S předsudky jsem se setkala velmi často
Lenka prošla řadou zaměstnání a velmi často se setkávala se zaměstnavateli, kteří k diagnóze epilepsie přistupovali s předsudky. Kvůli epilepsii nebyla do řady zaměstnání přijata a nezřídka se také potýkala s negativní reakcí okolí. I proto se rozhodla o své nemoci raději příliš nemluvit. Jejím snem bylo pomáhat lidem a o to nepřestává usilovat dodnes.
Jste jedna z mnoha lidí s epilepsií, kteří kvůli své diagnóze měli velké potíže naleznout vhodnou práci. Brigádně jste začala pracovat už v dospívání, kde všude jste vypomáhala?
Vzhledem k rodinné finanční situaci jsem musela brigádně pracovat již od svých 14 let. Při škole jsem chodila uklízet, pracovala ve fabrice, vypomáhala jsem v kuchyni, na táborech a v restauračních zařízeních. Ze školy jsem chodila rovnou na brigádu. Po střední škole jsem nemohla sehnat zaměstnání na hlavní pracovní poměr. Jedním z důvodů byla epilepsie. V řadě firem mě nepřijali také kvůli absenci praxe, takže jsem zpočátku pokračovala v různých brigádách.
Měla jste nějaké vysněné povolání?
Chtěla jsem pomáhat lidem a mým snem bylo stát se zdravotní sestrou. Přihlásila jsem se na zdravotní školu. Přijímací zkoušky jsem zvládla v pohodě, ale neprošla jsem zdravotní kontrolou. Na praxi byly noční směny a ty mi kvůli epilepsii lékař nepovolil.
To pro Vás muselo být velké zklamání. Co jste nakonec vystudovala?
Nastoupila jsem na obchodní akademii. Jenže v průběhu studií jsem měla zdravotní potíže, konkrétně otok mozku, který mi znemožnil ve studiu pokračovat. Začala jsem chodit na jinou střední školu, technicko-obchodní. Tu jsem dodělala. Nebyl to obor, který bych chtěla dělat, stále mě to více táhlo k smysluplné práci s lidmi. Po ukončení studia jsem chtěla dál studovat pedagogickou fakultu, ale to mi bylo rozmluveno. Byla jsem se poradit ve škole, kde mi sdělili, že s mojí diagnózou budu mít těžké práci najít, protože vedení školy jen tak nesvěří děti někomu, kdo může dostat epileptický záchvat.
Vzpomenete si, na jakou pozici jste se po škole prvně hlásila a proč Vás nepřijali?
Bezprostředně po škole jsem se hlásila do kanceláře Českých drah. Tam jsem se setkala s první negativní zkušeností. Na pohovoru jsem jim oznámila, že mám epilepsii a jejich přístup nebyl vstřícný. Neprošla jsem následně zdravotní prohlídkou. Bylo mi řečeno, že v případě nějakého problému bych nemohla vstoupit do kolejiště. Přitom se jednalo o čistě kancelářskou práci. Hodně mě to tenkrát mrzelo.
Pomohl Vám nalézt práci Úřad práce?
Pracovní úřad mi nabídl práci v McDonald’s a různé úklidy. Já jsem ovšem nechtěla na hlavní pracovní poměr uklízet, i proto, že jsem již uklízela brigádně. V McDonald’s jsem pracovala asi 3 měsíce, ale chtěla jsem smysluplnější práci. Snažila jsem se nalézt práci sama, rozesílala jsem životopisy, obcházela firmy osobně. Na částečný úvazek jsem nalezla práci jako bankovní poradce. Nicméně banka zkrachovala, tudíž jsem o práci zase přišla. Trvalo, než jsem našla práci na plný úvazek.
Kde se Vám nakonec podařilo sehnat práci?
