. Bergoson je každopádně z “jiného těsta” než Fink nebo Heidegger, kteří když se řekne psychologie mají pocit pejorativní nadávky a něčeho, co je více sbírkou přitažlivých kuriozit, než tématem, které by rozumného člověka mělo zajímat.

Heidegger, M. (2013). Věk obrazu světa. Oikomenh.

Pozoruhodně strukturovaná kniha. Martin Heidegger napsal vlastní text přednášky, ale hned ho doplnil poznámkami (z nichž některé jsou skutečně velice zajímavé a hluboké, nikoli jen vysvětlující), které ale nepřednesl. Najdeme zde tradiční téma jako je analýza toho, co znamená před-stavit, reflexi techniky a vědy, i změny univerzit. Německý filosof si uvědomuje, že věk vzdělanců je u konce. Vzdělanec není člověk slučitelný se stále specializovanější vědou, ně někým, kdo se nehodí do „vědeckého provozu“, kdo nemůže jít dost hluboko na to, aby mohl být brán ve vědě vážně. Technika podle Heideggera mění povahu vědy právě směrem k provozu, k narůstající technizaci a metodologické vybroušenosti, která ale nemůže vidět kontext.

V knize je možné najít další zajímavé momenty — je zde explikováno jeho odmítnutí antropologie, jako selektivně nevědecké činnosti, která zkoumá jen sama sebe v nekonečně adorujícím se cyklu. Nacházíme zde zajímavé pojetí kultury, jako nejvlastnějšího projevu bytí člověka, který je tvorem estetickým. Je zde zdůrazněna chybnost Descarta při konstrukci člověka, jako subjektu, který ústí v subjektivismus a relativismus.

Dewey, J., & Alexander, T. M. (2013). A common faith. Yale University Press.

Kniha s obsáhlou předmluvou se zaměřuje na fenomén náboženské zkušenosti, respektive na to, co bychom mohli označit jako náboženskou výchovu. Dewey si klade otázku po tom, co je to náboženská zkušenost, respektive zkušenost jako taková a současně otevírá otázku, zda je náboženství důležité ve strukturalizaci zkušenosti člověka a jeho životě ve společnosti. Zdůrazňuje přitom význam komunity, respektive náboženství jako sociální fenoménu, ve formování lidské osobnosti. Náboženství pro Deweyho není privátní záležitostí, protože ta, stejně jako ateismus vede k izolaci, jako k jisté formě poškození lidství. Je fenoménem společenským, který pomáhá člověku reflektovat svoji zkušenost se světem.

Floridi, L. (2013). The ethics of information. Oxford University Press.

Floridi ve své knize říká, že etika je nejdůležitější filosofická disciplína, protože je praktická. Snaží se opakovaně propojit etiku s metafyzikou, ukazuje, že eticky chybné jednání vede k nebytí a že naopak bytí je utvářeno správným jednáním. Dobro je ontotvorné. Kniha se snaží ukázat, že etika, tak jak jsme ji doposud chápali je příliš atropocentrická. Tím, že v infoséfře jsou přítomni další aktéři, inforgové (obecně entity schopné zpracovávat informace) je třeba v etickém snažení sledovat dvě cesty — hledání etiky, která by do sebe zahrnovala všechny inforgy a etiku, která bude směřovat vůči celému prostředí. Floridi dokonce hovoří o prostředí, které bude etické, tedy bude podporovat dobré chování. Jaké chování je podle italského filosofa to správné? To, které snižuje entropii, chaos, neuspořádanost, desinformace. Celé bytí by mělo směřovat do jistého stavu rovnováhy s minimální entropií. Za zmínku stojí jistě také poslední kapitola, které se věnuje nejrůznějším námitkám a kritikám informační etiky, jako samostatné vědní disciplíny. Floridi se snaží ukázat, že informační etika je novou samostatnou disciplínou, kterou má smysl brát vážně.

Dewey, J. (1948). Reconstruction in Philosophy (1920). Boston: Beacon.

Pozoruhodné dílo, které se snaží ukázat, jak asi Dewey přemýšlel o filosofii, respektive o jejím vývoji. V celé knize se snaží klást velký důraz na dva klíčové vlivy, kterými je filosofie ovlivněna. Tím první je existence reálných problémů a situací, se kterými je třeba si poradit. Filosofie pro Deweyho není odtržeností od světa, ale jeho reflexí a snahou o adekvátní popis. Není zde žádná ontologie, která by se věnovala tématům zcela abstraktním, ale společenské otázky, které se jeví vhodné na to, aby pomocí ontologie byly odpovězeny. Druhý vliv je národní — autor často zmiňuje lokální fenomény a národní specifika, která se do filosofie obtiskují. Často ve své práci vychází z antických autorů, ale také z kritiky empirismu u Kanta (toho Kanta, kterého Johnson bude označovat za zdroj všeho zla ve filosofii). Zajímavostí je, že v části věnované politické filosofii zmiňuje vznik Československa.

Wittgenstein, L. (2017). Tractatus logico-philosophicus. Oikoymenh.

Kniha zakladatele logického pojetí filosofie jazyka, a tedy také analytické filosofie, obsahuje mnoho zajímavých či překvapivých momentů, které nějak strukturovaně na malém kousku textu vypsat je nesmírně obtížné. Celou filosofii spojuje s projasňováním vět — filosofie je proces projasňování vět. Každá věta odpovídá faktu ve světě a je tedy přírodovědecká. Logika a matematika jsou vlastně jednou disciplínou. Hranice jazyka jsou současně hranice světa, jehož ale já není součástí. Etika a estetika jsou jedno, mají transcendentální charakter, není možné o nich mluvit. „Svět a život jsou jedno. Jsem svůj svět (mikrokosmos).“ (s. 66)

Kniha má samozřejmě své limity dané tím, že byla napsána v roce 1918. Nepočítá s Gödelovými větami o neúplnosti, s novými formami a možnostmi logiky, nemůže reagovat na diskuse v moderní filosofii, obsahuje téměř bizardní teorii barev atp. A začíná nesmírně naivně tím, že říká, že je definitivní výpovědí, která nemůže být nikdy zpochybněna. Nejpozději od třicátých let se ale otřásá ve svých základech.

