(MAYDAY MAYDAY MAYDAY, Oscar Kilo Tango Kilo November, úplné vysazení motoru, nouzové přistání na letišti Lido)

Tak nějak jsem vždycky doufal, že podobnou zprávu do rádia nikdy nebudu muset říct nebo, že to bude jen v rámci výcviku nebo až třeba po 5000 odlétaných hodinách, kdy budu mít mnohem víc zkušeností. Nečekal jsem ale, že to přijde ve 137. hodině a po cca půl roce, co jsem měl piloťák. Jestli tenhle příběh pomůže jednomu z vás vyřešit líp nějakou nouzovou situaci, splnil svůj účel. Nedovedete si představit, jak jsem vděčný, že tyto řádky vůbec můžu psát.

Jak to celé začalo? V pondělí 2. října 2023 jsme se vydali jako parta 5 kamarádů na 3 dny do Benátek Cessnou P210R, cesta tam byla neskutečná. Nikdo z nás se nemohl vynadívat na ty výhledy na Alpy a užívali jsme si větší a tišší letadlo s komfortem přetlakované kabiny a FL160 (~5 km nad mořem) mimo počasí. Tahle idylka nám zůstala až do středy 4. října.

Vraceli jsme se zpátky do Prahy, ale kvůli horšímu, než očekávanému počasí jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky na letiště odletu v Benátkách (Lido / LIPV). Když jsme klesali k letišti a byli jsme cca 1000 metrů (3000 stop) vysoko, tak nám vysadil motor. To je situace, kterou v pilotním výcviku zažijete mnohokrát, ale s instruktorem vedle vás a při lekci nouzová přistání to tak nějak čekáte úplně kdykoliv. Nikdo vás ale nepřipraví na ten moment, kdy se to stane z ničeho nic ve skutečnosti. Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co se vlastně stalo. Že nám prostě vysadil motor a nepředcházela tomu žádná rána, červená kontrolka v kokpitu nebo jakékoliv jiné varování, prostě z ničeho nic přestal fungovat a vrtule se díky naší rychlosti jen tak volně točila dál.

Díky výcviku jsem tak nějak bez přemýšlení věděl, co mám dělat dál. Rychlost (tu nesmíme ztratit, jinak spadneme) a kulička (jakákoliv zatáčka musí být koordinovaná směrovkou/pedály, abychom se nedostali do spirály). Vybrat si místo, promyslet manévr a začít ho dělat. U úzkého ostrova Lido nemáte moc možností, všude kolem vás je moře, ostrov je hustě zastavěný, na pláži jsou lidi a všude kolem jinak jenom stromy. Až když budu mít vyřešené tyto první úkony a budu mít dostatek času, můžu zkusit restartovat motor a začít komunikovat nouzi (MAYDAY).

Za tuhle automatizaci a to, že jsem zůstal celou dobu v klidu (jak komentovali všichni kluci z letadla) s chladnou hlavou patří dík především Ivě z FlyForFun, která mě ve výcviku potrápila podle mě tak 70 různými nouzovými situacemi a už mi to přišlo stejně v pohodě jako vyhlídkový let kolem Karlštejna. Jestli létáte a nikdo z instruktorů vám nedal až takovou péči, poproste je, ať vám to vynahradí, tohle bylo fakt k nezaplacení, a i když to není příjemný, tak možná právě proto vděčíme Ivě za 5 našich životů.

Začal jsem hned točit doprava zpátky k letišti Lido, od kterého jsme byli asi 10 kilometrů daleko a ostatním v letadle jsem u toho stihl říct asi jen “ty vole, nám vysadil motor” a soustředil se dál. Kluci viděli, že zůstávám pod kontrolou a jen sledovali, co se bude dít dál. Díky, že jste zachovali klid. Ještě někde v zatáčce jsem do rádia zahlásil MAYDAY zprávu, kterou jste viděli úplně na začátku. V zatáčce jsem nechtěl dělat žádné šílenosti a snažit se restartovat motor, ale měl jsem chvilku na zmáčknutí čudlíku a vysílání. V ten moment jsem si říkal, že bude dobré dát o sobě vědět, aby nám případně mohli co nejrychleji pomoct záchranné složky, kdyby to nedopadlo dobře.

Pokračovali jsme dál a po necelé minutě letu, kdy jsme byli tak nějak stabilizovaní a pořád jsme měli bezpečnou výšku (pokud ji nemáte, nemá smysl řešit cokoliv jiného než jenom letět s letadlem, držet rychlost/kuličku a vybrat si co nejlepší místo na přistání), tak jsem zkusil restartovat motor, mrknul jsem na palivo, zkontroloval jsem bohatou směs, ubral plyn asi na 1/3 a zkusil startér (klíčky v zapalování). Motor se asi po 20 vteřinách chytnul a začal zase běžet. V ten moment se nám všem ulevilo a pokračovali jsme dál směrem k letišti Lido. Do rádia jsem zahlásil, že nám motor běží a pokračujeme dál na přistání. Stres trochu opadl, všechno bude v pohodě.

Asi o minutu později nám ale motor vysadil znovu. Byli jsme v ten moment asi 300 metrů (1000 stop) nad zemí a 2,5 km daleko od letiště, bylo na dosah. Akorát takhle proklatě nízko už nemáte čas na nic. Už si jenom držíte rychlost a snažíte se udělat co nejlepší manévr na plochu, která vám podle oka vychází nejlépe.

Na začátku letiště je hlubší kus lesa s vysokými stromy a nějakými halami, to ze vzduchu, kdy si nejste jistí, že tam dokloužete, nevypadá dobře. Kolem celého letiště jsou bohužel stromy, snažil jsem se mířit do té nejnižší části a zároveň mezi vyšší stromy, abychom nenarazili přímo do nich. Už jsme byli téměř na úrovni plochy letiště, na poslední chvíli nás bohužel jeden ze stromů chytl a urval nám levé křídlo. Díky tomu, že už jsme byli relativně nízko a pořád jsem se snažil co nejlépe letadlo řídit, tak jsme z několika metrů padali už jen jako kámen přímo k zemi. Přišel náraz.

Ani si to nevybavuji, ale otevřel jsem dveře a kluci ze zadní části letadla mohli vylézt. Pamatuji si jen Láďu, který na nás křičí “dělejte, pojďte, pryč z letadla”, vzpamatoval jsem se, hned vylezl z letadla a odběhl dál a otočil se za sebe.

Tohle byl můj pohled, když jsem si sedl na trávu. Díky adrenalinu jsme se ještě všichni stihli obejmout, žijeme, jsme tady. Můj zlomený kotník se sešroubuje, vyražený zub se udělá nový a všechno bude zase dobrý. Jak jsem až do posledního momentu řídil letadlo, jak to jen šlo, tak to odnesl právě můj kotník a při čumění z okénka jsem byl předkloněný, abych viděl co nejlépe před sebe, to zase odnesl můj zub.

Co mi na tom přijde šílený, že od prvního výpadku až po dosednutí na zem do prostoru letiště uběhlo ~200 vteřin. A od druhého výpadku to bylo ~60 vteřin. To je sakra málo času.

Ještě ten den mi napsala řídící letového provozu Venezia Approach/Radar, se kterou jsme zrovna byli ve spojení, jestli jsme všichni v pohodě. Nedovedu si představu, jak se cítila v ten moment, kdy jsme se jí ztratili z radaru a žádná další komunikace na rádiu už nepokračovala. Až po chvilce jí kolega z věže na Lidu zavolal, že vidí vylézat lidi z letadla a jí se ulevilo.

Už když jsme byli někde na úrovní pláže, tak byla na cestě záchranka a hasiči, které nám pán, který měl zrovna službu na věži letiště Lido, zavolal. Díky němu u nás byli hasiči a záchranka velmi rychle. Díky moc všem hasičům a záchranářům, kteří nám poskytli první pomoc, pomohli nám se uklidnit a rozvezli nás do nemocnic na další vyšetření.

Strašně mě mrzí, že jsem zničil to letadlo, bylo skvělý. Přetlakovaná kabina, prostorný, až pro 6 lidí a už jste z toho měli pocit jako z většího komfortního stroje. Pro mě to navíc bylo první komplexní letadlo se zatahovacím podvozkem a díky přeškolení v Roudnici nad Labem jsem si na něj rychle zvyknul. Pro jistotu jsme si letadlo pár dní před odletem vzali na pár cvičných přistání, abych si co nejvíc zautomatizoval všechny postupy. Největší respekt jsem měl právě z podvozku, asi už jste viděli pár fotek letadel, která sedla na břicho, protože pilot zapomněl vysunout podvozek. V poloze po větru kontrola “3 zelený”, v poloze “base” se hodí GUMPS check (gas, undercarriage, mixture, propeller, switches) a díky kolegovi Honzovi mám ještě na finále v hlavě “kola, klapky máme, zbytek už nějak okecáme”.

Drama už bylo dost, zkusím dát dohromady jen v bodech pár tipů pro mě a případně pro ostatní piloty, co budu dělat jinak/hned nebo co prostě budu jen dál dodržovat na 100 % tak jako do teď. Pokud by vás zajímal jen zbytek příběhu, můžete body přeskočit.

Předletová příprava a prohlídka

• Nevynechat ani jednu věc z předletové prohlídky a dělat ji pokaždé i když vám někdo řekne, že to je ok. Už nás jednou s kamarádem zachránila. Když jsme si chtěli udělat výlet do Drážďan, všiml jsem si chybějící matky, která držela jeden ze dvou šroubů podvozku, asi někdo tvrdě přistál.
• Obsese na palivo, tou mě nakazil kolega Honza. Je dost jednoduché mávnout nad tím rukou, když to tak nějak vychází a od oka to vypadá v pohodě. Já se ale snažím co nejpřesněji palivo plánovat, v průběhu letu sledovat průměrnou spotřebu a tu pak porovnávat s indikací palivoměrů na konci letu. A jestli to vychází na zpáteční rezervu 45 minut, tak si radši dotankuji i když je to v daném místě drahé. Palivo a další věci si pro jistotu fotím vždy před letem i po letu, abych měl i pro sebe dokumentaci, ke které se mohu vrátit. A je dobré se podívat i vizuálně a nevěřit jenom palivoměrům.
• Odkalení paliva, kdyby obsahovalo vodu nebo bylo jinak kontaminované.
• Počasí může vypadat úplně jinak, než vám ukazují všechny modely a předpovědi, na to člověk musí být připravený a musí mít plán pro návrat. To neplatí jen pro počasí, ale pro různé situace, které mohou nastat při letu, třeba vás řídící nepustí přes nějaký řízený prostor a vy jste s tím mohli od začátku počítat.
• Znát co nejlépe každé dané letadlo, projevy různých nouzových situací a jak jsou jednotlivé systémy propojené, jaký motor tam je a jak cca funguje, jak jde palivo od nádrží dál do celého systému, jestli ho nastartuje jen točení vrtule apod.
• Příprava na nouze. Řekl bych, že výcvik dobře člověka připraví na ty první úkony, osobně teď budu věnovat ještě víc času přípravě na všechny možné situace a jaké úkony je třeba bez přemýšlení udělat. Samozřejmě ale každá nouze je jiná, na jiném místě a nepřipravíte se na všechno. Ale jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
• Spočítat si na každé letiště, jestli vám pro dané letadlo vychází vzdálenost na přistání i vzlet s danou váhou, nadmořskou výškou a teplotou. Někdy vás může nepříjemně překvapit třeba letiště v horách při horkém letním dni a po dešti. To se mi naštěstí zatím nestalo, ale od jiných pilotů jsem slyšel nepříjemné zážitky.
• Podat si letový plán na jakýkoliv delší let, ušetříte si hromadu komunikace. Jen italské ATC nás trochu zbytečně zatěžovalo s dotazy kam budeme pokračovat, jaké jsou další body cesty, kdy budeme v bodě X, jaký heading budeme mít pro daný bod apod. i když jsme měli letový plán podaný.

