Kdybyste mohli mít stejné peníze, co teď, ale dělat za to jakoukoli jinou činnost, co byste dělali?
Položili jste si někdy tuhle otázku? A co vám vyšlo?
Mně kupříkladu, že chci půlku svého času věnovat své stávající práci designéra (jak u klientů, tak spolutvůrce Pábení). A druhou chci tvoři něco s Jáňou, s klukama, s kamarády, s rodinou — možná budovat komunitní zahradu, možná se starat o sad, možná jezdit po horách, běhat tam a chodit, možná se aktivněji zapojit do společenského dění.
A chci navíc, aby to celé nebyla opozita. Nevěřím na oddělení práce a zbytku života, takže i to, co píšu výše je popsáno zbytečně bipolárně. Nevěřím na to, protože svou prací žiju (oddělit od sebe Romana z Pábení a jiného Romana mi prostě strašně nejde).
Přemýšlím ale, jak toho dosáhnout. Protože společnost i moje vlastní firma a rodina vlastně vyžaduje pevnější rytmus vycházející z předpokladu, že pět dní pracujeme a dva se bavíme. Protože na základě výkazů práce je snadné dávat odměny a hodnotit, jak dobrý jsem manžel nebo táta.
Velmi silně vnímám, že spousta lidí vytváří svůj svět tak, že si z něj potřebuje brát dovolenou. Mimoděk tím tlačí na lidi, kteří to chtějí mít jinak. A přemýšlím, jak nebýt součástí téhle mašinerie.
Když přemýšlím o úvodní otázce, mám ale spíš radost. Mám pocit, že ve svém životě mám co chci. Nepotřebuju ho měnit nijak radikálně.
Čeká mě jen dlouhá cesta k hledání rovnovážného stavu. Bude plná vysvětlování změn lidským strukturám, které se kolem mě formují. Plná jasně formulovaných přání a trpělivého slaďování se s ostatními. A plná uvědomění si, co je pro mě vlastně relevantní odměna za to, jakou činnost dělám. Jakou roli v tom hrají peníze. Jakou svoboda. Čas. Uznání… Kdo mě za co a jak odměňuje. Je to krásně komplikovaná skládačka.
Jak to ale máte vy? Odpovíte?
Kdybyste mohli mít stejné peníze, co teď, ale dělat za to jakoukoli jinou činnost, co byste dělali?
A chcete-li, tu je trocha kontextu, jak jsem se k otázce dostal
Bylo to přes texty Kim Scottové, která mluví o tom, že abyste mohli svou práci dělat na sto procent, musíte přesně vědět, co vám dobíjí baterky. A klidně to může být čtyřdenní týden a zbylé tři trávíte v horách s rodinou. Nebo společné rodinné snídaně a večeře, přes které nejede vlak. Hodinka denně v tělocvičně veprostřed pracovní doby…
Propracoval jsem se k té otázce přes video Jirky Charváta — Vaše práce je vymyšlená.
Propracoval jsem se k ní přes neustálou diskuzi, kterou v Pábení vedeme, po hodnotě naší práce. Odměně za ni. Po tom, proč vlastně děláme, co děláme. Ostatně proto nezůstáváme u copywritingu a obsahové strategie.
Propracoval jsem se k ní prokousáváním se problematikou a tribal leadershipu a sil, které mě učí pokládat vtíravé dotazy milým způsobem, a nutí mě přemýšlet o chodu organizací a tom, jak to dělat, aby si lidi v nich líp rozuměli.
Taky jsem šel přes koncept nenásilné komunikace a pojmenovávání vlastních potřeb a potřeb mého okolí.
A zatím posledním kouskem mé amatérsko antropologické skládačky je teorie Davida Greabera Bullshit Jobs. Před pěti lety ji vydal jako esej — z té doby taky pochází český překlad jednoho z jeho článků. Před pár měsíci vyšla knižně. Můžete si poslechnout skvělý 45minutový shrnující rozhovor o ní v Hidden Brain, anebo mrknout na desetiminuté video.