Maňák, J., Švec, V. & Janík, T. (2017) O vzdělávání, o učitelství, a tak trochu i o pedagogice: rozhovory na průsečíku tří generací. Masarykova univerzita.

Diskusní kniha tří generací pedagogů přináší řadu konkrétních a zajímavých stimulů, míst se kterými lze souhlasit i nesouhlasit. Kniha také umožňuje sledovat jistý myšlenkový vývoj, který dává nahlédnout, co je to učitelství a jakým způsobem je možné na něj studenty pedagogických fakult připravovat. Model ze čtyřicátých let, tak jak o něm mluví prof. Maňák přitom není zcela vzdálen od toho, jak se učí na přírodovědeckých fakultách učitelé dodnes. Pozoruhodné je také sledovat pnutí mezi teorií a praxí — existuje ale? Není toto dělení součástí diskursu, který profesní identitu učitele utváří, ale současně není praxi adekvátní? Osobně nesouhlasím s tím, jaký má prof. Maňák přístup ke vzdělávacímu prostředí, myslím, že sleduje myšlenkovou linku u nás populární mezi 40.-90. lety, aniž by se dokázal přiklonit k moderním poznatkům kognitivních věd nebo psychologie v této oblasti. Stále trvám na tom, že edukační prostředí je jednou z klíčových věcí v rámci celého procesu učení. To, co naopak stojí za zmínku je kritika inženýrského přístupu k přípravě budoucích učitelů. Myslím, že jde totiž o problém, který je podstatně širší a zasahuje také jiné profese. Možná by stálo za to více přemýšlet o tom, jak z této pasti „inženýrismu“ vystoupit.

Denglerová, D. (2015) Testování kognitivních schopností u dětí v kulturně rozmanité společnosti. Masarykova univerzita.

Knížka věnovaná tématu měření inteligence sledující interkulturní rozdíly. Autorka kritizuje standardní testy inteligence a nabízí vlastní pohled na testování. Úvodní teoretická pasáž nabízí zajímavý vhled do problematiky měření inteligence, zmiňuje se o tématech známých (Flynnův efekt) i o oblastech (teorie vědomostního prostoru). Publikace současně přesvědčivě vyvrací mýtus, že romské děti jsou v mladším školním věku apriori méně soustředěné než děti z majoritní společnosti. Vše zakončené doporučeními pro školní praxi.

Švec, V. et al. (2016) Studenti učitelství mezi tacitními a explicitními znalostmi. Masarykova univerzita.

Pozoruhodná monografie vytváří zajímavý vztah mezi výzkumnou a teoretickou částí textu. Je na ní vidět, jakým způsobem byl text postupně hněten a dialogicky konstituován, aniž by došlo k tomu, že bude pro velký autorský kolektiv roztříštěný a rozdrobený. Chápání znalosti (zvláště tacitní) jako dynamické struktury vnímám jako jeden ze základních myšlenkových postulátů, na kterém může stát celá pedagogická literatura. Text je členěn na poměrně dlouhé a hutné teoretické uvedení a následují jednotlivé výzkumné sondy s popisem toho, jak metoda čistého jazyka funguje a proč je vhodným nástrojem pro výzkum tacitních znalostí.

Přijde mi škoda, že se v textu nepodařilo více dotáhnout základní ideu, totiž že metafory a teacitní znalosti spolu souvisí. Šíp sice velice pečlivě analyzuje přechod od rané moderny k pozdní, od dualismu těla a duše k integrujícímu spojení, čímž se dostává k chápání metafor u Lakoffa a Johnsona, jenž vztahuje k Deweyho pojetí situace a jejího kontextu, ale vlastní metaforičnost jakoby trochu utíkal skrze prsty. Člověk, který zná metodu čistého jazyka a celkovou práci Šípa, si toto spojení dokáže domýšlet, ale pro čtenáře bez této znalosti je kniha možná poněkud nedostupná či příliš neostrá ve vymezení tohoto klíčového konceptu. Podobně nepochopitelné je, proč se Šíp tak opírá o Tvorbu, což je opět dáno více kontextem, než explicitně vyjádřeným meritem věci.

Přesto ji považuji za jednu z nejdůležitějších českých pedagogických monografií vůbec a myslím, že je škoda, že se jí nepodařilo dosáhnout většího ohlasu. Měla by totiž jistě potenciál změnit celé výzkumné pole a základní myšlenkové struktury, kterými se díváme na edukační realitu.

Janík, T. (2009). Didaktické znalosti obsahu a jejich význam pro oborové didaktiky, tvorbu kurikula a učitelské vzdělávání. Brno: Paido.

Systematická přehledová publikace, která spojuje teoretické uchopení problematiky didaktické znalosti obsahu s empirickou složkou. Janíkovi se daří nabídnout přehledný a soudržný text, který na řadě míst vybízí k diskusi nebo k vlastní reflexi toho, jak učí, nebo jak a proč byl určitým způsobem vzděláván. Vztahuje se přitom k samotné identitě učitelské profese, k tomu, jaké jsou prameny její ontologické konstituce. Za velice zdařilou a silnou část považuji například diskusi o kompetencích, která je málo hodnotící, ale o to více přehledová nebo samotou analýzu didaktických znalostí obsahu, jako svébytného předmětu vědeckého bádání.

A co jste v jarním semestru četli vy?