Neber si to osobně

Čím starší jsem, čím víc lidem jsem dával zpětnou vazbu a čím ví jsem ji přijímal, čím častěji jsem se v práci dohadoval o důležitých i triviálních věcech od vyhazování lidí přes podělaný projekty po blbě odvedený workshop, tím jistější si jsem, že fráze: Neber si to osobně je jednou z nejnebezpečnějších, co znám.

Protože:

• smrdí tím, že po lidech chceme, aby si do práce netahali své osobní problémy a byli “profíci”. A vedle toho chceme, aby pro ně naše práce byla posláním a dýchali za ni.
• ať člověk dává nebo přijímá zpětnou vazbu, nikdy se nedokáže dostat do zcela objektivní roviny. Jsme lidi a ač se snažíme sebevíc, nikdy nedokážeme postihnout celý kontext problému.
• v práci trávíme třetinu a víc svejch životů. Práce je nedílnou součástí naší osobnosti. Je plná emocí. A naše emoce ani rácio nefunguje jinak v práci a jinak doma.
• si představuju, že někomu říkám: Máš padáka, ale neber si to osobně. Pěkná volovina, co? Jasně že takovej padák ovlivní zbytek života vyhozenýho.

V Pábení po sobě chci roli lídra. Posledních pár měsíců ale přemýšlím nad tím, jestli se k tomu dokážu někdy dostat. Souzním totiž s tím, co říká Kim Scott v knížce Radical Candor. Totiž že abych mohl někoho dobře vést, musím se o něj starat jako o člověka. Musím ho brát osobně.

A to je těžkej úkol, kterej se dá sice už dávno popsanými postupy dobře fingovat, ale abych mu věřil, nemůžu se naučit jen pár mechanik. Musím ten zájem fakt mít. O všechny, které vedu. Bez rozdílu. Nesmím nikomu nadržovat. Musím to brát osobně.