Mou první prací na plný úvazek byla asistentka manažerky, kde jsem se podílela na pořádání veletrhů a výstav. Na tuto pozici nebyla požadována zdravotní vstupní kontrola. Svoji diagnózu jsem zamlčela a přijali mě. Bylo to však dotované místo, a jakmile dotace skončily, na mé místo nastoupil někdo jiný. Dál jsem brigádně pracovala v kavárně jako fakturantka, chvíli jsem také zkusila pozici pokladní v Albertu a sháněla jsem vhodnou práci dál. Našla jsem nakonec práci jako prodavačka v obchodě a na této pozici pracuji dodnes.
Váš profesní život je poměrně pestrý. Řekla jste vždy zaměstnavateli, že máte epilepsii?
Po své první negativní zkušenosti u Českých drah jsem o epilepsii řekla ještě asi dvakrát. Nikdy se to nesetkalo s přívětivou reakcí. Měla jsem pak už strach o své nemoci při dalších pohovorech hovořit. Na pohovoru do své současné práce jsem informaci o mé epilepsii také nesdělila. Je to možná troufalé říci, ale na zdravotní kontrole jsem lékařku tak trochu „uprosila“, aby mi napsala, že jsem práceschopná.
V povoláních, která jste vykonávala se o epilepsii nikdo nedozvěděl?
O mé epilepsii se dozvěděli lidé pouze v mém současném povolání, v ostatních ne. Měla jsem strach diagnózu sdělit, abych o práci nepřišla. Potýkám se sice převážně s velkými epileptickými záchvaty, ale měla jsem to štěstí, že v minulosti přišly mimo práci. Občas mě v minulých zaměstnáních postihly nějaké malé záchvaty, zahledění či chvilková ztráta vnímání. Nicméně to se dalo zvládnout, nemusela jsem si říkat o pomoc. Dva velké epileptické záchvaty jsem prodělala až v nynější práci. Vedení a kolegové se o mé epilepsii dozvěděli až po mém první záchvatu v zaměstnání, kdy jsem potřebovala pomoci.
Jak na Váš záchvat spolupracovníci reagovali?
V tu chvíli nevěděli, co mají dělat a volali sanitku. Od té doby na mě ovšem pohlíží jinak. Je to těžké a nerada bych zabíhala do podrobností.
Tomu rozumím. Když se na to podíváte zpětně, udělala byste něco jinak, mluvila byste o epilepsii s kolegy více?
Ne, nic bych jinak neudělala. Po všech zkušenostech je pro mě stále mnohem lepší o epilepsii mlčet.
Neměla jste to vůbec snadné. Vyskytly se někdy i nějaké pozitivní reakce a našel se někdo, v kom jste měla oporu?
Určitě v rodině a v přátelích. Jsem naštěstí obklopena lidmi, kteří smýšlí pozitivně jako já a nemají vůči epilepsii předsudky. V práci takové štěstí nemám.
Trápí Vás stále přístup kolegů, nebo to už dokážete přecházet s úsměvem?
Aktuálně jsem na rodičovské dovolené, takže není čas nad tím přemýšlet. Život se točí kolem miminka a řeším zejména to, co každý den vařit a péct manželovi. Je to fajn období, kdy mě pracovní starosti konečně nijak netrápí.
Chtěla byste si splnit Váš sen a současné povolání do budoucna změnit?
Ráda bych. Pohrávám si s myšlenkou, že si po rodičovské udělám pedagogický kurz, díky kterému bych mohla pracovat alespoň jako asistentka pedagoga. Částečně bych si tak sen splnila a pomáhala dalším lidem. To je to, co jsem vždy chtěla a nechci to vzdát.
Je něco, co byste ráda vzkázala těm, kteří chovají předsudky k lidem s epilepsií?
Nikdy nevíte, kdy něco podobného potká i vás. Ráda bych jim vzkázala, aby se nám nevysmívali a v případě problému také neignorovali. Jsme lidé stejně jako vy.
Líbí se vám Epizóna, nový projekt Společnosti E? Podpořte nás jednorázovým nebo pravidelným příspěvkem. Máte dotaz nebo konkrétní podnět? Napište nám na epizona@spolecnost-e.cz.
