Dělejte naplno, co vás baví
Míša se závodně věnuje parkurovému skákání a jezdectví je jejím životním koníčkem. Před rokem prodělala svůj první epileptický záchvat a bohužel zdaleka ne poslední. Epilepsie pro ni nepředstavuje překážku v zaměstnání, ale v tom, co ji nejvíce naplňuje a baví. Tuto překážku se však rozhodla překonat.
Epilepsie se u Vás objevila náhle až v dospělosti. Od Vašeho prvního záchvatu uběhl teprve rok. Co se Vám přihodilo?
Od mala se věnuji jízdě na koni a parkurovému skákání a první záchvat přišel právě na parkurových závodech, respektive po jejich skončení. Pamatuji si, že jsem nakrmila koně a začala vše chystat k odjezdu. Pak už jen vím, že mě vedli do sanitky, aniž bych tušila, co se děje. Odvezli mě do nemocnice, kde mi udělali CT. Dostala jsem lékařskou zprávu a informaci o tom, že nemohu řídit auto. Příliš jsem si neuvědomovala, co se vlastně stalo, vrátila jsem se na závodiště a pokračovala v práci.
A jak se situace vyvíjela dál?
Po několika dnech jsem navštívila neuroložku. Zpočátku to vypadalo, že záchvat způsobily problémy se spánkem, tudíž mi lékařka nasadila melatonin. Bohužel v tom příčina netkvěla a záchvaty se začaly zhruba jednou do měsíce opakovat. Dostala jsem léky na epilepsii a doposud stále zvyšuji jejich dávkování. Upřímně, to, že mám epilepsii, jsem začala brát na vědomí až po třetím záchvatu. Do té doby jsem tomu nepřikládala žádnou váhu.
S jakou frekvencí se dnes záchvaty vyskytují a jak probíhají?
Záchvatů jsem během roku měla celkem 11. Vždy se jedná o velké záchvaty do bezvědomí, s křečemi a pěnou u pusy. Mé záchvaty probíhají bez aury, takže nemám vůbec tušení, kdy přijdou. Pokud prodělám záchvat v době, kdy u toho nikdo není, poznám to tak, že je mi na zvracení, špatně se mi dýchá, mám problém se udržet na nohou, jsem dezorientovaná, a navíc mám povětšinou pokousaný jazyk.
Jak ovlivnila epilepsie Váš životní koníček, kterým je parkurové skákání?
Bez koní a ježdění bych si svůj život nedokázala asi ani představit. Je to něco, co mě drží nad vodou a motivuje mě. Jezdím většinou tak 4x týdně, ale už ne v takové míře jako dřív. Snažím se, aby mě tato nemoc celkově v mém životě neomezovala. I když občas jsou momenty, kdy musím zpomalit a uvědomit si, že nějaký ten handicap oproti ostatním přece jenom mám.
Máte dnes větší strach závodit?
Větší strach než před epilepsií nepociťuji. Obávám se spíše toho, že přijde záchvat v době závodů a mně to znemožní se jich zúčastnit. Spíše než se strachem se kvůli epilepsii potýkám se zhoršením fyzické kondice, což má na jezdectví celkem velký dopad.
Co je příčinou zhoršení Vaší fyzické kondice?
Nejspíše to souvisí s tím, že už nejezdím tolik koní jako dříve. A to je dáno zejména častější únavou. Jsou dny, kdy na ježdění nemám téměř žádnou sílu.
Pravidelně užíváte antiepileptika. Máte pocit, že to může být dáno i vedlejšími účinky medikace?
Ano. Obecně vnímám větší únavu než dříve. Občas také mívám problémy se stabilitou, bolesti svalů a výkyvy nálad. Jsou dny, kdy to cítím více, a to má pak dopad hlavně na psychiku. Pocit, že je člověk nějak omezen, že není fit. Většinou pak nejsem schopná absolvovat trénink pořádně, a občas je potřeba ho odložit. Dobrá fyzická i psychická kondice je důležitá pro každého sportovce.
Setkala jste se někdy s člověkem s epilepsií, který jezdil závodně na koni?
Mám kamarádku přímo od nás ze stáje, která prodělala jeden záchvat. Jezdit však nikdy nepřestala. Naštěstí je již bez léků a zdravotně naprosto v pořádku.
Cítila jste ze strany kamarádů z jezdeckého prostředí či od rodičů obavy o Vaše zdraví?
Ze strany rodičů samozřejmě. Ze strany kamarádů jsou reakce různé. Většina z nich mi ale vyjádřila podporu, pochopení a ochotu pomoci, když je potřeba.
Jste si vědoma nějaké situace či životní události, která by mohla vznik epilepsie zapříčinit či podpořit?
V osmnácti letech jsem prodělala úraz hlavy s krvácením do mozku a otokem mozku. Má epilepsie je poúrazová a projevila se až po několika letech, což je prý běžné.
Musela jste kvůli epilepsii změnit některé návyky či životní styl?
Musela jsem celkově hodně zpomalit, naučit se odpočívat, když je potřeba, a dodržovat spánkový režim.
Mluvíte o vašich pocitech a své diagnóze otevřeně s přáteli a známými?
Ano, myslím, že je to dobré. Zejména proto, aby mě v některých situacích pochopili a věděli co dělat, kdyby přišel záchvat. Pomáhá mi, když o tom mohu s někým mluvit.
Váš koníček Vás tzv. neživí a pracujete jako asistentka u soukromého zemědělce. Ovlivnila epilepsie nějakým způsobem Vaše povolání?
Mám to štěstí, že epilepsie mé zaměstnání nijak neovlivnila. Věnuji se administrativní práci, nákupu a prodeji zboží a vše zvládám stejně jako před mým prvním záchvatem.
Žijete s epilepsií relativně krátkou dobu a je určitě těžké se s touto diagnózou vyrovnat. Je něco, co Vám pomáhá?
Je to dost náročné na psychiku, takový boj s větrnými mlýny. Snažím se s epilepsií naučit žít, ale zatím je to pro mě složité. Léčba bude probíhat nejspíše roky, možná celý život, nejde to bohužel vyřešit hned. Pomáhá mi rodina, přátelé a moji koně. Jezdectví se kvůli epilepsii nikdy nevzdám.
Chtěla byste něco vzkázat lidem, kteří se také s epilepsií potýkají?
Aby si touto nemocí nenechali zkazit život. Dělali naplno to, co je baví a co mají rádi.
Líbí se vám Epizóna, nový projekt Společnosti E? Podpořte nás jednorázovým nebo pravidelným příspěvkem. Máte dotaz nebo konkrétní podnět? Napište nám na epizona@spolecnost-e.cz.