Let

• Je skvělé mít vedle sebe člověka, který rozumí létání, komunikaci, přístrojům, navigaci a dalším věcem i když (zatím) nemá pilotní licenci. Tohle je pro mě obecně k nezaplacení a když někam letíme, jsem moc rád, že mám vedle sebe Viktora, který kolikrát chytne na rádiu i složitější instrukce, které bych já potřeboval zopakovat. I u nouze mi pomohlo, že pořád věděl, kde jsme a pomáhal mi s navigací. Další výhoda je, že vás někdo může kontrolovat, že třeba klesáte, jak máte a nezrychlujete, může monitorovat motorové i letové přístroje, když jim rozumí, pomáhá s pojížděním na větších letištích nebo může pomoct s checklistem. Jsem strašně rád za další oči a někdy úlevu v náročnějších situacích.
• Checklisty jsou super, ne pro dělání úkonů, ty má člověk znát nazpaměť, ale pro kontrolu důležitých akcí, které má člověk udělat. Toto je přístup, který mi dalo hlavně kladenské Blue Sky Aviation a ještě se k tomuto tématu vrátím níže. Je to minuta navíc, ale může vás to zachránit od blbé chyby.
• Osobně mám raději letadla s moderní avionikou jako Garmin G1000, protože vás letadlo upozorní přesně (resp. vůbec vás upozorní) na to, co je špatně. Starší letadla s analogovými přístroji je potřeba mnohem víc monitorovat a díváte se na 10 různých budíků. Kontroluji samozřejmě i digitální kokpit, ale ta celá uživatelská zkušenost je prostě lepší. Jeden displej a vše přehledně na jednom místě (a letadlo třeba při poklesu proudění paliva upozorní). Analog bere víc času a pozornosti. Bylo by skvělé, kdyby systém hlídal i nastupující trendy a ne jen akutní problémy.

Nouzová situace

• Aviate, navigate, communicate. Poučka, kterou jsem slyšel od jednoho z mých prvních instruktorů. Pokud na to nemáte čas, řídící na rádiu chvilku počká, nejdřív musíte letadlo řídit, pak navigovat a až pak komunikovat. V nouzi to platí dvojnásob.
• Zůstat v klidu, nepanikařit a ideálně mít vše najeté mnohokrát s instruktorem a být připravený.
• Dělat přesně ty první kroky, které jsem udělal a popsal jsem je výše — rychlost, kulička, místo, manévr — a pokud mám čas, tak další pokus o zjištění a vyřešení příčiny vysazení motoru.
• Mít co nejvíc najeté scénáře zjišťování a řešení příčiny pro daný typ letadla.
• Moc se mi v tomhle líbí zjednodušené checklisty kritických položek, které používá Blue Sky Aviation. Člověk pak nemusí tolik přemýšlet a může něco následovat. My jsme tedy udělali přesně tyto první kroky a motor se podařilo restartovat, akorát pak zase vysadil už moc nízko nad zemí. To nastartování motoru po prvním výpadku nás trochu svedlo z cesty a nepokračovali jsme v dalších úkonech, motor běžel a všechno vypadalo dobře.
• Pokud mám víc nádrží, přepnout na tu druhou a zapnout elektrickou palivovou pumpu; podle Michala Raudenského z FlyForFun to vyřeší většinu situací, kdy se něco pokazí s palivem. Doporučuji si přečíst celý velmi dobře napsaný článek. Jen se zkuste trochu vžít do situace, kdy se vám to stane a zamyslete se nad každou částí, nepřejděte to jen mávnutím ruky.
• V letadle se zatahovacím podvozkem radši sedat na břicho, pokud vám to nevychází na 100 %. Tohle jsem třeba pro danou situaci odhadl hůř, protože jsem nebyl tak zvyklý na takové letadlo.
• Pokud se motor podaří znovu nastartovat, hned začít stoupat a ideálně nastoupat aspoň 1000 ft. pro další manipulační prostor a možnou chybu rozpočtu na přistání
• Stáhnout si pásy co nejvíc před dopadem. Ve starších letadlech bohužel nejsou automaticky stahovací pásy jako jsou v moderních autech.
• Přizpůsobit se co nejvíc danému místu, řídit do posledního okamžiku a jestli to nevychází, snažit se udělat co nejlepší manévr. Ale nedělat na poslední chvíli ostré zatáčky těsně nad zemí, ty většinou končí přechodem do spirály a končí to špatně. Je dobré nebýt na 100 % zafixovaný na jedno místo, je potřeba být flexibilní i v tak kritické situaci.
• Někdy to tam člověk prostě musí poslat i na úkor toho, že by musel sedat na vrcholky stromů. I když je to nepříjemné, je potřeba přizpůsobit podrovnání danému místu a neskončit ve spirále.
• Tlačit to k zemi i když vidíte, že můžete zachytit stromy. Rychlost je to nejdůležitější v dané chvíli.
• Vracet se k nouzovým situacím a opakovat si ty postupy, dokud nejsou potřeba. Jeden z pilotů na letišti, který létá přes 30 let jednomotorová letadla neměl za celý život ani jedno vysazení motoru a sám si nebyl jistý, zda by zvládl vše udělat, jak by měl.
• Pojištění. Tohle bylo velmi nepříjemné probuzení. Spoléháte na vaše prémiová pojištění od Erste Premier a KB Premium, která se prsí lepším krytím než placené pojištění, pak vám ale po 2 dnech řeknou, že jste pilot a na 10. stránce výluk je tam jen tak mimochodem do stejné kategorie dán seskok padákem i let soukromým tryskáčem (to nebyl náš případ, ale jedna z pojišťoven vylučuje cokoliv, co není přeprava pravidelnou linkou velkým dopravním letadlem). To mě nasměrovalo na jiné pojišťovny, co mě umí pojistit a v případě nehody mi pomohou dostat zpátky do ČR. Honzo, ještě jednou díky moc za to, že jsi nás dostal domů.

Když si vzpomenu na první nouzák s instruktorkou Ivou, tak to byl strašný průser. Začal jsem čumět po nějakém poli na přistání a fixoval jsem se na to tak moc, až se v jeden moment ozvala výstraha pádové rychlosti. Špatná reakce, potlačit, získat rychlost, až pak můžu řešit cokoliv dalšího. Rychlost je v ten moment to jedné, co vás drží ve vzduchu. Jak si asi dovedete představit, instruktorka nebyla moc šťastná a já měl tepovku tak 160 BPM a byl jsem z toho úplně v háji. Ale díky tréninku a zvykání si na to, co má člověk dělat a že je to vlastně normální, jsem se naučil zůstat v klidu.

Někde tady jsme mohli být u druhého vysazení motoru 300 metrů nad zemí. Přímo na finále se mi nechtělo, protože tam je ten hlubší les, haly a další zástavba a byli jsme hrozně nízko. Na pláži bylo ještě dost lidí a malé plážové domečky. A celou linii letiště pokračují vyšší stromy, které máte od oka pocit, že nedáte. A ostré zatáčky nechcete dělat, protože při nich ztratíte nejvíce výšky. Těžko soudit retrospektivně, v ten moment se díváte kolem sebe, jste v nejvíc stresující situaci, kterou jste pravděpodobně za svůj život zažili a snažíte se co nejlépe přistát.

Prvních 24 hodin jsem byl tak nějak rozhodnutý o tom, že na létání kašlu a nikdy se k němu nevrátím a odhlásím se i z aktuálního výcviku létání podle přístrojů (IFR). Hlavou vám neběží nic jiného, než co se mohlo podělat, co jste mohli podělat vy, co jste měli udělat jinak, jak jste měli letět jinak, co jste mohli udělat navíc. Ale jakékoliv “coby kdyby” přemýšlení v takové chvíli je už úplně k ničemu. Pochyboval jsem o sobě celou dobu. Jak to celé píšu, tak mi to stále připadá neskutečně absurdní a neuvěřitelné.

I když si to teď retrospektivně analyzuji, udělali jsme co nejvíc jsme mohli při řešení dané situace. Můžete namítnout, že šlo něco udělat lépe. Ale jak mi všichni kamarádi piloti a instruktoři opakují, výsledek je skvělý, 5 nás vylezlo z letadla vlastní silou. 5 z nás je v pohodě. Jsme tady, žijeme a můžeme si dál užívat života naplno.

Honzo, Ivo, Damire, Viktore a vy všichni ostatní, co jste mi psali, díky moc za vaši podporu. Pomohlo mi to se s tím celým trochu srovnat. Hlavu prostě nepřekecáte a první noc jsem ani nedokázal usnout.

Jsem vděčný za to, že se můžu i z tohohle něco naučit a příště udělat zase o něco lépe. Mám tu šanci. Bohužel stále nevíme, co se přesně stalo, v podstatě všechny nejběžnější příčiny byly eliminovány. Jsem zvědavý na výsledek vyšetřování, jen si asi ještě počkáme. S létáním jsem nepřestal, právě naopak. Vrhnul jsem se do dalších pokročilých výcviků a kvalifikací. Ta svoboda, kterou vám létání dá, se nedá popsat. Do letectví jsem se prostě zamiloval.

Po letu bylo šílené slyšet myšlenky ostatních v letadle, když si třeba někdo říkal, že tohle je prostě ono, takhle to skončí, ale že měl skvělý život, který si fakt užil a nelituje jediné minuty. Úplné smíření a vděčnost. Já to mám stejně. V ten moment jsem akorát takové myšlenky neměl, existovala pro mě jenom realita, že s tím letadlem přistáváme a neměl jsem čas řešit nic jiného.

Dost lidí po vážné nehodě (i v autě) popisuje, že přehodnotili celý svůj život a priority. Já jsem rád, že mě to spíš upevnilo v tom, že moje aktuální nastavení hodnot i práce (při budování fondu) pro mě funguje skvěle a jsem fakt šťastný ve všech ohledech. I když je to někdy náročné, tak mě to baví.

Přeji vám všem jen pohodové lety bez jakýchkoliv nepříjemných situací a kdyby přece jen nouze přišla, snad vám tady třeba jeden bod pomůže udělat pár lepších rozhodnutí nebo vás připraví tak, že ta nouze ani nepřijde.

Já si jdu dál užívat život, dokud můžu.

Řídící letového provozu: „Lufthansa 030, máte v dohledu Cessnu 172 momentálně nad prahem dráhy?“ (Lufthansa 030, do you have the Cessna 172 above runway threshold in sight?)

„Provoz v dohledu, Lufthansa 030“ (Traffic in sight, Lufthansa 030)

Řídící: „Lufthansa 030, přistání na dráhu 05 povoleno“ (Lufthansa 030, runway 05 cleared to land)

„Přistání na dráhu 05 povoleno, Lufthansa 030“ (Runway 05 cleared to land, Lufthansa 030)

Nějak takto na rádiu potvrdil přistávající ️️✈️ Airbus A320 společnosti Lufthansa, že nás vidí, zrovna, když jsme s malou 4 místnou Cessnou 172 Skyhawk přelétávali přímo nad prahem dráhy letiště v Düsseldorfu. Musím říct, že to byl zatím nejrušnější vzdušný prostor, ve kterém jsem letěl. Na rádiu nebylo ticho na více než 3 vteřiny.

Cleared to enter CTR via Echo, not higher than 2500 feet / můžete vstoupit do řízené zóny přes bod Echo, maximálně 2500 stop

Turn right heading 090 / točte doprava kurz 090 stupňů

Behind landing Airbus line up runway 05 behind / za přistávajícím Airbusem vstupte na dráhu 05 za přistávajícím Airbusem

Cleared for take off runway 05 / vzlet z dráhy 05 povolen

You are leaving my airspace in 3 minutes, you are released from frequency / za 3 minuty opouštíte můj vzdušný prostor, jste uvolněn z frekvence

Jasné a úderné pokyny řídícího letového provozu na věži, který sleduje a v jeden moment řídí až desítky letadel. Všechno se dělo hrozně rychle, to není jak nějaké menší letiště u nás, kde přistává pár letadel za den. Düsseldorfské letiště je 4. největší v Německu a jen za loňský rok odbavilo přes 16 milionů cestujících. Pro srovnání, v Praze to bylo něco kolem 11 milionů.

Průletu jejich vzdušného prostoru jsme se mohli vyhnout, ale přidali bychom si asi 10 minut na celé cestě, protože bychom to museli obletět (řízené zóny CTR Düsseldorf a Mönchengladbach). A ušetřit 10 minut a ještě se přitom ze vzduchu podívat přímo nad tak velké letiště, tomu se přece nedá odolat.

Tím jsem trochu předběhl v čase až do momentu, kdy už nám zbývalo posledních 10 minut do přistání na malém travnatém letišti Grefrath-Niershorst. Konec první části naší mise. Jaké mise? No na jejím začátku stála věta „co kdybychom letěli za mamkou a taťkou do Kempen na víkend?“ (Kempen je malé městečko asi půl hodiny od Düsseldorfu a 15 minut od hranic s Holandskem).

Kdybyste mi před 3 lety řekli, že si letadlem uděláme výlet 600 km od domova na celý víkend, asi bych tomu nevěřil. A přiznám se, že ani někdy v půlce leteckého výcviku bych si to nedokázal ani vzdáleně představit, to jsem byl rád, že jsem nějak našel letiště při návratu zpátky po letu kousek od něj.

Do té doby nejdelší (a trochu bláznivý) let po získání licence byl 200 km do Znojma na oběd (díky Jirko; a díky Jirkův tatínku za skvělé šunkofleky a uzenou polévku!). To byl výlet, kterému se směju i o několik měsíců později.

