O epilepsii

Petra Stehlikova
Epizóna
Published in
9 min readMar 1, 2021

--

Co je epilepsie a jak může vypadat epileptický záchvat u mého kolegy? Jak mu poskytnout první pomoc? Pamatuji si, že nám o ní říkali ve škole, ale jsou informace po letech stále platné? Nabízíme odpovědi na pět nejčastějších otázek.

1. Co je to epilepsie?

Epilepsie je chronické onemocnění mozku, projevující se opakovanými nevyprovokovanými epileptickými záchvaty. Celá naše nervová soustava funguje na principu předávání elektrických impulsů mezi nervovými buňkami (neurony).

Podstatou epileptického záchvatu je „epileptický výboj“ v mozku. Pro zjednodušení si jej můžeme představit jako blesk na obloze — skutečně jde o elektrický výboj, který na nějakou dobu „vyřadí z provozu“ nebo jinak ovlivní některé funkce mozku.

Epileptický záchvat si můžeme představit jako blesk na obloze. Jde o elektrický výboj.

Záchvat většinou trvá sekundy, 2–4 minuty, výjimečně i hodiny. Ovlivněny mohou být různé mozkové funkce zajišťující myšlení, paměť, hybnost nebo smyslové vnímání. Sami lidé s epilepsií popisují stav, kdy na ně epileptický záchvat přijde, jako pomyslný „výlet“ někam do neznáma, na chvíli si odskakují do jiného světa, ale pak se zase vrací a jsou tam, kde mají být.

2. Jaké jsou druhy epileptických záchvatů?

Náhlý pád k zemi, člověk upadá do bezvědomí, projevují se křeče a záškuby všech končetin, pěna u úst. I takové epileptické záchvaty se mohou objevovat, ale často vypadají docela jinak.

Člověk s epilepsií se může jen na chvíli zahledět, tzv. se dívat do prázdna, mít chvilkovou absenci. Je to takové zakoukání s krátkodobou poruchou vědomí s výpadkem paměti, během něhož dotyčný většinou přeruší nebo zpomalí činnost a nekomunikuje.

Záchvat se také může projevit brněním, záškuby nebo křečemi v horních nebo dolních končetinách. Také u vašeho kolegy můžete zpozorovat, že chvíli pomrkává nebo pomlaskává. Případně může dotyčný chvilkově činit různé pohyby rukou nebo bezmyšlenkově pokračovat v chůzi.

Typů epileptických záchvatů je opravdu velmi mnoho a u každého člověka se projevuje i jiná frekvence epileptického záchvatu. Epileptický záchvat se může objevit jednou za tři roky, dvakrát do roka, u někoho i měsíčně nebo několikrát za den.

Pokud váš nový kolega žije s epilepsií nebo epilepsií onemocněl, zkuste se ho zeptat, jak se u něj epileptický záchvat projevuje. Budete tak lépe připraveni poskytnout první pomoc, když by se u něj záchvat na pracovišti objevil.

3. Jak se epilepsie léčí a s jakou úspěšností?

Epilepsie je neurologické onemocnění s různými projevy epileptických záchvatů, s tím souvisí i rozličný průběh nemoci, příčiny a způsob léčby.

Lékař — neurolog/epileptolog ve většině případů stanovuje diagnózu epilepsie tehdy, kdy u téhož člověka dojde ke dvěma či více epileptickým záchvatům. V některých případech je na základě určitého kontextu a výsledků vyšetření zřejmé, že riziko opakování záchvatů je vysoké a diagnóza epilepsie může být stanovena již po prvním záchvatu. Lékař přitom bere v úvahu řadu informací jak o průběhu záchvatů, tak o tom, co každému z nich předcházelo a mohlo ho zapříčinit (třeba nedostatek spánku, akutní onemocnění mozku — úraz, zánět, cévní příhoda atd.).

Lékař ve většině případů stanovuje diagnózu, když u téhož člověka dojde ke dvěma či více epileptickým záchvatům.

Ke zpřesnění určení konkrétního epileptického syndromu může pomoci vyšetření EEG (elektroencefalografie). K vyloučení strukturálního mozkového postižení (např. nádoru, vývojové poruchy aj.), které může být příčinou epilepsie, je pak vždy nutné zobrazovací vyšetření, především MRI (magnetická rezonance). Leckdy jsou potřeba i další vyšetření — interní a kardiologické, případně psychologické a psychiatrické. Ty lékařům slouží k vyloučení jiných eventuálních příčin přechodných poruch vědomí, které mohou vypadat identicky jako záchvaty epileptické.

Co to znamená pro mého kolegu?

