Když přijdete o své superschopnosti

Nečekal bych, že mě někdy semele blockbusterovej animák. Ale byl jsem na Úžasňácích 2. V kině jsme byli s Míšou sami a já sledoval film o tom, jak chlap zůstane v průběhu dobře rozjetý kariéry doma s dětmi a superhrdinskejch skutků se chopí jeho žena.

Jasně, že projekce mýho aktuálního sabaticalu na sebe nenechala dlouho čekat. Všechny ty stavy, kdy vám doma ženská vypráví, jak workshopuje s Českou televizí, osahává si nový metodiky, vede councily = dělá všechno to, v čem jste vy byli před pár měsíci superhrdiny… a vy doma vaříte obědy, vytíráte podlahy a chodíte po vejletech a ještě to pořádně nestíháte…

Hele, já vím, že ta konvence bejt doma s dětma šťastnej, je děsně silná. Že by mě to mělo naplňovat. A asi mě to naplňuje. Ale beztak si musím přiznat, že je prostě těžký takhle ze dne na den změnit život a přeházet priority. Že je těžký si uvědomit, že jsem najednou úplnej nováček na hřišti, co znám jen z rychlíku (ani nevíte, jakej stres je vybavit děti do školky), když jsem před tím válel ve svý firmě a u klientů první ligu.

A říkám si, jakej bych asi na opravdovým a ne tříměsíčním rodičáku byl táta. Jestli bych se dokázal přepnout do stavu, že si říkám, že fakt věci umím, že jsem v tom dobrej. Protože mý sebevědomí zatím za poslední dva měsíce den za dnem klesá (když jsem před týdnem měl mluvit před Pábením, zapotil jsem se jako dávno ne).

A doma? S klukama a s Jáňou? Je vlastně hodně zajímavý sledovat, jak se mění očekávání a potřeby nás všech. Jak se navzájem ne/přijímáme.

Pixarovakskej animák mi nastavil takový zrcadlo, že mi Míša musel říct: táto, půjdem už?

Celý to teď asi vyznívá uplakaně, ale vlastně není. I když mi docházej ty věci se sebevědomím a i když si nejsem jistej tím, jak moc se mi stejská po svých superdovednostech, přijde mi skvělý, že jsem zjistil, že nalodit se do kompletně nový role rozhodně trvá mnohem dýl než dva nebo tři měsíce.
A teda začínám být fakt zvědavý, jak v říjnu opráším svý designérský já. A co se stane s mým tátovským já.