Letecký výlet do Kempen už ale vyžadoval trochu jinou úroveň příprav a plánování. Vzdálenost 3× té do Znojma (~600 km), let do zahraničí a komunikace v angličtině (se snahou rozumět i němčině na frekvenci Langen Information; nebudu lhát, rozuměl jsem tak možná volací značky letadel v NATO fonetické abecedě) a první letecký výlet i s přespáním na 2 noci. Vůbec jsem netušil, jak se řeší parkování letadla nebo tankování paliva.

No a pak už jen doufání, že se nezmění počasí a budeme se moct o 2 dny později zase vrátit zpátky. Zatím mohu létat jen za VFR (visual flight rules), což znamená za vidu a dobré dohlednosti. Nemohu tedy např. proletět mrakem, což je v dopravním létání běžné. Na výcvik pro létání podle přístrojů (IFR) už se těším.

VFR je vždy dobrodružství, prostě nevíte, jestli po cestě nenarazíte na nízké mraky nebo zhoršenou dohlednost, kterou nepřekonáte. V tom má IFR výhodu předvídatelnosti a ze zábavného dobrodružství se stává dopravní prostředek. I když byla předpověď počasí vynikající, při VFR se vám může stát, že prostě neodletíte, protože se počasí nečekaně zhoršilo a výlet se vám klidně o pár dní protáhne.

S lepší přípravou počasí mi dost pomáhá aplikace Windy.com. Když chceme vědět, jestli daný den bude hezky nebo bude pršet, většinou se uspokojíme s pohledem do aplikace jako Apple Počasí a řekneme si, tak dneska bude pěkně. Na běžné fungování a riziko toho, že možná trochu zmoknete, to většinou bohatě stačí. Pro lítání je dobré jít o pár kroků dál.

Kromě základní předpovědi počasí potřebujete např. aspoň trochu odhadnout, v jaké výšce budou základny mraků po cestě, které by vás mohly potenciálně zastavit. A snažíte se počasí chápat trochu z širší perspektivy — kde jsou zrovna tlakové níže a výše nad Evropou a co pro vás znamenají nebo kde se na nás za 2 dny chystá teplá či studená fronta. To jsou všechno informace, o kterých je dobré mít přehled a chápat jejich vliv na počasí.

Windy je fajn v tom, že vám ukáže několik předpovědních modelů pod sebou a vy už víte, že ECMWF je lepší na předpověď srážek, ale ostatní mohou vyhrávat v jiných parametrech. A nespoléháte se jen na jeden model jako Apple Počasí, který zrovna na předpověď srážek není úplně ten nejlepší.

Nebo si můžete naklikat celou svoji trasu a Windy vám v čase ukáže předpověď jednotlivých důležitých parametrů (základny mraků, déšť, vítr). To se může hodit i na výlet do hor, kdy vás čeká delší trasa. Do toho se mrknete na pár kliknutí na webkamery po trase, nastudujete METARy (report počasí pro dané letiště) a TAFy (předpověď počasí kolem letiště) a máte celkem dobrou představu, jak by let mohl probíhat.

To vše je ale jenom příprava a předpověď počasí. Jak jsem si na vlastní kůži už několikrát vyzkoušel i ty nejlepší modely se můžou pěkně seknout. A stejně je to na vás tam nahoře, kdy a jak rychle se rozhodnete, že se raději otočíte a do cíle nedorazíte. Může být hodně tenká hranice toho udělat pěknou blbost jen díky tomu, že vám přece zbývalo už jenom posledních 40 minut letu. Jo, proletět jednou tou sněhovou přeháňkou byla pěkná blbost i když jsme celou dobu zůstali vysoko nad limity pro dohlednost i výšku nad terénem.

Počasí se mění a je lokální. Ani ta nejlepší příprava vás nepřipraví na to, co všechno může nastat. Bohužel nemáme všechna data k dispozici, což je problém nepřesnosti všech modelů. Nemůžeme tušit, co přesně udělá ten vítr, který přefoukává mraky skrz Alpy a zahne najednou trochu na východ a rozbije ho nějaký horský vrcholek.

(Honzo, díky moc za pomoc s plánováním a kontrolou počasí před cestou. Je skvělé mít kolegu pilota a zkušeného instruktora.)

Naše destinace bylo malé sympatické letiště Grefrath-Niershorst. Milí lidé (na věži pán původem z Edinburghu, který žije v Německu už 30 let), skvělá restaurace přímo na letišti, palivo k dispozici, co víc si přát. Přílet na takové letiště je vždy zajímavý a úplně jiný. Jen z mapy a fotek víte, jak zhruba bude vypadat a nějak se musíte trefit do jejich okruhu, neporušit hlukové postupy, přistát, bezpečně pojíždět a správně zaparkovat (a ne jako já o 90 stupňů otočený).

Naše plánovaná trasa byla jinak poměrně jednoduchá a až na poslední část v řízeném prostoru Düsseldorfu jsme museli jen nadletět ptačí 🕊️ rezervaci ve 2000 stopách nad zemí. Tu jsem na mapě viděl poprvé.

Pro zajímavost: i v letadle platí přednost zprava. Je důležité neustále skenovat prostor kolem vás, zda tam náhodou neletí někdo další. Malým pomocníkem je nám v tom SkyEcho, které na iPadu ukazuje okolní provoz za předpokladu, že má pilot zapnutý odpovídač.

Celá cesta nám trvala cca 2:50 a neskutečně rychle uběhla. V průběhu si nás předalo asi 5 řídících letového provozu, jak jsme překračovali jednotlivé sektory vzdušného prostoru. Ve srovnání s 8hodinovou výpravou autem o dost příjemnější (+ o 100 km kratší, protože jsme letěli vlastně skoro po rovné čáře a zácpy na dálnici jsme pozorovali z výšky 3 km nad mořem).

Na páteční odpoledne už toho bylo dost. Přiznám se, že to 🍺 po cestě bodlo.

Cessně pomalu nestihl ještě ani vychladnout motor a v sobotu už jsme se chystali zase do vzduchu. Udělali jsme si vyhlídkový let i s rodiči (odvážná to parta, klobouk dolů). Původně jsem měl v hlavě kratší vyhlídkový let, zůstali jsme ve vzduchu skoro 2 hodiny na trase Grefrath — Moers — Duisburg — Wuppertal — Solingen — Kolín — Bonn — Drachenburg — zpátky.

Bylo to krásné i když jsem se pokochal spíše až z fotek a videí po letu. Ta zodpovědnost za všechny mi nedovolí si vyhlídku úplně užít.

Na cestě zpátky domů už nás až na dost silný vítr přímo do čumáku nic nezaskočilo. U cestovní rychlosti 190 km/h už je 40 km/h docela poznat. Pro soukromý tryskáč, který letí 800 km/h to není úplně signifikantní, pro nás to však znamenalo o hodinu delší let.

Mám rád i „létání kolem komína“ (třeba vyhlídkový let někde kolem domovského letiště, kde už to relativně dobře znám), ale od začátku mi dávalo větší smysl si hledat „mise“. Mise je možná až moc vznešené slovo pro takové výlety, mám ale pocit, že se toho naučím víc, když si vyberu nové letiště, novou destinaci, nějaký úkol. Každá taková mise mi dává možnost plánovat trochu víc dopředu, připravit si briefing pro pasažéry a naučila mě hromadu věcí. Pokaždé je jiné počasí i podmínky a každé letiště je unikát (kde asi tak mají to palivo; kde mám přesně nechat stát letadlo; jak se tu pojíždí).

Proč si vyhlídkový let nezpestřit tím, že si zaletíte do Drážďan a procvičíte si lety, komunikaci a pohyb v řízeném prostoru a na větším letišti. Časově to vyjde skoro nastejno jako kroužit kolem Bezdězu a Hazmburku (i k nim se ale moc rád vracím).

U každého letu jsem udělal několik chyb (žádnou zásadní), které se příště budu snažit vyřešit lépe. Proto se snažím neustále hledat nové výzvy (dělat vzdušného taxikáře na rozlučku se svobodou, proč ne).

Lítání a letectví jsem si zamiloval. Pořád je co se učit a to mě na tom baví. Navíc je to skvělá kombinace technického oboru a dobrodružství (s respektem k počasí, letadlu a všemu kolem).

Největší radost na létání mi stejně dělá, když se to líbí a dělá radost někomu dalšímu. Když spolu můžeme sdílet ten vyhlídkový let a u toho se bavit o všech možných detailech plánování letu, řízení letadla, jak funguje vzdušný prostor a tak. Nevěřil bych tomu, ale už se se mnou na výlet vypravila i moje maminka a podle reakcí si to užila minimálně snad tak jako já.

To je pro dnes vše z mého leteckého reportu, snad jste se dozvěděli něco nového a zajímavého, budu moc rád za jakýkoliv komentář.

No a kdybyste si chtěli udělat vyhlídkový let, vymyslet nějaký zážitek nebo si třeba někam zaletět na výlet, dejte vědět. Jsem pro každou špatnost. 👋

„Tak jo, teď poletíme 3 hezké letištní okruhy, teda, ty je poletíš a já půjdu monitorovat počasí na věž.“

Půl vteřiny mi trvalo, než na mě dopadla váha těch pár slov mého instruktora. Přišel ten moment, na který jsem tak dlouho čekal, na který jsem se tak dlouho těšil a zároveň z něj byl nervózní jak před maturitou. Poletím v letadle sám, moje první sólo je tady. Vedle mě nebude nikdo, kdo by mě zachránil a opravil moje špatné přistání na poslední chvíli. Nikdo, kdo by mi řekl, že jsem na něco zapomněl nebo dělám něco špatně. Všechno je na mě, každou drobnost a úkon musím udělat na 100 %.

„Zastav mi tady na vyčkávacím místě dráhy 33 a já si vystoupím.

A hlavně v klidu, všechno přesně jak jsi to dělal do teď, všechny postupy správně, úkony po větru a tak. Hodně štěstí a hezký let.“

To byla poslední slova mého instruktora. Hned potom za sebou zabouchl dveře a ukázal mi, abych si zaklapl bezpečnostní zarážku dveří zevnitř letadla.

Tak jo, jdeme na to, poslední kolečko úkonů před vzletem — sytič je zavřený, palivo je přepnuté na tu plnější nádrž, klapky nastavené na vzlet a zkontroloval jsem je pohledem, stroby (blikající světla) zapnuté, všechny jističe jsou ok, teploty a tlaky jsou v zeleném, trim je na mojí straně a je nastavený na vzlet, rádio je na správné frekvenci, odpovídač nastavený, QNH máme poslední na obou výškoměrech, ohřev karburátoru je vypnutý, řízení je volné, dveře jsou zajištěné a pásy zapnuté.

„Sazená Rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, na vyčkávacím místě dráhy 33, student sólo, vstup na dráhu 33 a vzlet“

„Dráha pro vzlet volná“

Poslední kontrola prostoru na finále (taková pomyslná cesta ve vzduchu, po které směřují všechna letadla na přistání), nikde žádné přilétající letadlo, zapnout palivovou pumpu, zkontrolovat nastavení odpovídače a jdeme na to. Pomalu pojíždím na vzletovou dráhu přidáním výkonu motoru a směr letadla řídím nohama, když se dostanu za oranžové praporky označující prostor dráhy, srovnávám se s jejím prostředkem a pomalu si přibržďuji. Super, všechno máme nakonfigurované, tak jdeme na to.

Pomalu na 3 doby dávám plný plyn a pravou nohou srovnávám směrovkou letadlo na prostředek dráhy (pravotočivá vrtule ho automaticky táhne doleva a během chvilky bych byl někde v poli, a ne na dráze), letadlo neustále zrychluje, rychloměr začíná ukazovat rychlost, teploty a tlaky jsou stále v zeleném, pokračuji dál a pomalu začínám nadlehčovat příďový podvozek kniplem. Letadlo si samo řekne, až bude chtít letět, „příďák“ se pomalu začíná odlepovat od země, neuběhnou ani 2 vteřiny a já jsem ve vzduchu a letím. Jdu si pro tu správnou rychlost (65 uzlů / 120 km/h) a můžu začít stoupat. Asi v 50 metrech nad zemí mi dojde, že teď už není cesty zpět, teď už nemůžu ubrat plyn a pomalu zabrzdit, teď už musím odletět perfektně celý okruh, udělat správně všechny postupy a zase bezpečně přistát.

