Stockholm před zasažením
Ještě před vypuknutím všech karantén jsme stihli odjet do Švédska.
Důvodem cesty ale nebylo cestování, ale dostal jsem možnost odtočit módní přehlídku Ateliéru oděvního designu naší fakulty ve Stockholmu. Jeden z naších studentů nakonec od cesty upustil a téměř z minuty jsem se rozhodl se konečně zase někam podívat. I když na otočku.
Na místo jsme museli autem — finance pro převoz modelů byli trochu mimo budget. Jeli jsme s Honzou, vedoucím ateliéru oděvu, a to je vždycky zábavné rodeo a s Marťou, která mu pomáhala s řízením (a je to s ní samozřejmě taky zábava!). Cesta vedla mimo trajekty se zastávkou v Kodani, takže nakonec jsme dojeli do Stockholmu po 24 hodinách. Moje nejdelší cesta autem, vlastně snad nejdelší cesta v životě naráz. S několika špatnými odbočeními jsme byli na 1700 kilometrech. Celkem daleké Kam z Ústí.
Nudné dálnice a planiny severního Německa jsou k uzoufání a sranda začíná v podstatě až s Storebæltsbroen v Dánsku — mostem spojujícím dva největší ostrovy země.
Za mostem sjíždíme a jdeme se mrknout na most v “klidu”. Fouká jako blázen, rozespalé zombies se pomalu plouží k molu, kde téměř mlčky zíráme na moře a ztrácející se most v dálce. Nechápeme, jak tohle bylo možné postavit. U nás jen spadla dálnice.
Další zastávka za pár hodin po setmění v Kodani. Vystupujeme úplně vyšťavení, ale potřebujeme trochu změnu od rádia, unavujících nekonečných čar dálnice a hučení odvalujících se pneumatik.
Město nás překvapuje mizivým množstvím světelného smogu. Za deště na mokrých silnicích je pak ve městě hrozně špatně vidět a orientace klesá na nejbližší parkovací místo kdekoliv.
Protože jsme se zastávkou úplně nepočítali, jsme úplně mimo. Prozřetelně jsem si sice stáhl offline mapy Kodaně, ale bez předchozího zjišťování nevím, kde jsou zásadní památky apod. Ve tmě se v neznámém prostředí snižuje orientace na nulu. Celkem chápu, jaký to je přijet do cizího města bez znalosti internetu, pak fakt jen bloumáte po ulicích a koukáte na jídelní lístky zvenku (boomer alert!).
Vzhledem k nulové znalosti nastavujeme úplně primitivně cíl Malá mořská víla. Co na tom, že je skoro nula a je to asi 45 minut pěšky.
Město je malebné, možná je to tou tmou. Ulice jsou menší, domy ale honosné, paláce, ale i čistě ušlechtilé městské domy.
Za vodou si všímám spalovny odpadu a hned všem cpu, že to je “ta sjezdovka”. Prostě postavili spalovnu odpadu se sjezdovkou. Při zpáteční cestě jsem v rámci přestávky přemluvil osazenstvo, abychom se k tomu jeli podívat.
Je to úplně neuvěřitelný a při návštěvách ciziny si zase připomenu jaká je škoda, že se u nás vůbec neriskuje. Je tohle vlastně vůbec riskantní architektonický ráz? Nejsme jen salámistán? Lopaty?
Ale salámy jsou za rohem. Malá mořská víla je na svém místě. Kouká smutně na polepené zábradlí a za ní kouří továrna a spalovna. A u toho se fotografují lidé v osm večer a ohleduplně čekají až si každý jeden udělá snímek. Fouká hrozně moc vítr, třepe do uší jen hluk o kapuci, koukáme na to po asi patnácti hodinách v autě.
Dramatické dojezdy do Stockholmu raději nedokumentuji. Buď už musím jen spát nebo řešit s řidičem, že po 22. hodině se prostě nikdo nevyčůrá na benzínkách. Všude jsou jen samoobslužné. Celé Švédsko jedeme téměř sami. Proč asi, když není kam si odskočit nebo si koupit kafe.
Někdy kolem šesté ráno dojíždíme do Stockholmu a po východu slunce, napojení se kafem v konečně otevřené Shellce se setkáváme s Mončou, studentkou, která tu během svého Erasmu celou tuhle taškařici domluvila. Domlouváme přesnější plán pro další dny před vrcholem naší výpravy, módní přehlídkou Slow Fashion.
Je neuvěřitelný, že Monika zvládla během praktický stáže udělat takový off program, sehnat hosty, naplánovat s vedoucím ateliéru přehlídku a u toho přežít. Jak jsme zvyklí z fakulty, jsou samé zmatky, ale umíme zázraky na počkání samozřejmě.
Odpoledne má Sára (já jako správný asistent ateliéru asistuji studentce) fotografovat, tak jdeme na obhlídku města.
Víme, že tu nebude moc času na prozkoumávání zátiší města. Celý program je dost nabitý, abychom se jen náhodou mohli třeba trhnout se někam podívat.