Léčení epilepsie je jako dvou, někdy i vícepatrový dort. Vždy je nutné jednak dodržovat správnou životosprávu, jednak důsledně užívat předepsané léky. Pouhá režimová opatření bez léčby většinou nestačí, a stejně tak by nestačilo ani polykat tablety a přitom nedostatečně spát.

Epilepsie se naštěstí léčit dá a většinou úspěšně.

Hlavní metodu léčby epilepsie v současné době představuje podávání léků. Léky proti epilepsii se nazývají antiepileptika. Ty obsahují účinné látky, které snižují abnormální dráždivost nervových buněk a umožňují normální činnost mozku. Cílem je udržet hladinu léku v těle trvale na takové úrovni, která bude stačit pro potlačení záchvatů. Léčbu lékaři stanovují vždy individuálně podle typu diagnostikované epilepsie a podle dalších charakteristik pacienta. Předepsané léky je nutné užívat denně a pravidelně, přesně dle pokynů.

A to můj kolega ty léky nebere, když měl epileptický záchvat?

Tak tomu není. I přesto, že váš kolega medikaci správně užívá, záchvat se může objevit. V některých případech se bohužel nedaří nemoc úplně stabilizovat a epileptické záchvaty má člověk i přesto, že dodržuje veškerá doporučení lékaře.

V některých případech je však možné a vhodné i chirurgické léčení. Odborníci vždy důsledně zvažují výsledky všech dostupných vyšetření s ohledem na charakter onemocnění (lokalizace, velikost epileptického ložiska), celkový stav pacienta a předpokládaný přínos operace.

Existují i další možné léčby. Například ketogenní dieta, která je používaná u některých pacientů s nedostatečnou odpovědí na léčbu antiepileptiky. Další léčebnou metodou je zavedení vagového stimulátoru osobám, které z nějakého důvodu nemohou podstoupit epileptochirurgický zákrok a u nichž se nedaří epilepsii dostat pod kontrolu pomocí samotných léků.

Více informací o epilepsii se můžete dočíst v publikaci Základní informace o epilepsii.

4. Jaká je první pomoc při epileptickém záchvatu?

Epileptický záchvat nemusí vypadat vždy dramaticky, ale pokud osoba v záchvatu nevnímá, může pro ni být nebezpečný. Přesto je poskytnutí pomoci člověku v epileptickém záchvatu mnohem jednodušší než se může zdát.

V souvislosti s poskytnutím pomoci nás mohou napadnout následující otázky:

  • Čím může být záchvat nebezpečný?
  • Mohu něco udělat během záchvatu?
  • Mám něco udělat po odeznění křečí?
  • Je potřeba vždy volat záchranku?
  • Mám člověku v záchvatu podat nějaké léky?

Čím může být epileptický záchvat nebezpečný?

Při záchvatu hrozí především úrazy. Člověk v záchvatu má prakticky vždy omezené vnímání okolí, nemusí být schopen plně nebo nedokáže vůbec vyhodnotit nebezpečí a může si ublížit. V bezvědomí se může poranit pádem, utrpět nehodu, utopit se nebo si jiným způsobem ublížit.

Podstatné nebezpečí hrozí také nesprávně poskytnutou první pomocí. Jde třeba o násilné otevírání úst, vkládání různých předmětů mezi zuby, vytahování jazyka (někdy i snaha o jeho přišpendlení), násilné držení končetin i zaklekávání a dokonce zalehávání lidí v bezvědomí.

Trvá-li záchvat déle než 5 minut, je pravděpodobné, že přejde do tzv. epileptického stavu. V tomto případě může dojít skutečně k poškození mozkové tkáně, ať již díky nedostatečnému dýchání při dlouhotrvajících tonických křečích nebo z podstaty epilepsie samotné.

Nepáchejte na člověku v záchvatu násilí, je-li při vědomí, snažte se s ním domluvit a respektovat jeho přání.

Jak bych se měl zachovat, pokud uvidím člověka, který nevnímá, nebo je dokonce v bezvědomí a má křeče?

„V první řadě je třeba zachovat klid!“ Upřímně, je to vcelku nesmysl. Bylo by to moc fajn, aby ten, kdo pomáhá, zachoval klid, ale jde to jen ztěžka. Z toho důvodu je následující postup tak jednoduchý, aby i v „neklidu“ tedy rozrušení, bylo možné správně pomoc poskytnout.