50 metrů (150 stop) je zároveň takový první důležitý moment, je to bezpečná výška nad zemí, můžu zavřít klapky a pokračovat dál. Stoupám, 100 metrů (300 stop) nad zemí, můžu točit první zatáčku doprava. Letadlo stoupá dál, přijde mi, že nějak rychleji, než jsem byl zvyklý, pak mi to dojde. Bez instruktora jsem o něco lehčí. Dosahuji okruhové výšky 1600 stop nad mořem, můžu srovnat letadlo na horizont pro rovný let, stáhnout přípusť na cestovní výkon (asi 1900 otáček za minutu) a vypnout palivovou pumpu. Ani se nenadechnu a můžu začít točit už druhou okruhovou zatáčku, po které poletím celou dobu vedle dráhy, která je dlouhá skoro 1,5 kilometru. Této poloze se říká „po větru“, protože většinou chcete s letadlem vzlétat a přistávat přímo proti větru, díky tomu se pak všechno děje pomaleji a vy si můžete vše „po větru“ zkontrolovat. Pro letadlo je důležité, jak rychle se hýbe vzduch relativně vůči němu, ne letadlo vůči zemi. A když fouká, tak to může být pěkný rozdíl v rychlosti.

V poloze „po větru“ si můžu udělat všechny důležité úkony před přistáním, zkontrolovat kabinu, zavřené dveře, zapnuté pásy, promáčknout brzdy, abych věděl, zda budu moci normálně přistát a brzdit nebo mám nějaký problém, dále kontroluji palivo a zda mám plnější nádrž a poslední se dívám na všechny motorové přístroje, které ukazují teploty a tlaky různých částí motoru, všechno je v zeleném. Můžu bez problémů pokračovat.

Až teď si pořádně začnu prohlížet letiště po mé pravici, nikdo nepřistává ani nevzlétá a já si můžu na minutu vydechnout, než budu provádět hlášení na úrovni praporků označující začátek dráhy.

„Sazená rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, po větru pravého okruhu dráhy 33“

Tím dávám všem kolem mě najevo, kde aktuálně jsem a můžou tak být ostražitější. Z rádia se ozvalo:

„Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, pořadí na přistání jako první“

To už jen zopakuji do rádia a mohu se postupně začít připravovat na 3. zatáčku vpravo a všechny úkony, které budou následovat za ní, stažení výkonu motoru, zapnutí palivové pumpy, zapnutí ohřevu karburátoru (snížil se výkon motoru a mohla by v něm vzniknout námraza) a začínám vytrácet rychlost, abych se dostal přesně na tu, kdy si můžu dát bezpečně dolů první klapky, abych mohl letět co nejpomaleji a zároveň jsem svižně klesal dolů až do momentu, kdy začínám točit poslední 4. zatáčku okruhu. Po jejím dotočení si dávám už plné klapky na přistání a podávám hlášení.

„Sazená rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, finále dráhy 33 pravá, touch and go“

„Dráha pro přistání volná, vítr 280 stupňů, 4 knoty“

Finále je úplně poslední fáze, když se srovnáváte s osou dráhy a řídíte co nejpřesněji „rozpočet“, abyste přistáli přesně v místě, kde chcete vy a ne, kam vás vítr zavane nebo kam to tak nějak vyjde. Jedna věc v této části přistání je trochu zvláštní, rychlost řídíte větším nebo menším náklonem letadla a výšku řídíte plynem, jde to trochu proti selskému rozumu, ale dává to mnohem větší smysl.

Pomalu se přibližuji k zemi, kousek za začátek dráhy a někde v 5–10 metrech nad zemí už pomalu přecházím do přechodového oblouku, kdy se letadlo začíná narovnávat až do momentu, než je půl metru nad zemí a příďové kolečko zůstává ve vzduchu a letadlo se začíná natahovat. V této poloze je potřeba držet letadlo co nejdéle relativně blízko zemi, aby krásně postupně vytrácelo rychlost a tím svoji energii a v momentě, kdy dosedne na hlavní podvozek a kolečka, už mu nezabere tak dlouho, aby samo od sebe zastavilo a nechtělo letět dál. Hlavní kolečka podvozku hladce dosednou, za nimi po chvilce následuje i příďový podvozek a já jsem na zemi, přistál jsem, úplně sám a nikdo vedle mě neseděl.

Z rádia se ozvalo:

„Gratulace k prvnímu sólu!“

Na tenhle pocit a moment nikdy nezapomenu. Už je to vlastně rok a stejně mi tahle vzpomínka vždy vykouzlí úsměv na tváři. Ty pocity nejdou popsat. Stejně jako to, jak mě fascinuje pohled na vzlétající letadlo jakékoliv velikosti, od Cessny 152 až po Airbus A380. Jak se prostě najednou vznese do vzduchu a letí si někam.

Nikdy se nenaučím přistát, kašlu na to

Začal jsem vyprávět příběh až od jeho prostředka, kdy se mi podařilo připravit se na první sólo let. Tomu ale v mém případě předcházelo asi 190 vzletů a přistání, což není úplně málo. Už jsem celé mé letecké dobrodružství chtěl vzdát a nechat jej v propadlišti dějin.

Zprvu jsem si totiž myslel, že přistání není tak těžké, až pak jsem zjistil, že za mě vlastně úplně všechno odpracoval instruktor, aby mi to postupně ukázal a s celým manévrem mě seznámil. Byl jsem tak mnohem více nervózní třeba z toho, zda zvládnu teoretickou zkoušku na Úřadu pro civilní letectví, která se skládá z 9 předmětů (Právní předpisy v oblasti letectví, Lidská výkonnost, Meteorologie, Komunikace, Letové zásady, Provozní postupy, Provedení a plánování letu, Obecné znalosti o letadle, Navigace), než z nějakého přistání, které je přece tak jednoduché. V ten moment jsem ještě nevěděl, jak těžké to pro mě bude.

Díval jsem se na všechna možná videa na YouTube, četl si články s tipy a triky, jak zvládnout hladké přistání. Stejně mi to ale nešlo. Některá přistání byla jako do peřinky, jindy mi do toho ale musel instruktor zasáhnout, abychom se totálně nerozsekali. Nešlo mi přijít na to, co přesně dělám dobře a co zase špatně, bylo to náhodné. Neskutečně mě to frustrovalo, za boha jsem se nemohl naučit přistát.

Jeden z mých instruktorů mi řekl, že si to prostě musím vysedět a že to jednou začnu cítit pod zadkem a v ten moment prostě budu vědět. Já už ale ztratil veškerou naději a byl jsem rozhodnutý, že létání není pro mě a kašlu na to. Až do toho jednoho dne, kdy to najednou nějak šlo. První přistání, hladké, druhé přistání, hladké, osmé přistání, hladké. Co se to stalo? 8 přistání v řadě, to už asi nebude náhoda. Prostě to přišlo, začal jsem pod zadkem cítit, co je správně, věděl jsem, kam se dívat a co se má vlastně reálně dít při přistání. Je to jedna z těch věcí, která se nedá předat slovně ani videem, člověk si jí prostě musí vydřít a zažít. Pro někoho je to 10 přistání a má to v ruce a v oku, pro mě to tak ale rozhodně nebylo.

Lekce „okruhy“, kdy vlastně jen dokola létáte výše popsaný okruh kolem letiště a každých 5 minut vzlétnete, zase přistanete a takhle stále dokola, jsou velmi zábavné a budu na ně pamatovat ještě dlouho. Za hodinu to totiž zvládnete i 10x za sebou. Odnáším si z toho, že okruhů není nikdy dost, protože přistání se dá vždycky ladit a udělat ještě lépe. Nikdy totiž nevíte, jestli vám zrovna nebude foukat silný boční vítr nebo nepřijde turbulence, která celý manévr násobně ztíží a vy musíte být připraveni na vše.

Je vtipné, že když jsem se do výcviku zapisoval, tak jsem ani netušil, že se v rámci něj poměrně brzy začíná létat „sólo“ bez instruktora. To by mě ani ve snu nenapadlo.

Můj první sólo let odvyprávěný nahoře nic nenahradí, ale podobně krásný moment byl i první samostatný let mimo prostor mého domovského letiště (ATZ), které už znáte velmi intimně po všech těch okruzích. Má „návštěva“ mělnického zámku se zapadajícím sluncem v zádech byla boží. Ta svoboda.

Asi ti vysadil motor

Než vás ale instruktoři na to „sólo“ pustí, musí si být jistí, že váš vzlet, okruh i přistání proběhnou bez chybičky a bezpečně se vrátíte zase zpátky na zem. Jenže to není jen o tom, že za laboratorních podmínek zvládnete hezky přistát, co když třeba začne najednou foukat silný boční vítr nebo co kdyby vám náhodou vysadil motor? Se vším musíte počítat. A to je přesně důvod, proč sólu předchází jedno z mých „nejoblíbenějších“ cvičení — nouzové přistání.

Ze začátku víte, kdy zhruba ten „nouzák“ může přijít a dokážete trochu předvídat, co asi budete dělat, na jaké pole budete přistávat a co bude vše potřeba udělat. Pak se ale trochu přitvrdí a když máte pocit, že jde všechno krásně hladce a jste zrovna 50 metrů nad zemí po dalším vzletu, soustředíte se na dobré stoupání, tak vám na ten motor instruktor(ka) znovu sáhne, podívá se na vás a řekne vám „asi vám vysadil motor“.

Drill nouzových přistání mi ale dává velký smysl, protože čím komfortnější člověk je, čím více zautomatizované má všechny postupy, tím má potom lepší šanci být bezpečnějším pilotem a v případě skutečné nouze zareaguje, jak se to sluší a patří.

Musím říct, že náhodné okamžiky nouzových přistání, kdy jste bez výkonu motoru a musíte udělat všech asi 7 akcí v té správné sekvenci, mi celkem posunuly komfortní zónu. Stejně jako třeba zatáčky v letadle. Když jsme je cíleně nacvičovali, měl jsem pocit, že už to je celkem ostrá zatáčka a nebude dobré jít za tu hranici dále. Až pak jsem zjistil, že to byla zatáčka s 15stupňovým náklonem a že další cvičení jsou ostré zatáčky s náklonem 45 stupňů. Jen si to představte na své ruce, jak moc ji musíte naklonit na 45 stupňů, tak takhle se v letadle bezpečně zatáčí s tím správným výkonem. U tohoto cvičení jsem měl stále strach, že už musíme zaručeně spadnout, ale z pravé sedačky se ozvalo jen klidné „ještě to trochu naostři“.

Je to vůbec pro mě?

„A to mám jako přeběhnout přes tu přistávací dráhu?“

„Jo, jo, svižně směrem k letištní budově.“

„A co když bude zrovna přistávat letadlo?“

„No, tak začnete rychle utíkat.“

Asi nějak takto začala moje první návštěva letiště Sazená 2 roky zpátky v říjnu.

A co se nestalo, v klidu si přecházím, nikde nikdo a najednou, když jsem zhruba uprostřed, se mi přímo nad hlavou objeví Cessna 150. Dobře, asi trochu přeháním, protože jsem v ten moment vůbec netušil, co a jak, ale měl jsem pocit, že je tak metr nade mnou a je to můj definitivní konec. Ve skutečnosti byla „na finále“, dráha začínala až o 200 metrů dále a měla spoustu místa. Ani jsem netušil, jak krásně je dráha označena praporky, kde vůbec začíná a že jsem se měl podívat do 3. zatáčky letištního okruhu, jestli se náhodou někdo neblíží.

Dodneška se sám sebe ptám, kde jsem se vlastně na tom letišti v ten den vzal. Snad žádného pilota jsem osobně neznal, že by mě k tomu přesvědčoval nebo inspiroval. Ale asi rok jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo letět v takovém malém letadle a jak složité je vlastně si „piloťák“ opatřit. Jaké pocity asi člověk může zažívat a jak to vlastně celé funguje. Jednoho večera jsem se rozhoupal k akci a na webu letecké školy FlyForFun jsem si po dlouhém průzkumu objednal let „pilotem na zkoušku“.

Celý zážitek byl skvělý i když jsem z něj byl dost nervózní, nikdy jsem neseděl v takovém malém letadle, jen ve velkých dopravních letadlech při cestě za businessem nebo na dovolenou. Při příchodu do letecké školy jsem zjistil, že se mnou poletí přímo její majitel Michal Raudenský. Po shlédnutí instruktážního videa vyrážíme k letadlu, abychom provedli jeho obhlídku a zjistili jsme, že je vše v pořádku. Usedáme dovnitř, já doleva na místo „kapitána“ (pilot in command), abych si prý zvykl na to, kde budu sedět při výcviku. Můj instruktor začíná provádět celou řadu úkonů, které v té době ani vzdáleně nedokážu pochopit, protože jsem netušil, co má vlastně dělat.

Celý postup byl velmi podobný mému prvním sólo letu, s tím rozdílem, že jsme nezůstali jen v okolí letiště, ale letěli jsme se podívat nad Mělník, na veslařský kanál Račice, dál podél Labe a já jsem si v průběhu tohoto krásného letu mohl vyzkoušet, jak se letadlo ovládá. Dostával jsem jednoduché úkoly jako udělat zatáčku o 180 stupňů doleva, abych si zvykal na to, jak se letadlo ovládá, jak se při tom člověk cítí.

