Chci učit přelézat zdi sil

Před čtyřmi týdny jsem odcházel na sabatical s jedním cílem, který se týkal mně samotnýho. Nadechnout se. Podívat se zpátky a dopředu. A zkusit si pojmenovat něco, čemu by se vzletně dalo říct vlastní pracovní vize. A teď jsem dospěl do stádia, že co mám v hlavě, prostě musím hodit na papír, abych se v tom vyznal. Abych si to zapamatoval. Jsou to fragmenty, které do sebe v mojí hlavě zapadají docela dobře.

Komplexita

Uvědomil jsem si to na asi nejkomplexnejším projektu, který jsem kdy vedl. Byl to trénink HCD lidí z HR, inovací a IT jedné banky (jejich cílem je být facilitátory HCD procesu). V hlavě jsem musel neustále držet designový proces, pracovat jako facilitátor, užívat a reflektovat designérské i facilitační metody a ještě mít na paměti reálnou designovou výzvu, za kterou tým šel.

Tohle je poslední slide průvodní prezentace, která vznikala prakticky v reálném čase přímo při tréninku. Když jsem účastníkům vysvětloval, co je na facilitaci designového procesu složité, použil jsem následující schéma. Uprostřed je tradiční průsečík technologického, byznysového a uživatelského kontextu. Dostat se k němu a stavět na něm znamená ovládat designérské metody — výzkumy, ideaci prototypování… Facilitační metody, které zefektivňují práci týmu včetně designérů, jsou pak nad tím (mimochodem toto je důvod, proč nevěřím, že jen skvělý facilitátor, který nemá nic navrženo, dokáže vést smysluplný designový proces). A mně, když jsem trénoval facilitátory designového procesu, přibyla i poslední vrstva — edukace.

Každý den tréninku jsem od týmu odcházel s bolehlavem. Každý den jsem si zaznamenával stránky a stránky poznámek a vznikl tak poměrně robustní záznam mého aktuálního know how. Ta komplexita všeho, co musím držet v hlavě mě nesmírně bavila a hnala dál.

Vědomý trénink

Když jsem si právě na základě výše popsaného projektu reflektoval, jak se stalo, že jsem mohl být jeho součástí, došlo mi, jak krásně se mi dlouhodobě kombinují různé prvky.

• HCD, na kterém stojí Pábení
• Facilitace rozličných workshopů a nastavování jejich dramaturgií
• Učení se empatii.
• Osahávání koučinku, andragogiky.
• Touha jít po podstatě věcí a ovlivňovat je (reflektovaná cestou Pábení od copywritingu k designu a změnovému managamentu).

A taky mi došlo, že poslední dva tři roky všechno tohle trénuju vědomě. Dávám si cíle. Posouvám si je. Vím, proč čtu jakou knížku, proč jdu na kterou konferenci, proč sleduju toho kterého člověka a jdu za konkrétními projekty. Někdy si říkám, kéž bych si tohle uvědomil před 13 lety, kdy jsem začínal. Nebo aspoň himl před pěti.

Baťůžkovej designér

V pátek odjet na chatu s výrobní firmou z Hradce Králové a pomáhat jí formulovat vizi a definovat akční kroky. (A taky si každej večer zaběhat v Orlických horách). V neděli přejet do Prahy a trénovat tři dny budoucí facilitátory HCD. (A doběhnout si ze Smíchova na Divokou Šárku a zpátky). Ve středu se vrátit na dva dny dom a v pátek zase do Prahy pomáhat reklamce s onboardingovým procesem. A celou dobu být sbalenej v jednom batohu i s věcma na běhání, bílejma košilema a potřebama na workshopy…

Jediný zavazadlo na týdenní tour de 3 různé týmy na třech různých místech.

Baví mě na tom ta lehkost, elegance. To, že člověk nepotřebuje miliardu propriet a náčiní. Že k výsledkům jde dostávat se prostě jen díky tužce flipchartu, post-itům a dobře namyšleným workshopům.

Sila

Když jsem před pár měsíci popisoval další směrování Pábení, uvědomil jsem si, že zvenčí musíme vypadat neukotveně. Před třemi lety jsme začínali jako copywriteři a teď se cpeme do designu a dál. Nejspíš nás do toho uvrtalo několik věcí od HCD, přes zvědavost, po nechuť popisovat krásnejma slůvkama šlendrián a radši ho měnit v něco funkčního.

Moje osobní vnímání toho posunu má pak ještě jednu úroveň.

• Baví mě, když se během sprintu potkají lidi z oddělení korporace, kteří se nikdy neviděli, a vytvoří smysluplnou věc.
• Baví mě, když můžu pomoci zaměstnancům firmy konfrontovat šéfa, který popisuje novou vizi.
• Baví mě ukazovat výš popsané vrstvy designu, facilitace a edukace.
• Baví mě ty nadšené pohledy, když zaměstnance banky pošlu dělat výzkum s reálnými zákazníky poboček.
• Baví mě dávat dohromady metodologie inkubátoru sociálních inovací v knihovnách a pak spolu s knihovníky, kteří to dělají poprvé v životě, testovat jejich novou službu a konfrontovat je s realitou.
• Baví mě rozplétat na univerzitě plány v plánech jiných plánů různých lidí, a učit je spolu mluvit.

Baví mě jednoduše učit přelézat lidi zdi sil, ve kterých jsou. Mám k tomu nástroje (od canvasů, přes workshopy, facilitaci). Mám k tomu dost trpělivosti. A hlavně jsem si stoprocentně jistej, že veškerá ta naše slavná rychlá doba plná internetů, designů a změn se bez uvědomění si, že existuje mnoholičný kontext tam venku, neobejde. (Mimochodem o efektu sil a o nástrojích, jak pomáhat přelézat jejich zdi budu mluvit na letošním Webexpu.)

Nikdy jste o silech neslyšeli? A co o odděleních ve firmách, které spolu nikdy pořádně nemluví. Nebo o partnerech, kteří si navzájem nikdy neřeknou, jak se mají a co potřebují? Zajímavé na tom je, že když jste vevnitř takového sila, přijde vám všechno kolem vás v naprostém pořádku. Všemu dokonale rozumíte. Víte, proč nekomunikujete. A když jste venku, tak se chytáte za hlavu, jak je možné, že ti pitomci uvnitř…

Věřím

Když si to po sobě procházím, cítím, že potřebuju doplnit kontext, abych nezapomněl, z jakýho světonázoru vycházím. Věřím nebo vím, že…

• Lidi nejsou hloupí, jen svět je čím dál komplikovanější.
• Neexistuje jedna jediná objektivní pravda a všechno vnímání světa si konstruujeme sami (často jen v rovině slov).
• Pro lidi v týmech, skupinách, je mnohem lepší, když si na návrh řešení přijdou sami, než když jim ho doručí třetí strana.
• Meetingy bez agendy a workshopy bez dramaturgie jsou promarněný čas.
• Každé rozhodnutí týmu nebo jednotlivce může být vědomé, ne stojící na domněnkách.
• Lidi nevědí, co nevědí. A často vůbec nevidí, co já vidím na první pohled. A když jim to ukážu, vůbec to nemusejí pochopit. A když to pochopí, neznamená to, že s tím něco udělají anebo udělat můžou. A celé je to takto vlastně v pořádku.