COVID-19 a Erasmus — co teď?

Všichni jsme tím byli zasaženi, ovšem každý trošku jiným způsobem a na jiném místě. Někteří na dovolené, jiní v pohodlí domova, někteří z nás prožívali eskalující situaci přímo na Erasmu. Jak celosvětová pandemie ovlivnila můj pobyt v zahraničí? Zůstala jsem v Oslu, nebo letěla domů? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v následujících odstavcích.

Je středa 11. března a zprávy o koronaviru a čím dál více nakažených se dostaly už i k nám. Situace je ale taková, že varování ještě nebereme tak vážně. Jsem zrovna na hodině norštiny, kde se se spolužačkou bavíme o tom, jak už nám ty informační e-maily a neustálá doporučení o správné hygieně rukou lezou krkem. Shodujeme se na jednom: “Buďte v klidu, protože stres vás jenom oslabí, dodržujte zásady hygieny a všechno bude v pořádku.” Za pár minut mi ovšem na Facebooku vyskočí zpráva, že Česká republika uzavírá vysoké školy. Počkat, cože?

No, dobře, tak je naše vláda hodně opatrná. To ale stále nemusí znamenat nic závažného. Učitel norštiny nám v tu chvíli říká, že ano, některé školy po světě se sice zavírají, ale že OsloMet nic podobného v plánu nemá, a kdyby ano, včas se to dozvíme. Přicházím domů asi v šest večer a o něco později na mě vyskočí e-mail: veškeré kontaktní přednášky na OsloMet zrušeny. Co prosím?!

Jak můžete vidět, situace v tuto chvíli začíná pomaličku, ale jistě eskalovat. V tu chvíli už jsem věděla, že je něco špatně. Jak moc ale tato zpráva a všechny zprávy následující ovlivní můj studijní pobyt v Oslu jsem ovšem ještě netušila.

Je tedy jasné, že se něco děje a že situace začíná nabírat na vážnosti. Škola tedy bude pravděpodobně zřízena online formou a přednášky se přesunou na internet. To zvládnu.. Co ale teda rozhodně nezvládám je to, když se ve čtvrtek ráno probouzím a zjišťuju, že nám zavřeli Athleticu a zrušili veškeré skupinové lekce. To snad ne!?

Z mojí reakce můžete vycítit, že Athletica (fitness club, který nabízí posilovnu, skupinové lekce i sauny v rámci jednoho měsíčního poplatku) pro mě znamenala opravdu hodně a její zavření mi způsobilo daleko větší depresi než zavření univerzity a univerzitních prostor.

Čtvrteční den tedy trávím doma, protože se jednak vzpamatovávám z té otřesné zprávy o zavření fitka a jednak se snažím zjistit více informací o tom, co nás tak asi ještě může čekat. Později se dozvídám, že kromě toho, že se uzavírají i jednotlivé hranice a ruší se mezinárodní spoje a lety, situace dospěla do fáze, kdy Česká republika vyhlásila krizový stav. Poté už se situace zvrhává úplně: v poště nacházím mail z Centra zahraniční spolupráce, který důrazně doporučuje všem studentům na Erasmu, aby pobyt ukončili a urychleně se vrátili domů. COŽE?!

Tohle byla ta poslední tečka, která mě dostala. Zrovna jsem si volala s rodinou a snažila se od nich zjistit, jaká je situace v Česku a co si o ní myslí, když mi došel ten mail. Ukončit Erasmus? Vážně? Vždyť tu nejsem ani tři měsíce! Rozplakala jsem se…

Protože jsem v šoku a nezvládám tak rychle vstřebat fakt, že se situace prakticky během jednoho dne z varování proměnila v noční můru, pláču. Později jdu do Luciina pokoje a snažím se s ní probrat možná řešení. Ona se ale zdá klidná a touží zůstat. Já na druhou stranu seriózně přemýšlím o odjezdu. Proč? Protože je to situace, kterou ještě nikdo nezažil… Protože nevíme, jak se rozhodnout, snažíme se zapomenout. A tak pijeme slivovici, vodku a griotku.

V páteční den už pořádně začínám cítit ten tlak, který na mě vyvíjí všechny zprávy informující o zvyšujícím se počtu nakažených a o predikcích, které předvídají celosvětovou pandemii trvající několik měsíců. Rozhoduji se, že zavolám na pojišťovnu — pokud mi potvrdí, že by případné náklady spojené s koronavirem proplatili, zůstanu v Norsku; pokud bych si léčebné výlohy musela platit sama, raději odjedu. Situace se řeší už i mezi studenty na Facebooku — studenty, kteří se nachází v různých zemích na Erasmu a v tuto chvíli neví, jak zareagovat. Objevují se různorodé zprávy ohledně pojištění a krytí léčebných výloh — některé pojišťovny prý výlohy proplatí, jiné zase ne. I když se od své pojišťovny dozvídám, že případné výlohy proplatí, necítím se o nic jistěji.