Po 45 minutách ve vzduchu zase přistáváme na letišti v Sazené, bylo to krásné. Bylo to tak krásné, že jsem už tam na místě věděl, že tohle chci dělat a rovnou jsem se zapsal do výcviku na Private Pilot License (PPL).

Když jsem to pak vyprávěl jednomu z mých dobrých kamarádů, jeho první otázka byla „takže teď lítáš v simulátoru, jo a kdy začneš lítat jako opravdu?“, netušil, že začátek výcviku je rovnou naostro a sedáte do letadla stejně jako při letu „na zkoušku“.

Proč vlastně lítáš?

A jak tě proboha napadlo začít lítat? To jsou dvě otázky, které jsem dostal už hodněkrát. A vlastně se poměrně často ptám na to samé i sám sebe.

Není za tím žádná romantická představa nebo dětský sen o tom stát se profesionálním pilotem Airbusu A350 a být jako Leonardo DiCaprio ve filmu Catch me if you can. I když to bych se vlastně nepotřeboval ani stát pilotem. Prostě mě jen lákalo vyzkoušet si to, poznat nový svět, protože rád objevuji nové věci, a tak jsem do toho šel. Nikdy bych neřekl, že letectví (mám rád anglické slovo „aviation“) mě ale takhle pohltí.

Ta volnost, kterou s sebou při zachování určitých pravidel přináší, je neskutečná. Chcete si obletět 3x Bezděz a dobře si ho prohlédnout, proč ne. A co poté pokračovat nad Máchovo jezero nebo pak do Německa?

Nejradši mám ale blížící se západy a východy slunce, není nic hezčího než to světlo, co se láme a vy víte, že za chvilku sluníčko zapadne nebo, že je teprve chvilku po východu slunce a kolem vás je úplný klid. Oficiálně se dá „přes den“ létat 30 minut před východem a 30 minut po západu, po dobu takzvaného občanského soumraku a svítání. Tato doba má své kouzlo. Speciálně na mém domovském letišti na Sazené, které je na dosah od Českého středohoří.

Uchvátila mě i technická stránka celého oboru, kterou můžete odhadnout i podle teoretických předmětů, ze kterých se skládají zkoušky (výše je jejich výpis). Je strašně zajímavé studovat a aspoň trochu chápat fyziku, která stojí za tím, že letadlo letí nebo se ponořit do meteorologie nebo studovat letecké zákony a pravidla vzduchu. Mám pocit, že se každý týden naučím něco nového a pořád je co poznávat, jak vznikají ty studené fronty, proč zrovna tady prší nebo co znamená ten či onen mrak a co od něj můžeme očekávat.

Jestli jste dočetli můj příběh až sem, díky moc! A pokud přemýšlíte nad tím, zda to náhodou není svět i pro vás, běžte do „letu na zkoušku“ jako já a uvidíte sami, jak se budete cítit. Kdyby vás cokoliv zajímalo, moc rád budu otevřeně sdílet všechny zkušenosti a co jsem se do teď naučil a objevil. Lítání mě prostě baví. Tak někdy zase na viděnou, třeba ve vzduchu.

I’d like to share 3 stories with you. 3 encounters that changed my life thanks to simple visualizations that help me tell better stories every day. I’ve been fortunate to meet many inspiring leaders over the years and I’ve been secretly watching how they do things, how they craft strategies, and tell stories with data. Here are 3 things that I probably use at least once a week.

Please, don’t forget that these tips are just the tip of the iceberg. Few times I heard stuff like “let’s train a neural network model based on raw ads impression data that will automatically create smart…”, you get the gist. But if you were to ask about stuff like CLV (customer lifetime value), ARPU (average revenue per user), CAC (customer acquisition costs) vs. CLV, and few other metrics, no one knew how they were doing. I believe that everything should start with the fundamentals like key metrics, unit economics, objectives, and once you have a strong core, you can build on top of that.

Let’s get into it.

I love waterfalls

Well, also the ones like in Yosemite Falls (that we visited with my partner during our US road trip), but today I’ll show you a different kind.

In the past, when we were presenting our goals (to investors) and how we were going to reach them, it was more like scraps and pieces. One initiative here, one initiative there. I believe that presenting it as a simple waterfall chart helps you tell a powerful story — where we are, where we want to be, and how are we going to get there. You have it all in one simple picture that everyone understands and you can just focus more on the WHY.

With this visual, we have a clear objective in front of us and we can also visualize our progress, in the same way, to periodically check on our performance along the way. And when we dive our heads too deep into day-to-day business, we can just get back to this picture to refresh our minds and see a bigger picture.

I really like how it sets things into perspective and you can add more context with short notes/highlights. You can also nicely shape the perspective by showing a contribution of a specific team or a person to the objective.

Another use case might be unit economics, you can pretty neatly show how the revenue nicely builds up and how the costs cut it down. In the example below, it’s just the revenue (ARPU) part visualized.

You can also read more about our whole P&L in a separate article.

I have to thank Renata Salata for the waterfalls, before I met her, I never used it to present objectives or unit economics in this simple, yet powerful way. I also have to thank Ondřej Vejdovec for polishing them and making them tell a better story on every occasion.

Will it blend, ehm, break-even?

When will this cohort (or a customer segment) break-even? A tough question which we usually answered with a spreadsheet with our customer cohort data. Until the day I saw this lovely visualization for the first time.

It tells you how the revenue & costs (cumulatively) develop month by month and with one line in the middle, it tells you exactly when did you break even. In the example above, you could see how all the customers acquired in 2017 behave. I believe that it can help you understand your customer lifetime value better and also present it as a story.

You can also compare different customer segments, cohorts, campaigns, or whatever you would like. It can also nicely show the unit economics development over time.

Here’s a slightly redacted version pulled directly from our Tableau that shows you how for example our Apple Pay users differ from the rest of the portfolio. It tells an interesting story.

For this simple visual I have to thank the guys from Enern, now KAYA VC (Tomáš Pačinda & Jakub Stračina).

And what’s your strategy?

This is my team’s strategy for the next quarter. You can straight-away see what are the 4 building blocks for us, how we believe we are doing right now, and where we want to get. It might seem simple but it actually summarizes a lot of our thinking that we can communicate in a simple way to other teams at Twisto. I think it’s easy to get lost in the details when you handle a lot of different projects and priorities but this one visual forces me to clear my thoughts and make them more succinct.

As for the scale of “how are we doing”, I’m just simply rating different areas as “we are doing like 6/10 and we want to move to be 8/10”, no rocket (or data) science here. You can see a few underlying areas for all aspects of the strategy (like data warehouse, documentation, etc.) that I also rate individually to get to the final mark.

The second example comes from our Monetization strategy. Again, you can see the building blocks/drivers, where are we now, and where the biggest opportunities lie. I feel like this one could possibly make it as an NFT art piece, just kidding (or not if you would be interested). It’s a bit more complex but it summarizes a lot of different business cases and opportunities.

As for this last visual, I have to thank Bonami’s CEO Pavel Vopařil. It was powerful to see how the long-term strategy of the whole company can be so simply described.

With great power comes great responsibility

I would say that the most important thing about these 3 visualizations is that they force me to clean up my thoughts and escape from day-to-day projects and all the priorities. They force me to distill my thoughts and get from 30 concurrent initiatives to just 3 or 5 building blocks. It’s something I can always get back to and see the bigger picture.

Maybe, sometimes I spend too much time thinking about which visual to pick but at the end of the day, I believe that this choice matters as it helps you communicate things clearly to everyone around you. And that goes for all visualization tasks, I always play around to see what portrays the story I want to tell the best.

And of course, the foundation is good and solid data, architecture, and tools (in this order). Without these things in place, you could be causing havoc by spreading things that are based on faulty insights.

As Spider-man once said:

With simple and powerful visualizations comes great responsibility

(or something along those lines, right?). Good visualizations need quality data/insights with limited noise and biases. You can’t avoid biases and messy data in 100% of the cases and I believe that it’s your responsibility to connect the data with the vision/story you are trying to tell.

That’s it for today, thank you for reading this far! I hope it will help you tell more powerful stories and add context to your slides. And thanks to all of you who contributed to my toolbox over the past years (not just the ones mentioned here).

Please, let me know if you found these tips helpful and what should I write about next time! Do you also have few tools that you frequently use? I’m super curious to see/hear more about them, please ping me in the comments or in a DM (me@lukashurych.cz). See you next time.

3 visualizations that changed my life was originally published in TDS Archive on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

I remember one of our monthly leadership meetings like it was just yesterday. We went through our monthly performance in the form of our P&L (also known as Income statement or Profit & Loss statement), highlighting a few things and the biggest changes from the previous month and our plans. Talking about it for a bit and moving on to plans for specific teams for the upcoming month. And I just caught myself nodding my head and not really trying to go deeper and understand all the different drivers. I stopped and thought to myself, isn’t there a better way to do this?

This is what you usually see when you talk about Income statement (P&L), right?

Does this tell you a story and does this inspire you? To be honest, it bores me to death even though it contains a lot of interesting facts. If it does inspire you, you are a lucky person but for the rest of us, I’ve tried to outline a few ideas that might help you transform your P&L, tell better stories, align all teams, and lead your business.

Please, bear in mind that all examples are coming from our FinTech business (which has a specific view of the P&L) but you can translate all the ideas for your business (for example, our revenue drivers could be your e-commerce or business segments).

Disclaimer: all visuals contain only sample data and are not real performance indicators. They are also simplified for the purposes of this article.

Long story short, this is what our P&L looks like

You can basically see how our revenue builds-up (getting to the total revenue) and how the costs then cut it down to get to the profit margin (also looking at the subtotals as different views of our margin). It also tells you how different revenue and cost drivers are affecting the whole business and how are we doing vs. plan or previous month/year. And then there are few highlights for different drivers, products, and campaigns. That’s essentially about it.

It might seem simple but I think there’s a lot of power in this way of presenting the P&L. It can help you highlight your business objectives and how you are doing in reality or it can help you to give context to your new product launch. There’s great power in storytelling with data vs. just presenting the financial statements in their pure form.

I believe that P&L is useful for everyone — from performance marketers to product managers or customer care agents, everyone can benefit from it and everyone can understand their impact on the business — and not just the top management and financial folk. I just love it and I think people are not using it enough. I think openness is immensely important when talking about finance, it can help everyone understand the bigger picture.

From company to a single feature

We can start with a few simple examples that will gradually build the story of our company. If we go to the top, you’ll get a consolidated view of our whole group aka all countries we operate in and all entities under which we do business.

Or would you like to go down to a specific country (or company in your group) and have the same view side by side?

If you would go into greater depths, you can get a view of how a specific product launch, new initiative or campaign performed and contributed to the overall P&L (or what are the plans for the next month).

It can be incredibly powerful to align everyone around common objectives and help everyone to understand things in the financial context. We have to focus on the best customer experience and engagement as well (having a sticky product that customers love pays off), but it’s always helpful to understand things in the financial context. As an example, is one customer segment contributing more, and why? Part of our product discovery process is also a discussion about business impact and this is how we try to set it into the context to align teammates.

Shaping your narrative

When you are putting together a presentation and a few charts, it’s easy to forget about the story you are trying to convey. You’ve been with the same charts and figures for the last couple of hours (or maybe even days) and you know them by heart. Here are a few ideas on how to shape your narrative.

Add context and highlights directly to the charts. It can be just a simple post-it note, arrows, or just about anything. When someone will be going through your presentation, they will catch up instantly with what was presented there. Did you run a successful campaign or a product launch was a blast? Get it in there. It will also help see the product (and other) teams’ impact directly.

It can also help to add figures which are indirectly connected to the P&L — like the number of inactive customers vs. active customers or what is the current level of ARPU (Average Revenue Per User).

For example, for our account fees, we add the number of customers in different plans and the number of inactive customers so even a product manager or performance marketer can benefit from it (thanks to understanding the size and segments in the whole portfolio).

If you are not a financial institution, this could be your product categories or just anything that you segment your revenue or customers by.

For other narratives, you can simply compare your P&L to previous periods (year over year or month over month) or how you are doing in terms of your plans/budgets.

Looking at the P&L in this way every month also leads us to new discoveries and opportunities. As an example, one of the items for us is the Cost of Notifications (the price we pay for sending different SMS messages). It’s easy to forget about it but we found out that we were sending a lot of kinds of SMS messages (around 30) and some of them were there since 2013 when we founded Twisto. Our business changed and right now, the majority of our customers use our mobile apps and there’s no need for SMS messages or sometimes the SMS doesn’t even make sense.

One thing I’ve learned through a lot of failures is that I should always focus on the Outcome and not Output. “We’ve delivered 4 features” vs. “We’ve allowed our customers to do X and it got us +5 points in the NPS and engagement rate grew by 6%”. It’s easier to go through the list of outputs, but outcomes are the ones telling stories.