Takže znovu. Pokud člověk s epilepsií začal dělat divné věci (například přerovnávat cizí pracovní stůl, opakovat stále stejné slovo, stále mrká, trhá rukou, případně se bez zjevné příčiny směje), nebo dokonce ve vážnějších případech nevnímá, padá k zemi a má křeče:

  • Rozhlédnu se a zkontroluji bezpečnost prostředí. Poskytnutí jakékoli pomoci musí být pro všechny zúčastněné bezpečné. Není možné, abych se při poskytování první pomoci poranil nebo snad i ohrozil vlastní život, nebo třeba nechal člověka v záchvatu spadnout z lešení.
  • Sedí-li člověk v záchvatu na židli a nevnímá, nejprve na něj promluvím. Může vypadat, jakoby se zahleděl. V případě, že nijak nemění barvu, dýchá klidně, nemá křeče, klidně mu položím ruce na ramena a počkám až stav přejde. Trvá většinou několik vteřin maximálně 1–2 minuty.
  • Pokud ovšem padá do bezvědomí (oči v sloup, křičí, záškuby svalů, ztuhlost), opatrně jej položím na zem na záda. Pokud již upadl, také jej uložím na záda. Hlavně musím odstranit z dosahu všechny věci, o které by se mohl poranit.
  • Na tvrdé zemi (asfalt, dlažba apod.) je vhodné, abych pod hlavu v tenké vrstvě položil třeba ručník, triko, mikinu — zkrátka něco měkkého. Ale opravdu jen tenkého! Tenká podložka hlavy slouží jako ochrana před poraněním, zároveň ale nedochází k předklonu hlavy a díky tomu k ucpání dýchacích cest.

Hranice 5 minut je důležitá, protože po 5 minutách již hrozí tzv. epileptický stav.

  • Trpělivě čekám a sleduji čas. Je velkým omylem myslet si, že čas odhadnu, 5 minut mi bude připadat jako věčnost. Takže hodinky nebo mobil rozhodují o dalším mém kroku. Většina záchvatů trvá od 30 sekund do 2–3 minut. Neznám-li dotyčného, pokusím se zjistit jeho totožnost, najít zdravotnickou dokumentaci nebo průkaz epileptika. Moc to pomůže záchranářům. Zároveň při velkých křečích mohu třesoucího se lehce přidržovat tak, abych si neublížil a neporanil ani jeho. Hranice 5 minut je důležitá, protože po 5 minutách již hrozí tzv. epileptický stav. Kdo bude vnímavější může hodnotit tzv. periody. Někdy křeče povolí, a pak se zopakují. Pokud se opakují křeče již potřetí, volám záchranku na čísle 155 anebo využiji aplikaci ZÁCHRANKA. Od začátku až do konce musím dbát na to, aby nikdo jiný neměl snahu nepřiměřeně zasáhnout a člověku v bezvědomí ublížit nebo jej třeba okrást.
  • A co když křeče povolí? Mohlo by se zdát, že pomoc již není potřeba, ale právě zde nastává jeden ze zásadních úkolů. Musím osobě po záchvatu předsunout dolní čelist a mírně zaklonit hlavu. Tím dojde k uvolnění dýchacích cest. Při probíhající křeči to nemá význam, prostě by to nefungovalo, ale teď je ten správný čas. Předsunutí dolní čelisti směrem vzhůru a mírný záklon hlavy skutečně zajistí volné dýchací cesty. Zdravotníci to tak provádí již od poloviny 19. století a poměrně úspěšně. Není proto nutné ani otevírat ústa ani tahat jazyk ven. Ihned po uvolnění dýchacích cest vložím jednu ruku před ústa člověka na zemi a druhou mu položím na spodní okraj hrudníku nad břicho. Ucítím dýchací pohyby hrudníku a teplý vydechovaný vzduch. Cítím? Pokud ano, je vyhráno a položím člověka po záchvatu na bok, zjistím, zda není poraněný a pak jej nechám vyspat. Celý záchvat končí až po spánku na zotavení. Pozor záchvat se může opakovat a je třeba na to být připraven.
  • Co mám dělat, když po záchvatu člověk nedýchá? Nedýchající člověk v bezvědomí, nereagující na žádné podněty, je člověk umírající. V tomto případě je zapotřebí zahájit úkony, které nazýváme základní neodkladnou resuscitací. Určitě okamžitě zavolám záchranku a začnu nereagujícímu a nedýchajícímu stlačovat střed hrudníku (místo přesně na spojnici prsních bradavek) do hloubky cca 4–6 cm pravidelně cca 2x za sekundu. Hlavně nepřetržitě pokračuji, dokud se nezačne budit (sténat, bránit se) nebo než mě o ukončení požádají záchranáři.

Kdy bych měl člověku v záchvatu zavolat záchranku?

