Vděčný za otevřenost

Hrozně hezký den, kdy si jen sami s Míšou povídáme, posloucháme se, posloucháme Obra Dobra a děláme křížaly. Hrozně obyčejný a hrozně hezký den, kterého si moc vážím.

Když jsem si včera, kdy mi kamarád řekl, že podle facebookový zdi jsem jeho vzor táty, tu zeď projel, překvapila mě. Vůbec v ní nepíšu o tom, že máme s klukama občas ponorku, kdy po sobě štěkáme, kdy jsem zalezlí každý v jiným koutě bytu a nemůžem se vidět. Kdy se večer těším na to, až mrňata zalezou do postýlek a já mám prostor sám pro sebe. Nebo pro Jáňu. Kdy si přijdu fakt unavenej.

Teď je to celý ještě umocněný Míšovým zánětem v kyčli — musí být v klidu, vozím ho v kočárku, nosím ho… a občas si strášně nerozumíme. Tak strašně kdy se dostáváme do klasické komunikační pasti, ve které druhá strana slyší jen kritiku a nepustí si k tělu nic jiného, i když vy víte, že už dávno nechcete rejpat. Celý je to podpořený tím, že Kubíka spolu vodíme každý ráno do školky, kam Míša nemůže a kam se hrozně těší. A tím, že já mám hlavu v práci víc, než bych si přál a řeším neveselé věci.

Dnešek je s Míšou jinej. Přívětivej. Otevřenej. Slyšíme se. Díky bohu že to přišlo. Že jsme se k sobě navzájem pustili. Bude zase dobře!