Also, the data itself does not make an insight. Insights are stories. If you say “there’s been a 10% month-over-month growth in our interest revenue”, that’s an observation, but if you say “we’ve been able to gain +10% in our month-over-month interest revenue because we did a personalized campaign our customers loved and rated 4.5 / 5”, that’s an insight.

When shaping the narrative, I always keep in mind that I should be going from the big picture to detail and not dive directly into the tiniest detail as everyone will get lost. Detail and insights are important but it’s always better to add the high-level context. I believe that when you get all the information into the context of the P&L, everyone will bear the top-line in mind and it can help you lead your whole business and align everyone. It will be easier for everyone to understand their impact on the business because they will be able to see it in the “whole business” context. And it will also be easier to understand the impact of others and how our joined objectives play together.

This is not the end

This view and different connections with P&L helped me immensely to understand our business performance and help everyone drive the objectives in front of them. I hope it triggered your creativity too and you can already see new ways how you can use P&L statements and other reports to lead your business forward. Big thanks to Kamil Franek (kamilfranek.com) for inspiration in how to tell a better story visually!

Have you found this story helpful? Is there someone who might benefit from this article? Please share this article and leave your feedback in the comments or write to me directly also about what you would want to hear next. I would also love to see how you look at your P&L and other high-level objectives / OKRs! I'll be more than glad to share our view as well.

Does your income statement (P&L) have to bore people to death? was originally published in TDS Archive on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

I got inspired by a conversation with a friend of mine (Product manager), we were talking about all the struggles we are going through, how our views on different subjects have changed over time — product, strategy, teams, objectives, and many other related topics. And it came to my head, that we take a lot of things for granted, but it’s not like that for everyone.

What is your endgame?

What has completely changed is our thinking about product strategy. In the beginning, we were focusing only on growth and we were building a product with value that was supporting this objective. We were also more thinking in terms of what is now and maybe what is in the near future (just a couple of months from now). But we didn’t really plan our long-term strategy & vision.

When we think about product strategy now, we always try to think ahead and work backward — go from the future, and related company-level objectives, and all the initiatives (problems to be solved) that we can do.

We are all clear on where we want to be (what’s our ambition for let’s say next ~5 years) and why are we doing it (what’s our purpose).

Fighting in cold blood over priorities

When I ask fellow CPOs, and Product managers “how do you prioritize and decide on what to build next?”, I always get the same laugh and similar answer “don’t we all want to know?”. It’s not an easy task, especially in a hyper-growth stage, when you are trying to balance growth, profitability, and other business objectives in a healthy way.

It’s always a tough process to balance our priorities, especially when on one side there is growth (customer engagement), on the other side there is profitability and revenue (customers happy to pay for the added value), and from another side, there is credit/fraud risk, and compliance also pulling into different directions. Deciding on what to build next is not an easy task, and there is a lot of inputs and insights that we consider — from a simple cost/benefit analysis to detailed data analysis where we try to find stories, or when we talk to our customers (face to face in deep interviews or for example via surveys or other experiments mentioned below).

Our roadmaps and backlogs get easily messy when we see all those problems that we can solve. We think it’s healthy to once in a while (once per quarter or half-year) basically start over. We do a total clean up of everything, and we get back to our objectives, and strategy to see if we are still on track, and everything is aligned as it should be.

Aiming for impact with Strategic roadmap

We don’t use roadmaps as a tool to commit on launching something in 11 months, 21 days, and 3 hours, but as a tool to understand how different initiatives are aligned with our business strategy, teams, and objectives, and if the story makes sense as a whole, and if we are really able to do this. We use it to see if we can work backward from our high-level objectives to deliver.

We spend a lot of time in the Product discovery stage, you can find a couple of examples of how it helps us make smarter data-driven decisions below. We can better understand the impact we are aiming for. At the end of the day, this whole process gives us more than just a feeling and we can then see if we’ll be able to achieve the objectives we’ve signed up for.

Our strategic roadmap contains only objectives / bigger initiatives. Prioritization, discovery, and management of individual pain points, and features are up to the specific team (and its PM).

For the large objectives, we have (once per quarter) an all-day workshop with the whole leadership team to create alignment among us and bring all the valuable insights to one table. There we agree on the objectives we’ll be focusing on next, and we can start the discovery of what kind of problems we want to solve with specific initiatives.

We don’t want our teams to live in isolation and that’s why we all rally around the roadmap so everyone can understand why are we doing things and can have a say in the whole process from the beginning. And not just in the context of their “mission”, but in the context of our whole company and our product strategy. For example, with all the teams we do this on a bi-weekly basis.

Data-driven & customer-centric without bullsh*t

It’s not an easy task to build a full analytics/BI stack that’s not suffering from data fragmentation and is not biasing your data insights and stories. When talking to teams in banks and other organizations, it’s really problematic to achieve this level of detail and build everything up from one customer.

Our current data analytics setup is fully revolving around our customers and their stories (we call it customer profile) to help us understand different behavior, and how can we help our customers.

We’ve learned that average metrics will take you to hell. We’ve been victims of this in the past, we were focusing on increasing the conversion rate of our onboarding process from 40% to 60% but nothing was happening no matter how many experiments we’ve run. Only later did we find out that we were in the “average metric trap”. We were not looking at our customer segments and their individual behavior, we were trying to influence a metric that had a range of 7–85% depending on the specific customer segment. And our experiments were influencing different customer segments in a different way, but at the end of the day, the average remained the same.

The same applies to a portfolio view or the PnL, you think you might see stories in there but believe me that in 90% of the cases you should not be listening to them. It’s easy to make a judgment on why only 17% of customers are using a certain feature.

When you look at the portfolio, you think you understand your customers. For us, if we take a look at our whole cohort of customers acquired in 2017, we can see that we are breaking-even in ~14 months (not a real figure, just as an example). Let‘s say that this figure is really high and we want to push it down. But when we dig deeper, you can see completely different behavior for specific customer segments (some are breaking-even in just 6 months and it takes 3 years for others).

We want to continue with fast growth but in a healthy way, and not in a way of some big startups who are completely missing fundamental metrics and are betting on 200x multiples of their revenue. In my opinion, the fintech industry is really tough when you compare it to others like e-commerce, or B2B SaaS. Insights like these help us see behind the corner and make better decisions for the future.

Initiatives & data-driven business cases

At the beginning (6+ years ago) a lot of our decisions were based purely on a (slightly educated) feeling, we don’t do that anymore. We base our planning and strategy around objectives and initiatives (big problems to solve) that are supported by data-driven business cases and insights. In our approach to deciding on what to build next, we try to consider a lot of different angles and sources of insights. I’ll mention just a couple of them but I believe I could be talking for hours just about this topic. We also ask the question “How can we give value to the customer for which he’s willing to pay for?”. In the finance & banking segment, it’s usually expected that everything is for free — from current accounts to travel insurance.

Ghost door experiments are telling us amazing stories. One of the examples we like to do is launching different kinds of experiments to help us understand the actual customer behavior while also understanding their motivation. Recently we’ve launched a simple ghost door experiment, where we’ve added a button to our Transaction detail that was essentially doing nothing, it was there just waiting to be tapped and then we asked our customers a couple of questions to help us better understand their motivation. We’ve taken these qualitative insights and we’ve connected it with our customer-centric data analytics platform to understand the stories of our customers in-depth (who are they and how do they behave).

From this, we are able to build a pretty strong data-driven business case because we were able to catch the user in the exact moment that we wanted. We know from experience that these kinds of experiments are telling us different stories than directly asking customers in surveys (big difference between what customer says he/she will do and what he/she actually does). Of course, we use surveys as one of the customer insights gathering methods, but usually to validate hypotheses based on previous experiments or user interviews. I’ve seen a lot of business cases that were mostly based on a lick of a finger and looked kinda credible, we don’t want that.

Sometimes it’s really hard to gather relevant insights when you are focusing on retail customers, it’s hard to segment the customers. When we do user testing & interviews, we usually hear 24 different stories from 20 customers on why are they using our app. But they are great insights to help us decide on what to build next and how to solve their problems. The ultimate target group is a segment of one, personalizing everything for every individual user and his/her customer journey and needs. We still have a long road to achieve this.

Feature flags are also a handy tool when we are trying to get more specific and deeper insights — on a limited number of customers or in a specific group of customers. You can get the best insight when the customer is in the natural context. And even the simplest version that you can build in a week can tell you a lot.

We spend a lot of time in product discovery, and we are trying to find the best ways to solve problems for our customers (and how to make sure we are building truly useful products that customers want, and not just nice usable features). I believe that in finance the biggest challenge is compliance & legal, how can you deliver the top UX while also staying compliant to all the laws (for example anti-money laundering is making our onboarding process more difficult for the customer). I am sometimes frustrated that things take much more time than anticipated just because of the regulations that we need to comply with. But if it was easy, everyone would be doing that, right?

We use a lot of different methods to gather insights from our customers, stakeholders, and team members. We put it together and we see the stories that can help us. For each initiative, we have a shared Google document that contains everything relevant including goals, big-picture view (how it fits into our strategy), description of the problem and solutions, legal requirements, and much more. We take it as a single source of truth that needs to be updated and we need to make sure that everyone understands it. Also, everyone can have a say in the process and we try to keep everyone in the loop from the beginning, so we eliminate all the surprise like compliance & legal coming up with something critical 1 day before the launch and saying “guys, you can’t launch this at all”. It’s much better to keep everyone in the loop from the beginning, we create products together.

From 4 to 140+

We're still building the “same” business as we had been more than 6 years ago, but my responsibilities, strategic view of our business, and day-to-day have completely changed. I was the first Product Manager, Product Designer, Product researcher, Front-end developer (sometimes also Back-end developer), Data analyst / BI person, Customer care agent. And that worked up to a certain point, but I had to start looking at things from different angles and perspectives to grow and develop the team around me.

I’m really grateful that we’ve hired an experienced person (Chief Growth Officer with 15+ years of experience in top-management in finance) that has helped us in many areas — from the team structure, managerial & leadership skills, to see a bigger picture, and much more. It was a big kick-start for us.

In the beginning, the product was features and backlog, and that was it. It slightly shifted into initiatives, but we were focusing only on building things that were good for the customer, and this has changed a lot, the product is something much more for us now. It’s a combination of a Customer-centric (and customer-first) mindset and a Commercial mindset. So not just building things that customers want, but for what are they also willing to pay for. As product guys, we are responsible for the whole picture, which is an extremely wide and challenging task.

Our whole team is the most important thing, and we are always trying to make things work better. Even after 6+ years, I have to say that every month, every week, and every day brings a new challenge and it makes us excited as in the beginning. And if I’ve learned one thing, it’s that when you think you communicate enough, you never do (you have to keep everyone involved from early days, for us, it’s especially true with our customer care team).

Product at Twisto

As already mentioned, the Product at Twisto is a really wide and challenging area. We are trying to gather everyone’s input and views to create a product strategy that makes sense. And a product manager’s job is not an easy job as they are in a constant grind in the middle of the battlefield.

Does the ideal team exist?

In my opinion, I think that the ideal team doesn’t exist and that it depends (our CEO will hate me for the words “it depends” 🙂). However, there are a few traits that we really value for every team and team member.

✅ People & interactions over processes and tools

I honestly don’t care if we use tools like Trello, productboard, and others as long as they help us achieve our goals; those goals can often be achieved with just a flipchart, marker, and a couple of people in the room.

✅ Full ownership & Autonomy

I believe that when we all feel that it’s our problem and we need to solve it, we can all pull in the same direction. And when a problem occurs and everyone takes up the ownership and is trying to solve the problem, it’s the best culture you can live in, definitely not the blame culture that works in a lot of organizations. You should also rely on yourself and on your team to make the right decisions, limiting the number of needed approvals that would just slow you down. We know that finalizing one good product (solution to a problem) means we need to come up with five others that will be rejected within our discussions. The setup in which people are not blamed for coming up with ideas that do not make it into our roadmap means they will not shy away and can propose the next great thing.

✅ Openness & no politics

When something is bothering you, let’s talk about it, and don’t spread gossip.

✅ No silos, no handovers, just one team that is working together

All teams should work together, there should not be any levels of management and handovers that are not necessary. And everyone should be involved in the whole process (especially engineering).

✅ Missions to launch and problems to solve

Not a tickets and backlogs culture.

✅ Fu*k seniority, listen to arguments

Maybe harshly said but we believe in listening to arguments and everyone at Twisto can have a say in the process.

✅ Responding to change over following a plan

It’s not always easy, especially when you committed to delivering something, but I believe it is more important to respond to changes in the market or in the environment than just sticking to the plan (which is what the waterfall product development methodology is basically suggesting).

This is how we currently structure our teams. However, we try to tweak the whole team & product flow pretty often to help us achieve our objectives, keep everyone happy, and follow our growth. We organize our teams around objectives and initiatives. For example, mobile apps are not a product for us, neither are areas like API (or GraphQL these days), onboarding flow. We are rallying around initiatives/missions that we want to deliver to achieve our objectives.