  • Jedná-li se o první záchvat nebo u této osoby vidím záchvat poprvé.
  • V případě epileptického stavu. Jedná se o bezvědomí a křeče trvající bez přestávky déle než 5 minut nebo při opakující se 3. vlně křečí.
  • Záchranku volám při významných poraněních, jako jsou zlomeniny, úrazy hlavy apod.

5. Epilepsie a zaměstnání

V roce 2020 provedla Společnost E průzkum na téma stigmatizace lidí s epilepsií v zaměstnání. Výzkumu se zúčastnilo 954 respondentů. Zjistilo se, že epilepsie v zaměstnání je stále téma velmi stigmatizované. Téměř 60 % respondentů se domnívá, že lidé s epilepsií svou diagnózu na pracovišti tají a více než polovina dotazovaných si myslí, že jsou tito lidé na českém trhu znevýhodněni.

Jaká je realita?

Z průzkumu vyplývá, že až 45 % lidí s epilepsií se v zaměstnání setkalo s odlišným přístupem, častěji v negativním smyslu, zejména ve spojení s ukončením pracovního poměru. Zároveň se ale zjistilo, že v dřívějším zaměstnání tajila svou diagnózu 1/3 lidí, kdežto v současném zaměstnání už je to „pouze“ 1/5. Zdá se tedy, že vnímané stigma má tendenci klesající. Nejčastějším důvodem k nesdělení diagnózy byl strach z reakce zaměstnavatele.

Může člověk s epilepsií pracovat?

Vzhledem k velmi rozdílným projevům epilepsie není odpověď na tuto otázku úplně jednoznačná. U většiny osob ale můžeme říci, že ANO. Je však nutné brát v potaz povahu onemocnění člověka a individuálně posoudit, jestli je pro něj konkrétní zaměstnání vhodné a bezpečné. Obecně se lidem s epilepsií nedoporučují zaměstnání, kde by kvůli epileptickému záchvatu mohli poškodit či ohrozit sami sebe nebo někoho jiného.

Autoři publikace Žijeme epilepsií uvádí, že některá zaměstnání jsou z tohoto důvodu lidem s diagnózou epilepsie zakázána. Mezi ně patří práce:

  • u otevřeného ohně či jiných zdrojů sálavého tepla;
  • s vrtačkami, lisy, motorovými pilami, bruskami;
  • u otevřených strojů, mechanických linek, běžících pásů;
  • ve výškách (lešení), stejně tak v hloubkách (doly);
  • s elektřinou, s chemickými látkami;
  • v provozu s nočními směnami (lidé s epilepsií by měli dodržovat pravidelný režim);
  • u otevřené vodní hladiny;
  • s malými dětmi a zvířaty v případě, že epilepsie není kompenzovaná.

Téměř vyloučena jsou také zaměstnání vyžadující držení zbrojního průkazu a v případě fotosenzitivní epilepsie též nepřipadají v úvahu ani zaměstnání vyžadující dlouhodobou práci s počítačem.

U řidičů z povolání se postupuje dle přílohy č. 3 k vyhlášce 277/2004 Sb. Zde se dozvídáme, že člověk s epilepsií může toto povolání vykonávat:

  • po 10 letech bezzáchvatového období od nasazení antiepileptické léčby;
  • po 5 letech po ojedinělém nevyprovokovaném epileptickém záchvatu, kdy nebyla nasazena antiepileptická léčba.

Klíčová je komunikace a oboustranná důvěra

Pokud máme v zaměstnání člověka s epilepsií, pokusme se o upřímnou komunikaci. Svou vstřícností a férovostí v zaměstnanci či kolegovi tak probudíme důvěru a vědomí, že se na nás může v případě potřeby bez obav obrátit. Díky přátelské atmosféře na pracovišti lze nenásilně zjistit, zdali člověk potřebuje individuální přístup a podle toho případně nastavit pravidla. Věříme, že na základě otevřené komunikace a vzájemné důvěry lze vytvořit pracovní prostředí příjemné pro všechny zúčastněné.

Článek O epilepsii: 5 základních faktů vznikl ve spolupráci s Alešem Bendou a Radkou Nemčekovou.

Líbí se vám Epizóna, nový projekt Společnosti E? Podpořte nás jednorázovým nebo pravidelným příspěvkem. Máte dotaz nebo konkrétní podnět? Napište nám na epizona@spolecnost-e.cz.

--

--

Petra Stehlikova
Epizóna

Sociální pracovnice a koordinátorka projektů ve Společnosti E, jsem součástí multidisciplinárního týmu Epizóny.