Možná z textu nevyplývá, jak hrozně nervózní a nejistá jsem v tu chvíli byla. Ráno jsem si volala se snoubencem, který mě ujistil, že jet domů je rozhodně ta správná varianta a že zůstat je velice riskantní a nebezpečné. To stejné mi večer předtím řekla maminka. Jak jsem se ale měla rozhodnout? Ze dne na den ukončit kapitolu života, která mě tak baví a která mi toho stihla i za ty necelé tři měsíce tolik nabídnout? Opustit všechno, co jsem tady začala budovat, a jet domů, do bezpečí domova? Opustit všechny přátele, které jsem si tu našla, a vzdát se všech zážitků, které mě v Norsku ještě čekají?

Lucie je stále poměrně odhodlaná zůstat a situaci zvládnout ze zahraničí. Její rodina ji v tomto rozhodnutí podporuje, což je pro mě druhá strana mince, když vidím, jak mě moje rodina i všichni známí vrtají do toho, ať raději jedu domů. Volám si s maminkou a prosím o radu — jak se rozhodnout? Tento téměř hodinový rozhovor pro mě v tu chvíli všechno mění. Jsem rozhodnutá zůstat. Chci dodělat, co jsem začala, a neutíkat z boje při větší překážce.

Později večer se s Lucií díváme na film Hledá se Dory, abychom se trošku odreagovaly a přišly na jiné myšlenky. Nezávisle na sobě se ale po skončení filmu shodujeme: asi bychom měly jet domů.

Říkáte si: cože? Před dvěma hodinami byla na 99 % rozhodnutá zůstat a teď chce zase jet domů? Ano, takto opravdu vypadaly tyto poslední dny. V jednu chvíli jsem si hledala letenky a možné spoje do České republiky, v druhou jsem se uklidňovala a říkala si, že to v klidu zvládnu i v zahraničí — a když onemocním, tak zkrátka onemocním. V nejhorším případě zajdu do nemocnice a nechám se vyšetřit. Jenže tady nešlo jen o racionální úvahy. Tady šlo i o srdíčko — tak strašně moc jsem v Norsku chtěla zůstat, kvůli všemu, co jsem tady prožila a kolik mě toho ještě čekalo. Absolutně jsem nebyla připravená jet domů. Jenže všechny pocity i logické argumenty, proč zůstat, přebíjelo jedno: jde o situaci, kterou nikdo v historii nezažil, a nikdo neví, jak a kdy skončí. Uzavřou se hranice a já se třeba ani na konci května nebudu moct dostat domů. Co potom? Kde vezmu peníze na ubytování?

Ještě jednou volám domů. V tu chvíli mám v hlavě pouze racionální argumenty a chci se pobavit s někým rozumným, kdo mi pomůže se rozhodnout a situaci konečně rozseknout. Dlouhý hovor se snoubencem končí jednoznačně: Jeď domů. Vůbec nevíme, co nás čeká, a zůstat v zahraničí napospas, když se uzavřou všechny hranice, je šílenost.

A tak asi v jednu ráno hledáme letenky. No, jenže: všechny lety jsou buď vyprodané, anebo za naprosto šílené částky v řádech tisíců. Volám na Ministerstvo zahraničních věcí, aby mi pomohli. Přece jenom jsem český občan a snažím se v krizové situaci dostat domů, měli by mi pomoct. Jenže linka je nedostupná. A tak volám na Ministerstvo dopravy. Tam mi ale bohužel nedokážou příliš pomoct a odkazují mě na české ambasády v jednotlivých státech, ve kterých bychom případně přistávaly. Je totiž nutné zjistit, zda když přistaneme např. ve Vídni, zda se budeme schopny z letiště dostat až k českým hranicím (Flixbus už v tuto chvíli nefunguje, neboť pozastavil všechny své služby). A tak volám na ambasádu do Rakouska i do Polska — prakticky jediných dvou zemí, přes které bychom měly vysokou šanci dostat se do ČR. Přichází ale zklamání: obě osoby na telefonu mi silně doporučují přes cizí státy necestovat (kvůli možným omezením) a letět přímým spojem až do ČR. A tak hledáme dál…

Nakonec!! (asi po hodině hledání) nacházíme letenku z Osla do Prahy za přijatelnou cenu (asi 3,5 tisíce). A tak neváháme a kupujeme, protože jestli něco z telefonátů jasně vyplynulo, tak to, že situace je opravdu vážná a my máme jednu z posledních šancí dostat se domů.

A tak bylo rozhodnuto. Po několika dnech nejistoty a stresu je konečně jasné, co se bude dít.

Je to již více než týden, co se nacházím doma, a musím říct, že jsem se opravdu nemohla rozhodnout lépe. Situace je v tuto chvíli, jak všichni dobře víme, opravdu vážná, a já si nedokážu dost dobře představit, jak bych se s ní vypořádávala sama — zavřená na kolejích v Norsku. Kdyby se cokoli stalo, pomoc by byla nejistá. Vše na vlastní riziko.

Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv, ale zároveň věřím, že jste si z toho něco odnesli. Mám spoustu dalších zážitků, o které bych se s vámi ráda podělila — ať už jde o aktivity, které jsme zažili hned na počátku semestru v Oslu, nebo o rozlučku, kterou jsme uspořádali večer před odletem domů, a která byla jó divoká. Ale mně bylo jasné, že informace o ukončení pobytu má v tuto chvíli přednost. Takže o dalších věcech zase příště! :)