We still have a long way to go

We know that things are not perfect, but we are trying hard to make them as best as we can to keep everyone happy and to achieve our company’s objectives. I must say that I am quite happy when I look back on the development and personal growth we went through just in the last year. I’m looking forward to all the challenges that the growth will bring us, including my recent change of role from Chief Product Officer to Chief Portfolio Officer.

Thank you for reading this article as it was quite long. I hope you’ve found something useful and relevant to you. I could talk for hours about all the individual areas and the lessons we’ve learned, but let’s keep that for follow up stories. Are you interested in more detail on certain topics, or do you want to talk about it and share your view? Let me know in the comments or at me@lukashurych.cz, I’m more than happy to talk about it!

Europe is ahead of the game

Let me start by saying this: I believe Europe is more technologically advanced than the US. And paradoxically, I think that Central Europe is — at least in certain areas — ahead of the West in terms of the latest tech.

Take banks, for example.

Historically, we’ve always been late bloomers, and technological advancement here came a bit later than in the western part of the continent. Which turned out to be an advantage: the region didn’t have to go the hard way of step-by-step development. When we ‘woke up’, we simply adopted the latest and best that was available.

So, today the region’s payment card coverage is much higher than in the US. And Czechia is the European leader in terms of NFC terminals and contactless payments (over 90%).

Or cheques — do you know anyone who actually uses them today? Yet they remain hardwired in the US payment ecosystem.

We are used to the fact that innovation comes from the West. But this is changing. Radically, in fact: TikTok, WeChat Pay, AliPay, AliExpress, and many other companies from Asia are leading the way today.

I believe this trend will continue and can be a huge benefit for FinTech companies from Europe (like Twisto). We strive to innovate and it's much more natural and necessary than what the US banks are used to. Even when I look at my Bank of America account, it’s a sad story in terms of UI & UX.

Delight, surprise, entertain

When was the last time your bank entertained or delighted you? Or has it ever?

I believe it’s all in the details. A few examples of how we at Twisto have tried to push things forward and fiddled with minor yet important stuff:

• Push notifications about new transactions — why have them the traditional and boring way of a simple statement and a bunch of numbers? Our notification tells you, “Twisto saved you 102 CZK, next lunch is on us 🍔”. And people do notice, we get loads of positive reactions to this.

• ‘Not found’ landing pages — it’s obvious that what you’re looking for isn’t there. But again, why do it the old-fashioned way? Give people something unexpected. Something that will entertain them — just like our 404 where you can play a space game.

• Blocking your card — typically, you have to call your bank. What we did was add a simple checkbox in our app. And people go: wow! You can simply lock and unlock your card over and over again! To go even further, imagine you could block and unblock payments in specific countries, or particular types of transactions in just a couple of taps. Interested?

Another example of taking that one little step forward even if you don’t have to is Wolt, the food delivery app. Tapping several times on the delivery time takes you to a game — try to beat the Wolt team’s highscores or even win a free delivery!

There’s no doubt: the future is definitely in apps and functions like these. And in finances being more secure and at hand. And fun. Because when you give people something they don’t expect and a few laughs on top of that, it will stick with them. They will remember. And talk about you.

I believe it’s crucial to incorporate this thinking into the things we do every day. I know that there is always pressure to ship things as soon as possible, but give it that finishing touch that it needs.

And if I can feel the importance of this approach now, imagine what it’s gonna be in the next 5–10 years when the competition is getting ahead of the banks and is pushing boundaries every day. In a couple of years, this approach won’t just be nice to have, it will be a key differentiator — and of course, you have to have a solid working core product under all of this, UX alone gimmicks won’t win it for you.

Banking beyond transactions

The crucial issue is: what’s the customer’s journey? What do they need? What’s relevant to their story?

It’s no longer about ‘banks wanting to cross-sell more mortgages or investments’.

What matters is what the customers see as pain points. And this has changed so much! What the 1970s generation considers fine and acceptable may be a bothersome and deterring experience for millennials.

Even today, with smooth online shopping and paying with a touch of the thumb, there seems to be too much friction. There are areas that are still living in the past.

Returns, for example.

They’re painful. Something you try to avoid. Filling out a complicated form for an e-shop. Filling out a post office slip. Neatly packing the parcel. Waiting in a queue to send it.

This can — should! — be tackled and solved.

Target groups? Forget them. The way things are moving is towards a ‘segment of one’ — where a specific information or touchpoint is relevant only to one single customer. Something like Spotify’s Daily mix and Discover weekly playlists.

So what will the future of financial products look like? Maybe a virtual assistant? I can easily imagine the next interface for my money: coming home from work and Siri telling me that she’s looked at my mortgage and found a way to save twenty dollars every month. A simple confirmation and she can take care of the switch.

Yes, the future: technology taking care of us.

I have another example. Imagine you’re making a transaction on Amazon or paying at a hotel abroad in your home currency — because that gives you a better picture than the amount in the local money, right?

What you might not realize is that the merchant is about to rip you off because of something called dynamic currency conversion (which takes a lovely 5 percent out of your pocket even on PayPal).

Now imagine your phone warns you about this — before the transaction comes through. ‘Hey, do you really want to authorize this? This merchant might be ripping you off by 5 per cent, should I stop it right now?”

And how about this: technology understanding my personal finances and helping me make the right decisions, based on what I prefer. Here’s an example. Investments — I don’t want to ponder over which specific stock to buy. I envision an app telling me I have a particular amount available every month that I don’t use. Would I like a piece of advice on what to do with it — based on my preferences: savings, investments, risk-appetite and so on? I’d love that!

Or take a look at a completely different area. Insurance. The future is what Lemonade.com does, not an insurance guy in a cheap suit drafting forms and papers. One tap, one place, no unnecessary commitment. Why should I call my bank or insurer at all?

Even when going through Apple’s patents, you can see where they think personal finance is going (like sending money directly to someone through an iMessage, an idea they introduced some time ago that is a great example of how they think about pushing things further and further). And I’m not even talking about the experience of Apple Pay (on mobile or desktop).

Just realise how far we’ve come in a couple of years — and think about how far we can go! Just ~12 years ago there was no:

How can we take relevant data and create value out of it? How can we better understand your economic situation to save you time and money?

How to keep up with growth?

There’s one huge advantage I see in technological startups: their minimal technical debt.

They can stay competitive and launch new products in record times because they don’t have to sync six different systems written in Haskell (nothing against Haskell, though).

But there’s even more to it.

How to keep up with growth? Traditional banks move along at their steady, sluggish pace. No big deal.

For us, though, things change almost every month. There’s always something to do better. There are new challenges that come up from fast growth.

How can you keep up the ownership, responsibility, purpose? How do you have fun while rapidly growing? We’ve gone from 4 to 140+ — but what happens when we grow from 140 to a thousand? Are we ready for it? Our mindset?

Can our people — and their skillset — scale fast enough to keep up with the scaling of the company?

We believe we can do it.

There’s one thing we at Twisto do well in my opinion. We’re based around small teams that act almost like small companies. Everyone can understand why and how we do what we do. It’s easier for these teams to deliver their vision to the market.

I believe it’s a different — and better — approach than the traditional one where big ideas only come from senior management. I’m convinced that this stakeholder-driven approach won’t work anymore to stay competitive.

Our teams understand customers and data in the best possible way. Thus they have everything they need to drive innovation.

What do you think about the future in this field? What are your thoughts on FinTech and finance in general? What are the biggest pain points you see as customers right now? I’d love to hear what you think.

A note from AI in Plain English

We are also always interested in helping to promote quality content. If you have an article that you would like to submit to any of our publications, send us an email at submissions@plainenglish.io with your Medium username and we will get you added as a writer.

You can find the slides here.

Long story short — hecnul jsem se a dávám dohromady album a živé vystoupení. V září můžete dorazit na první koncert s klavírem, smyčcovým kvartetem a analogovými synťáky. Rád bych ale začal trochu jiným (ne úplně pozitivním) osobním příběhem, který se moc často na sociálních sítích nesdílí.

Když tě to prostě sejme

Taky máte občas moment, kdy se cítíte na dně? Řešíte věci jako proč tu vlastně jste, něco se vám nedaří nebo vám přestává dávat smysl to, co děláte? Popř. začínáte pochybovat sami o sobě, cítíte se neustále pod (rostoucím) tlakem, slyšíte (od investorů), že nejste dostatečně dobří, řešíte, jak se vůbec můžete dále rozvíjet (třeba v leadership dovednostech)? Tohle je jen pár věcí, které se mi v poslední době honily v hlavě a snažil jsem se na ně najít odpověď.

Každý máme své nejistoty a problémy, se kterými bojujeme a je jen na nás, jak si je dokážeme přiznat sami sobě a okolí, se kterým je většinou nechceme sdílet, abychom neukazovali naše slabiny. Sdílení rozhodně neusnadňují sociální sítě, kde většina lidí sdílí jen highlights ze svých životů a vidíme tak jen tu pozitivní stránku. Stejně jsou na tom i média — o Twistu si přečtete všechny možné úspěchy o velkých investicích, obratech, růstu, ale jaká je realita? Spousta práce, nejistoty a neustálý tlak. Nemyslím si, že všechno v našem životě musí být jenom pozitivní a určitě by to neměl být jen neustálý sousled zmíněných highlightů.

Občas je pro mě náročné vyjádřit jen slovy, jak se aktuálně cítím nebo jaké boje a démony mám zrovna teď v hlavě — a od toho je tu pro mě hudba. Hudba je moje útočiště, dokáže vás dostat do úplně jiného světa, dovede násobit radost, dává nám vzpomínat (doporučuji TED talk dirigenta Benjamina Zandera), sbližuje lidi a vůbec na to všechno nepotřebuje slova. A i když měl skladatel/producent nějakou náladu nebo prožíval určité životní období nebo situaci, tak je absolutně na nás, jak si ten příběh budeme interpretovat, což je pro mě největší krása (vážné) hudby.

Trochu jsem se hecnul

Poslední 2 roky skládám hudbu, primárně pro klavír a smyčce (nebo orchestr a analogové synťáky), občas se mi podaří uletět i do žánrů jako je Drum’n’bass (můžete slyšet třeba tady). Zhruba posledního 3/4 roku jsem měl pocit, že se vůbec ve skládání hudby neposouvám a spíš jenom občas něco náhodně vytvořím podle aktuální nálady nebo příběhu, který chci vyjádřit jinak než slovy (nebo prostě zahraju na klavír něco, co zní “cool”). Chtěl jsem vytvořit něco většího, co bude mít ucelenou koncepci a předá trochu víc než jedna náhodná skladba. Přemýšlel jsem o filmové nebo herní hudbě, která je mi blízko, ale neměl jsem vůbec čas hledat tvůrce filmů nebo her, se kterými bych mohl spolupracovat. A jednoho dne jsem se hecnul a řekl si, hele, co kdybych složil album a udělal k tomu live vystoupení, kde bude živý smyčcový kvartet, analogové synťáky a klavír?

No a tak to celé začalo

Klasická hudba potkává elektroniku. Syntetizéry, smyčcový kvartet (2x housle, viola, violoncello) a piano se potkávají v živém vystoupení. Přijměte pozvánku na tuto intimní událost, zapomeňte na vše a nechte se hodinu unášet pryč. Představte si, že ve svém pokoji zhasnete světla, na zdi si necháte promítat světélka připomínající hvězdy a zaposloucháte se do klidných melodií, které se postupně stupňují a mohou vás překvapit. Po roce stráveném ve studiu vás provedeme albem Mimo dosah (Beyond reach), které kombinuje klasickou hudbu s elektronikou a budeme vám vyprávět příběhy, které za jednotlivými skladbami stojí. Dress code: Žádný (vůbec nám nevadí, když dorazíte v teniskách a tričku).

Tohle byl odstavec, který jsem si napsal úplně na začátku, než jsem se vůbec dotkl klavíru nebo začal přemýšlet nad konkrétními skladbami. Začít na konci, to je něco, co se snažím mít při tvorbě produktu a strategie (v Twistu) vždycky v hlavě. A pomáhá mi napsat si třeba tiskovou zprávu ještě před tím, než začneme na čemkoliv pracovat, protože pak vám to pomáhá se orientovat a neztratit se v průběhu, kde byste se mohli zasekat na detailech (trochu víc “big picture” pohled). Nejdřív jsem začal přemýšlet nad celým konceptem a řekl jsem si, že na to nepůjdu jako vždy (vytvoření náhodné skladby podle nálady a “mlácení” do klavíru), ale že nejprve postavím celý koncept (v businessu strategii a vizi). Dva týdny jsem si vůbec nesednul ke klavíru, protože by to dopadlo jako vždycky — do hry by vstoupila moje svalová paměť a nacvičené vzorce pohybu, které pak určují melodii, rytmus a harmonii — a všechno zní pak tak nějak stejně.

