Zkouškové období

Lucie Kurdiovska
May 27 · 4 min read

Zkouškové období je časem, který přináší hned několik zajímavých momentů, na které během semestru není čas. Myslím přitom, že jejich uvědomění si a promyšlení, může být pěkným a užitečným opěrným bodem, skrze který je možné tento čas prožít možná s lepším pocitem než přehledným ToDo listem, ze kterého odškrtáváme jednotlivé položky.

Je to především čas, kdy nám možná lépe dojde to, co jsme se učili v průběhu celého semestru, dočítáme referenční literaturu, procházíme nahrané přednášky, dokončujeme úkoly, píšeme si myšlenkové mapy k jednotlivým tematickým celkům. Toto vidění celku mi přijde vždy velice zajímavé a příjemné — často může i z neoblíbeného zmatečného předmětu vytvořit něco, co dává smysl, ale i z kurzu, který byl zábavný a vtipný, možná plochou záležitost. Martin Heidegger píše, že to, jaký život byl se ukáže až v okamžiku smrti. Myslím, že právě smrtí v kontextu semestru je okamžik zkoušky. Nikoli smrtí jako něčeho negativního, ale jako okamžikem, kdy můžeme poodstoupit a vidět celek.

Studentům jsme letos na magisterském stupni dali za povinnost vést si portfolia, budeme s nimi pracovat také u státních zkoušek příští rok. Nedělám si přehnané iluze, že většina z nich každý týden nebo čtrnáct dní píše pravidelné reflexe, ale možnost ohlédnout se, vidět, co jsme se naučili v nějakém širším celku, spatřit svůj vlastní posun a progres je k nezaplacení.

Ostatně samo slovo učení v sobě obsahuje učinění se — tedy vědomé rozhodnutí změnit svoji bytostnou konfiguraci, ochotu vstoupit do procesu nejistoty tápání, opuštění jistot a komfortní zóny, a rozhodnutí sám sebe učinit někým novým. Někým, kdo je lepší, vzdělanější, hlubší, krásnější, než byl ten, který se ocital na začátku semestru. Učení, jako vědomé učinění se, jako měnění svého bytí, vnímám ve zkouškovém období silněji než kdykoliv jindy.

Současná situace je specifická v tom, že možná zakoušíme více osamocení než jindy, jsme ztraceni, pohlceni do mlhy nejistoty. Je náročnější sám sebe uřídit, stanovit si cíle a úkoly. Ale možná více než jindy, máme prostor potkat se sami se sebou. A díky tomu možná po dlouhé době se znovu rozhodnout, že se chceme učinit někým.

Někdy se zdůrazňuje příliš klientský přístup ke vzdělání — představa, že si vybereme školu a ona už se o všechno postará, vše nás naučí, bude skvělá a bezchybná. Jenže není právě současná epidemiologická situace prostorem pro uvědomění si, že to učinění za nás nemůže udělat nikdo druhý? Že právě vlastní zodpovědnost, plán a chuť je to, co dává celému vzdělávání smysl i tenkrát, když vyučující je třeba nekompetentní, málo pracovitý či sečtělý?

Emmanuel Levinas upozorňuje na skutečnost, že setkání dvou lidí je setkání dvou tváří. Tvář, je to, co ukazuji druhému, nemohu ji běžně skrývat. Setkání tváří je vstupem do dialogu lidskosti, základem toho, co bychom mohli označit jako humanita v nejširším slova smyslu. Poslední měsíce nás v mnohém o tuto možnost setkání tváří připravily. Nemůžeme vidět tváře na ulicích, zkoušky a přednášky jsou často bez toho, aniž bychom se viděli. Levinas přitom, podobně jako Martin Buber, upozorňuje, že toto zahlédnutí druhého je radikálně odlišné od běžné zkušenosti se světem.

Jestli něco před vyučujícími stojí ve zkouškovém jako výzva, pak je to právě toto bytí tváří v tvář, respektive to, jak ho jsme schopni zajistit. Chybějící sociální kontakt, ale i prostor pro setkání, snížená možnost porozumět druhému, ale i omezená možnost se soustředit. To vše může vést k tomu, že na lidskost v učení a setkávání resignujeme. Anebo naopak může být výzvou k hlubšímu a jinému uvědomění si toho, jaký je význam tohoto vidění se tváří tvář. Myslím, že konzultace, zkoušky, porady, nebudou takové, jaké byly před půl rokem, protože všichni do nich budeme vstupovat s uvědoměním si, jak jsou určité věci vzácné a cenné.

Říká se, že štěstí zakoušíme hlavně zpětně, tehdy, když o něj přijdeme. Teprve tehdy si uvědomíme, co jsme v něm měnili. Domnívám se, že i tato zkušenost může vést k novému nastavení kultury setkávání. Již zmiňovaný Heidegger hovoří o spolubytí, jako o rozhodující zkušenosti člověka. Člověk není osobou v plném slova smyslu tehdy, když je sám. Je utvářen vztahy s druhými.

Technika nám ukázala, že alespoň část těchto vztahů můžeme a máme pěstovat i na dálku. Musíme být ale těmi, kdo nejen dokáží překročit vzdálenost, ale i těmi, kdo přinášejí blízkost, pokud můžeme parafrázovat německého filosofa.

Rád bych zakončil tyto úvahy ještě jednou jeho myšlenkou: „tázání je zbožnost myšlení.“ V tomto ohledu nelze popřát nic jiného než zbožnost. Protože vzdělání bez tázání je prázdné. Někteří lidé si představují zkoušku tak, že přijde student, vylosuje si otázku a odpoví na ni. Myslím, že takové zkoušení nemá valnou hodnotu. To, co má cenu je umět se skutečně tázat. Pokud student prokáže, že se umí tázat, že jeho tázání vychází z jisté hloubky, pak teprve dochází k tomu, že se sám mění a činní se někým lepším. Až tehdy se ukazuje učení, jako smysluplný projev humanismu.

Tázejme se, neboť to je zbožnost myšlení. Zbožnost — jako aktiva, jako chuť, jako radost, jako hloubka, jako láska, jako naděje. Zbožnost jako autenticita, která není z vnějšku vnucená, ale která zachvacuje celou podstatu toho, kým jsme. Propojuje nás s druhými, vtahuje do epicentra skutečně vážného přemýšlení.

Autor: RNDr. Michal Černý

Inflow — KISK

InFlow je e-zin studentů oboru Informační studia a…

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store