Výroční 17. listopad ve vzpomínkách
Letos si připomínáme jubilejní 17. listopad, jakožto 30. výročí událostí, které vedly k pádu totalitního režimu nejen v naší zemi, a otevřely občanům tehdejšího Československa možnosti, o kterých se těm, kteří prožili spoustu let v nesvobodě, jen zdálo, zatímco pro nás v dnešní době jsou naprosto samozřejmé. Je tedy důležité, abychom na rok 1989 nezapomínali a svobod, které nejsou automatické, si vážili.
Rok 1989 byl milníkem i pro knihovny a náš obor, rozhodli jsme se proto uskutečnit menší anketu mezi kantory na KISKu, abychom zjistili, jak na tento rok vzpomínají a jak obecně 17. listopad vnímají. Tímto bych ráda za celou redakci poděkovala všem, kdo se na článku podíleli a jejichž příspěvky si můžete přečíst níže.
Jak se vyjádřil pan docent Jiří Kudrnáč (doc. PhDr. CSc): „Bylo to splnění nadějí a snů z mnoha předchozích let.“
Někteří z pedagogů vzpomínali na to, jak vnímali sametovou revoluci ve školních lavicích…
„Vzpomínka je zasazena především do školní třídy. Měli jsme oproti jiným ročníkům náskok, protože náš třídní vyžadoval už dlouho před revolucí, aby byl oslovován „pan učitel” a nikoliv „soudruh učitel”. To si, myslím, i vypovídá o tehdejší a dnešní době. Nyní se to může zdát jako malichernost, ale dříve mohl být za to dotyčný perzekvován.“ (Čeněk Šašinka, Mgr. Ph.D.)
„Sametovou revoluci jsem prožil na prvním stupni základní školy a moc jsem ji nevnímal. Snad jen kromě toho, že jsme soudružce učitelce najednou říkali paní učitelko, a moc jsme se svými spolužáky nevěděli proč. Teprve později jsem docenil, jaké nám všem změny ve společnosti otevřely možnosti. A není to jen o cestování, ale i o tom, že si můžeme nastavit svůj život podle svého a nikdo nám do něj nemluví. Je v tom hodně odvahy a dobrodružství při hledání své vlastní cesty a mnohdy je to spojeno i s neúspěchy. Nicméně ta svoboda a volnost je nedocenitelná. Je to vidět i na příkladu knihoven, které se po revoluci velmi proměnily a dlouho hledaly svou tvář. Teprve v poslední době si knihovníci uvědomili, jak důležitý je uživatel, a že služby, které poskytují, musí odpovídat jeho potřebám. Začínají se proměňovat na komunitní centra, kde se lidé potkávají, baví se a řeší více či méně důležité věci, vzdělávají se a mají zde přístup ke klasickým tištěným i elektronickým zdrojům z celého světa. Pro podporu demokracie potřebujeme vzdělané a otevřené občany a knihovny by při jejich rozvoji měly hrát důležitou roli. Je nutné si 17. listopad 1989 stále připomínat, abychom nikdy nezapomněli na dobu totality. Proto jsem se také podílel na přípravě webu Sametová revoluce v knihovnách.“ (Martin Krčál, PhDr. DiS.)
…jiní měli možnost aktivně se zapojit do tehdejšího dění.
„17. listopad 1989 byl pro mě jako 17letou studentku maturitního ročníku gymnázia v jednom menším východočeském městě den jako každý jiný. O událostech v Praze a dalších velkých městech jsem se dozvídala s odstupem několika dní od informovaných lidí ve svém okolí a z médií. Přece jen, informace se v roce 1989 nešířily takovými prostředky jako dnes. Intenzivněji jsem sametové dny vnímala a prožívala až v prosinci toho roku. Pamatuji si, jak jsme s profesorem češtiny odjeli na třídenní exkurzi do Prahy, v hotelovém pokoji jsme měli “čtenářské doupě”, kde jsme společně četli texty do té doby zakázaných autorů a hodně jsme o nastalé společenské a politické situaci diskutovali. Také jsme se v Praze účastnili demonstrací, které v prosinci stále ještě probíhaly.
Silné emoce mám spojené s Vánocemi 1989 ve svém rodném městě — se spolužáky jsme pořádali živé koncerty na náměstí, hráli jsme koledy, lidé se zastavovali, zpívali s námi, rozdávali jsme jim doma napečené cukroví. Panovala nezapomenutelná atmosféra společné radosti, euforie a vzájemného porozumění. Lidé k sobě byli obyčejně laskaví a hodní. Takto jsem si události spojené s listopadem 1989 uchovala ve svém srdci.“ (Pavlína Mazáčová, Mgr. Ph.D.)