Pro lepší představu si můžete poslechnout první skladbu celého alba v hodně hrubé podobě (zatím rozpracovaný koncept, který má k finální podobě a zmasterovanému mixu nebo živému vystoupení ještě hodně daleko).

Díky za inspiraci kluci

Musím říct, že mi dost pomohl a probudil mě rozhovor se skladatelem Peterem Gregsonem, který měl v pražském Rudolfinu vystoupení s jeho albem Bach recomposed. Řekl jsem si, že Peterovi zkusím jen tak napsat, jestli by náhodou neměl čas na drink v Praze, že přes den dělám online business a po večerech skládám a kupodivu mi po pár hodinách odepsal, že se rád potká. Z hudebního světa pro mě tohle byly asi ty nejinspirativnější 2 hodiny, které jsem kdy zažil. Hlavně Peterův pohled na hudbu a hudební průmysl — řekl bych velmi businessový pohled, kdy si kolem sebe buduje tým a uvědomuje si, že je důležité ho stavět a nebýt jen jeden umělec, který má mnohem menší šanci na úspěch. Možná by stálo za to, se o tom ještě někdy rozepsat trochu víc do detailu, protože z našeho povídání mám několik stránek poznámek, které mě nasměrovaly jak businessově, tak hudebně (třeba to, že typicky trvá 10–15 let, než se člověk stane dobrým hudebníkem a má šanci uspět — stačí se podívat třeba na Maxe Richtera nebo Armina van Buurena).

A druhý velký hybatel byl můj kamarád Matěj, který pořádá “Secret Live Jazz Concert”. Pokud jste na něm ještě nebyli, rozhodně doporučuji si koupit vstupenky na Airbnb, čeká vás strašně příjemná a milá atmosféra s jazzovou hudbou, ale s tou, co se dá jednoduše poslouchat a nepotřebujete být zarytým milovníkem jazzu a chápat ty nejsložitější harmonie a rytmy. Když jsem ten koncert zažil na vlastní kůži, tak mi to jenom potvrdilo — jo, přesně tuhle atmosféru chci, aby zažil i ten, kdo dorazí na moje vystoupení. Nechci obrovský koncert, ale intimní atmosféru, kde bude maximálně 30 lidí, kterým by se to mohlo líbit a mohli by se do toho zcela ponořit.

Dorazíte?

Pokud by vás zajímalo, co jsem vlastně dal dohromady, tak neváhejte, přihlaste se tady a já vám pošlu pozvánku na vystoupení. Pokud jste odvážní, tak jako správný produkťák budu dělat i uživatelské testování a budu hrozně rád za zpětnou vazbu na betu, kterou udělám v domácím prostředí v menší skupince (přihlaste se na stejném odkazu). Budu nesmírně vděčný za názor a za pomoc s doladěním celého konceptu (kdybyste se chtěli zapojit víc, tak mi klidně pište na me@lukashurych.cz nebo na Messengeru). První veřejné vystoupení bude někdy na konci září.

P.S. zajímalo by vás to, jak jsem celý koncept dával dohromady (krok za krokem), co mě inspirovalo, jaký jsem měl za tím celým proces (od vizuální stránky, po strukturu a samotnou hudbu)? Tak prosím komentujte a já to někdy sepíšu. Do té doby čau a díky moc za přečtení (a sdílení 🤔) celého článku. 🙂

Imagine it’s a lovely Saturday morning and your whole customer database just leaked. Huge (and not just GDPR) nightmare, right? And imagine that it was thanks to just one simple e-mail and 2 clicks from one of your team members. Over the last couple of years, I was able to gain access to people’s accounts on Facebook, LastPass, Google, Slack and many more. And even to this day, it’s still scary for me to see how easy that is.

Over the last couple of years, I’ve been testing my colleagues to see how they are doing when they are faced with real phishing attacks, different kinds of social engineering, malicious USB sticks dropped on the street and many other attacks that you can possibly imagine. It’s something completely different when you watch a nice illustrated video about phishing and different dangers and when it happens directly to you. I’m trying to build awareness about threats of today’s world and I’d like to share a couple of stories with you to also help you.

To be honest I was always interested in hacking and social engineering I just didn’t want to end up in jail. Breaking a system that someone designed or exploiting human vulnerabilities is something that fascinates me. That’s why I started experimenting with my colleagues — I wanted to see how are we doing in terms of security. I’m always trying to act as an outsider and don’t use any personal knowledge about my colleagues to my advantage.

We (geeks) sometimes get carried away in the most secure technology solutions (encrypting everything with the top algorithms) that we can think of. And it’s easy to forget that the easiest way how to hack a company is by exploiting human vulnerabilities.

Stories

Let’s get to some dirty stories. Just a disclaimer, this is not a manual for hacking anyone, I consider myself to be an ethical hacker and I want to spread the message and help other people to be more secure.

Story #1: How to get access to someone’s Facebook account?

That was actually a starting point for me because I wondered how hard would it be to get it. So I created a fake e-mail using a surname of one of my colleagues and name of the company (something like novak.twisto@seznam.cz), and I’ve sent out an e-mail that contained a link to a video about “DJs of today age” that was on Facebook. Nothing wrong with that, right? Except that the Facebook wasn’t Facebook but my fake domain “faceboo-k.cz” that was pretending to be Facebook and it was just stealing all the log-in details of my innocent colleagues. I wasn’t even using HTTPS to have that “green lock” that was in Chrome at that time.

Can you guess what was the success rate of this experiment? Over 70% of my colleagues voluntarily gave me their credentials to their Facebook account! That was a scary moment for me and since then I’ve decided that I want to help everyone to understand all the warning signs and not to become a victim of an attack or at least lower this possibility to a minimum.

Story #2: On to the next level — get access to LastPass

If you’ve never heard of LastPass (or 1Password), it’s a simple password manager that allows you to have a different random password for every service you use. Which in my opinion is the best way to manage your passwords because you’re not using the same passwords for different services. And in case one service leaks your data in the future, you don’t have to change the passwords everywhere because you have a different password for every service and online account.

One of the other great features of password managers is a possibility to securely share passwords with your colleagues, they can simply accept those requests. Imagine that one day, your CEO shares a password with you, you click on “Accept” and you land on a page where you can see your pre-filled e-mail. Nothing sets you off because this is pretty much how LastPass works. You have to always log-in to accept the credentials or view your passwords. You just fill in your password and you’re inside your LastPass account. But what if it wasn’t your account? What if you’ve just leaked your master password that is encrypting and protecting all your passwords, credit card details, secure notes, etc. You’re screwed if you don’t have any other security mechanisms in place (2-factor authentication for example) because the attacker has access to all your passwords and credit cards now.

That was exactly one of my following experiments. The question was simple: would it possible to lure those master passwords out of people? I’ve used a pretty similar setup to the Facebook attack, but this time, I’ve just tried to take it to the next level. I was pretending that I am Twisto’s CEO sharing new credentials and I’ve individually pre-filled an e-mail of every colleague to smooth the “User Experience”. And I’ve finally started using HTTPS to have that “Secured” sign.

Using secure communication doesn't necessarily mean you are communicating with the right website, you should always pay attention to the URL address (only Extended Validation Certificate with the name of the company is validating the identity of the site).

Can you guess what happened? I got 10 people! 10 people! What did that mean?

= 10 master passwords

= 210 passwords to all their online services

= 7 internet banking credentials

= 10 credit cards

I guess I don’t have to explain the severity of this leak. And this wasn’t anything sophisticated or fancy, it was just a simple setup.

I believe that banks are doing a good job in hacking/phishing education but I think that it’s not enough. It’s completely different to watch an animated video about phishing and to experience an attack by yourself. I was super happy when one of my colleagues approached me after the attack and told me:

“Wow, I thought that I am aware of all that stuff. Obviously, I’m not, thanks for showing that to me!” –Anonymous colleague

With pretty much the same setup (sometimes more or less sophisticated) I was able to lure access to other services like Slack, Google Drive, GitHub, Zendesk.

Password requirements ≠ secure passwords

We’ve all seen them:

✅ 8 characters long

✅ 1 uppercase letter

✅ 1 number or special symbol

With these rules, there are 3 026 000 000 000 000 000 different password combinations. Does that mean that my password is secure? It depends.

What if your user has a favorite name or a word like “weapon” and you tell him/her that it has to contain 1 uppercase letter? In 90% of cases, it will be in the beginning: “Weapon”. And what if you tell him/her it has to contain a number? Again, in 90% of the cases it will be in the end, so “Weapon90”. Does that resemble a password you’ve sometimes used or you are still using? If that’s the case, you should probably go change it. If you are using the same pattern (following the instructions above) you are down to 80 000 000 000 combinations. And for example with a rented GPU grid on Amazon, this is not an impossible amount of passwords to crack.

If you want to check if your password was leaked on the internet, I highly recommend trying the service https://haveibeenpwned.com/. You can subscribe and you’ll get an update when any of your passwords is a victim of a data leak. I was surprised by how many times my personal details were leaked.

We should always keep in mind that the security of a system or a password is not everything. In a lot of cases, the weakest link is the user and even the most basic method can win.

Story #3: Hacking an online store with 300M+ CZK in revenue and gaining access to all customer data

I have a friend who owns an online store with over 300M CZK (the equivalent of $13M) in revenue which makes them one of the biggest players in the Czech market. And one day I called him and asked him if I can play with his store to see if there are some security issues. He was pretty convinced that they take security pretty seriously but that I can try.

One day later I had admin access to everything — personal data of all customers, orders, profit margins, products, stock, everything. I will leave the full story for another time to go into more technical details, but it took me ~3 hours to do all that. I just wanted to mention a story that is not just about phishing and social engineering but about a couple of flaws that can be introduced into any system. But more about that in a later post.

Anatomy of an attack

In all of the attacks I follow a simple routine:

1. Start at the end (define what is your goal and work backward)
2. Do a Recon
3. Select the Right tools
4. Do the Development + testing
5. Execute + learn live + iterate/update

This also describes how any development should happen in general. I’m watching the analytics and when I see that my users are not “converting”, I try to change something in the User Experience to make it more smooth and I learn live. That’s something I take from my product and marketing experience when we try to increase the conversion rates, make new features better or try to find the marketing message that really resonates with our audience.

In all those cases I always have the best User Experience that I can give in mind but in a dark and malicious way. For me, the best skillset is tech, UX and marketing combined. That's something I call the best Hacker's mindset.

At Twisto we always focus on having the best UX when we create new products or features. We know that we’re not perfect, but we try to do a better job every time.

One of the nasty tricks I’ve learned is to always display “Sorry, wrong password” message when the user enters his/her password because the user is always trying “those 5 passwords” that he/she is using everywhere.

Remember that your attacker doesn’t have to be a sophisticated hard-core hacker. Hackers nowadays are not like the ones from movies twenty years ago — a lot of black screens with green text somewhere in the basement. Your attacker can be just an ordinary guy sitting at Starbucks with his laptop.

Lessons learned

If there would be 5 things I would like you to take away from this story, it would be these:

Common sense is your friend

When there is something fishy going on or when one strange thing doesn’t add up, please be careful. Most of the time it's just about common sense. Why would Facebook suddenly want your password if you’re logged in all the time? Why is your colleague sharing something directly with you when you don't interact frequently?

Vigilance is your biggest weapon

I believe that it is crucial to support the education of your colleagues and friends. Please show them what can happen and how it looks in the real world. Please help them!

You have to be right all the time, the attacker just once

The bad thing is that from the attacker’s point of view, usually, just one person slipping up could be enough to get all the data he/she needs. But from the company’s point of view, you have to be careful and right all the time. You can’t allow even one mistake.

Have fun

I’ve learned that it’s a lot of fun to come up with new creative attack vectors and to test them out in the real world. So if you have a consent of your colleagues, I can highly recommend it. If you are serious about it, hiring an external penetration testing company might be a good idea.

Deliver 100% UX (and use it for good)

That’s something I really believe in. Why should the user do one extra thing he/she doesn’t have to? We always try to have that “100% conversion rate” mindset because we want to deliver the smoothest User Experience possible.

And remember that it’s not just about secure code but that it’s about people. If you’re a tech person, please help them. Thanks for reading!

If you want to dig deeper into more technical stuff, you can watch my talk at PyCon:

If you are interested in this topic, please subscribe, I will share more detailed stories in the future (for example writing custom malware and dropping nasty USB sticks on the street).

Final remark: Big thanks to all conference/meetup organizers (ngParty, PyCon CZ, Python Moscow) who gave me the opportunity to talk about this topic, I believe it’s crucial to spread the message.

Hacking and social engineering with a 70% success rate was originally published in The Startup on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.