Proč pořád jen růst?

Rozervanej post.

Právě jsem zmáknul #tgu na levou i na pravou se čtyřicítkou. Před rokem a čtvrt jsem začínal na 16 kg. Docela progres.

Hezká symbolika životního stylu, kterej si sami furt diktujem. Mít v práci pořád lepší a složitější projekty. Makat čím dál efektivněji.

Mít doma po všech stránkách plnohodnotný vztahy, bejt tolerantnější, empatičtější, trpělivější.

Rozvíjet se nejlíp vědomě s jasnejma cílema, protože nevědomej rozvoj je ztráta času.

Uběhnout 10 pak 20 pak 50 pak 100 kilometrů.

Zkracovat, natahovat, zefektivňovat, zkvalitňovat…

Když už si ty cíle nedáváme sami, vyžaduje je od nás společnost, jejíž jsme součástí a kterou jsme si často sami naučili to po nás chtít.

Ale teda ruku na srdce, i když jste ve věcech stále šikovnější, máte z toho potěšení? Naplňuje vás to?

Znáte odpovědi na otázku: Za čím se to doprčic furt ženu?
Páč já je vlastně naznám. Postupně se smiřuju s tím, že je ani znát nemusím, páč důležitější než výhra nebo prohra je, jak tu hru hraju. A taky v itřní integrita, ale teda tohle poznání bolí jako čert.