Listopadové události jsou bezpochyby vnímány jako zásadní historický milník pro vývoj naší společnosti…
„Je to připomínka významu svobody, spravedlnosti, zážitku velké společenské změny.
Začala nová etapa, uskutečnila se velká změna, která si zaslouží srovnání s tím, co zažívali naši předkové v souvislosti s 28. říjnem 1918 nebo když se podařilo splnit program Josefa Jungmanna, jeho spolupracovníků a dalších, jakožto obrozenskou emancipaci českého národa.“ (Jiří Kudrnáč, doc. PhDr. CSc)
„Vnímám události 17. listopadu jako symbol obrovské změny, která nastala v naší zemi, byť tato změna nebyla okamžitá. V obecném smyslu je pro mě 17. listopad synonymem pro sílu společného občanského hlasu, svobodu slova, otevření bran ke studiu a cestování, synonymem pro názorovou pluralitu, prosazování a kultivaci demokratických hodnot a principů. Zároveň vnímám toto datum jako zrcadlo, do něhož by měla společnost opakovaně sebereflektivně nahlížet, a také jako obrovský a zároveň křehký závazek.“ (Pavlína Mazáčová, Mgr. Ph.D.)
„17. listopad má zásadní význam. Zvláště nyní si silně uvědomuji, že svobody, kterých požíváme, nejsou nic samozřejmého, a je nutné znovu a znovu o ně bojovat a chránit je.“ (Čeněk Šašinka, Mgr. Ph.D.)
…nesmíme ale zapomínat na zodpovědnost, kterou jsme společně se svobodou dostali do rukou.
„17. listopad je pro mě v rámci dědictví roku 1989 a zejména i roku 1939, symbolem studentských stávek a demonstrací proti útlaku ze strany nacistického nebo minulého totalitního režimu. Co mě na oslavách 17. listopadu trochu mrzí, je jeho ztráta jakékoliv kritické role vůči politice a naladění se na sentimentální povzdechy nad rokem 1989. Aby bylo jasno, velmi si vážím svobod vydobytých v roce 1989, otevření hranic, zastavení cenzury, práva na svobodu slova a shromažďování. Díky nim se můžeme považovat za demokratickou zemi. Je ale otázkou, zda bychom dnes neměli nejen oceňovat svobodu nabytou v roce 1989, ale i aktualizovat rejstřík témat o problémy, kterým dnes čelíme a které mohou naše svobody bezpochyby ohrožovat — klimatické změny, objektivizace žen a nerovné ohodnocení mužské a ženské práce, rasismus, absence jakékoliv politické imaginace, privatizace veřejného prostoru, lidé mimo velká města žijící na pokraji hmotné nouze a další. Zprofanované a nicneříkající heslo „Díky, že můžem“, je tak možná ve světle stavu světa, v němž žijeme, trochu cynickým pomníkem městských liberálů, protože někteří — a není jich málo — prostě nemůžou, ať už to znamená cokoliv. A pokud nezačneme řešit problémy, jimž čelíme (a kde jinde by se mělo začít, než u studentů?), možná nebudeme brzy moct ani my.“ (Roman Novotný, Mgr.)
Kam dál?
17. listopad si můžeme připomenout i návštěvou webových stránek Sametová revoluce v knihovnách, na jejichž přípravě se podílel tým projektu Knihovny.cz, a který nabízí mnoho hodnotných informací k tématu i tipů na čtení, chcete-li se naladit na atmosféru revolučního roku 1989.
Knihovna FF MU si připravila výstavu knih vztahujících se k Sametové revoluci, a můžete zde zanechat i své tipy na nákup do fondu.
Masarykova univerzita pořádá tento víkend festival 30 let svobody, kterého se můžete zúčastnit.
A na závěr jedno filozofické zamyšlení :)
„Reflexe 17. listopadu je nesmírně obtížná z řady důvodů — jsme stále v době, kdy mnoho lidí události pamatuje a bylo při nich, vytvářeli události. Bylo k němu řečeno téměř vše, téměř každým. Zdá se, že balancujeme na hranici mezi adoračním kýčem pouťové slavnosti a nezdvořilou ignorací nebo dokonce hulvátstvím. Přesto je zřejmě prostor pro to udělat heideggeriánský obrat a zkusit význam dané události interpretovat nově a nezávisle na nich. Prvním rozměrem je stále přítomná jistá nedůvěra ve studenty, že oni sami mohou něco zorganizovat, změnit, vymyslet. Představa, že jsou zde struktury, které mají pravdu a moc jen proto, že zde byly od vždycky, že si něco prožily a odpracovaly, je jednou stranou nebezpečí, které stále i po třiceti letech zakoušíme a které je i na univerzitách stále přítomné. Stále se příliš bojíme změn, akcí zdola, trpíme konspiračními teoriemi, že ti druzí jsou zaplacení nebo zorganizovaní.
Druhý rozměr je pro mě spojený s procesem — s uvědoměním si, že ani ta nejradikálnější změna není něčím, co nemá žádný začátek či konec, že představuje souběh mnoha činností, které je třeba vykonávat. Jestli něco dokázala normalizace, pak je to zbavení lidí vědomí této procesuality, toho, že věci se dějí v čase, že cenná je nejen událost sama, ale i společenské děje, které jsou s nimi spojené. 17. listopad nás postupně zbavil jistot — ve vedoucí úlohu komunistické strany, plánované hospodářství, jistotu zaměstnanosti. Odstartoval proces změn a ztráty jistot, který prožíváme stále a můžeme za něj být vděční. Dal nám šanci i zodpovědnost ke změnám, které znamenají povinnost neustále restrukturovat naše představy o světě. To není obraz hodnotového relativismu, ale snahy porozumět světu plnému živých lidí.
Václav Havel ve své často citované řeči zmiňoval, že změna režimu nám ukázala, jak důležité je snít. Vědomí toho, že máme své jisté, že chceme spočinout v pohodlí vlastních funkcí, úspěchů, knih a citačních ohlasů nás nesmí vést k tomu, že přestaneme snít. Že přestaneme překračovat sami sebe. Člověk je ustavičným stáváním se. Tato představa je ale bytostně antinormalistická. Jan Patočka tvrdí, že bytí je pohyb, že fenomény se zjevují postupně. Takže asi nikdy nemůžeme říci, že už máme splněno nebo že víme, co 17. listopad skutečně znamenal. Jeho význam nejen odkrýváme, ale především spoluutváříme. Není něčím nehybně objektivně ležícím uprostřed vakua, ale je symbolem, nutícím k novému a novému promýšlení. A opět je to pohyb, který nás zbavuje jistot, pohyb je opouštěním toho, co známe a máme jisté, putování k tomu, v co věříme a o čem sníme.
Třetí rozměr spočívá v ohlédnutí. Když posloucháme reflexe Václava Klause, Milana Uhdeho, Jana Sokola, ale i třeba Pavla Rychetského nebo nedávno zemřelého Miloslava Vlka, můžeme říci, že mnohé se povedlo, že proběhla ekonomická transformace, stali jsme se součástí západního kulturního okruhu, jsme občany Unie. I když mnohé mohlo dopadnout hůře, výsledek je asi lepší, než většina z nás mohla na konci osmdesátých let čekat. Dokonce i tolik vysmívané „masifikované“ vysoké školství se nesmírně rychle zlepšuje, univerzity postupují v žebříčcích a jejich kvalita za třicet let mimořádně vzrostla. Proč jsme tedy rozčarovaní? Proč při pohledu na Maďarsko a Polsko můžeme říci, že náboženství komunismu vystřídalo náboženství nacionalismu, které není o nic bezpečnější nebo lidštější? Domnívám se, že jsme si příliš mysleli, že s transformací ekonomiky a práva přijde povznesení humanity. Humanity ne jako abstraktivního principu, ale jako jisté esence utvářející každého z nás. Jenže to je něco, co si za peníze koupit nemůžeme. Máme pocit dystopického rozvracení hodnot, deprese z ekologické krize, z toho, že svět, jakkoli se máme „objektivně“ dobře, není najednou dobrým místem k životu.
Nechci zde nabízet odpovědi, proč tomu tak je. Domnívám se ale, že 17. listopad pro mne stále nese onen imperativ nového promýšlení lidskosti, uvažování nad tím, co to znamená být člověkem, osobou, osobností. Znovu si máme přečíst díla Erasma Rotterdamského či Jana Patočky, a uvažovat nad tím, co z humanity je v každém z nás, co z ní rezonuje ve spolubytí s druhými, s naší zodpovědností za svět. Možná nové promýšlení humanity, její aktualizace a přenesení ji do veřejného prostoru, jistá inventura toho, co můžeme dělat pro to, abychom se stávali plnějšími lidmi, je tím, co pro mne toto výročí silně konstituuje. Je to vědomí pohybu, který nemá být zastaven, protože odemyká přístup k nejvlastnějším hlubinám bytí. Dává nám pochopit, kým jsme a je šancí k životnímu programu určitého bytostného in fieri.“ (Michal Černý, RNDr.)