Proto nemám vůbec dojem, že bych mohl podat relevantní pohled na město. Subjektivně se mi zdálo město jako odlišně nastavené než třeba předchozí Kodaň. Je tu hodně prostoru, ulice široké, architektura extrémně konzervativní. Lidé příjemní, ale to už jsme na severu zvyklí z Helsinek. Historické centrum je zaplevené grafickým smogem stejně jako jinde. Všude jsou k dostání skořicové a kardamonové (ale i kardamomové!) bulky, něco jako finské Korvapuusti, naše závislost. Už se to naštěstí naučili i naši kamarádi, takže pokud budu hodně škemrat, určitě mi udělají radost, mrk mrk.
V téhle graffiti uličce budeme nakonec fotografovat. Když si to vezmu zpětně, je to vtipný si vybrat z tak konzervativního prostředí nakonec tu s nejhoršími graffiti ve městě :) Jinak je to totiž hezký město.
Bydlíme na lodi. Těsně nad hladinou. Honza nám z toho dělá bojovku. Cením, že se místo brblání na 7m² se všichni pro příchodu rozesmály nad tím, jak je tohle absurdní. Jeli jsme jeden den za spaním v kajutě skoro pod vodou. Všechno je vycíděné, nikde ani pavučina. Jednu loď provozují jako ubytování, druhou mají vedle pokojů zařízenou i s restaurací a protože pan Löbl nám chtěl udělat radost, dostáváme každé ráno opravdový švédský stůl na kajutě.
Postupně se přeléváme do příprav v prostoru tzv. A house, kulturního a co-work centra. Všechno je tam dýchá startupově, investičně a vlastně mě to dost rozrušuje. Mají tam velmi bohatý program, frčí programy pro holky, zdravá strava, všechny trendy třídění a udržitelný životní styl. 21. století.
Asi jsme z Ústí na škole zvyklí na určitý rytmus a tempo. Je mi z toho business prostředí vždycky trochu špatně. Jsem od přírody neprůbojný, ale brblající typ, takže mi ty ambiciózní výrazy spíš rozesmávají než motivují.
Postupně se plánuje, jak vše bude jak po technické, tak dramaturgické stránce ve spolupráci s místním Českým centrem.
K večeru se z hospody, kde nečekaně točí Kozel se s Marťou a Sárou zvedáme do muzea Fotografiska.
Velmi slavné a trendy muzeum s pobočkami také v New Yorku a Tallinu, je otevřené do nočních hodin. Je příjemný se tam procházet téměř před zavírací dobou úplně sami. Bohužel probíhající výstavy nás úplně nenadchly. Všechno je ploché, bez názoru nebo náznaku konfliktu. Jedna výstava jsou kýče z Photoshopu, jedna blízkovýchodní téma (nikdy k tomu nemám co říct, neznám), finský klasický fotograf, Američanka vyjadřující se ke konzumu. Not great, not terrible. Vstupenka koštuje přes 400 korun, ale odměnou mohou být celkem důstojné ceny (na místní poměry) v galerijní restauraci.
Přehlídka Slow Fashion, která probíhá další den, je složená ze tří setů, které vyšly z projektu ateliéru oděvního a textilního designu, na kterém spolupracovali s VŠVU v Bratislavě. Během toho například projeli minulý rok Itálii, kde navštívili tradiční fabriky a dostali různé kusy látek ke zpracování. Řešili možnosti termínu Slow fashion, tak jak jsem pochopil, trochu jinak než jen procházení sekáče. Z toho všeho pak vznikly modely, které jsou prezentované studenty — dali dohromady všechno — harmonogram, světla, projekce, catwalk, klobouček!
Točím a fotografuji zároveň. Nedá se to stíhat. Světla blikají, musím přehazovat časy závěrky a hrozně mě to zdržuje. A stále jsem si nezvykl na některá nastavení zánovního aparátu, takže dělám mraky chyb. To k tomu patří, pár “fotek” tam bude.
Poslední ráno utíkáme do metra. Cítíme se totiž ukrutně špatně, že bychom tam nejeli. Jakmile jsme komukoliv řekli, že jedeme do Stockholmu, byla to jediné “the must”. Místní podzemka je známá jako “největší galerie na světě”. Některé pražské stanice jsou krásné, ale tady se dostáváme snad ještě dál. Díky stabilní skále tady mohli přiznat stavební materiál. Navíc se rozhodli, že stanice dají na starost umělcům. Podrobnosti o jejich výběru moc zatím nevím, není to asi zas tak zásadní. Z fotografií to samozřejmě vypadá diametrálně dramatičtěji. Některé stanice jsou povedené, některé celkem kýče. I tak je představa fungování v takových stanicí více než snesitelná.
Na stanici Tensta potkáváme roztomile plachého Švéda, který je ale evidentně moc rád, že na tuhle stanici koukáme jako z jara. Překládá nám text a pak odjíždí. Mrkneme se nahoru a tam už je klasické předměstí, které si pamatuji z Helsinek. Vypadá to nemlich stejně. Jde o blízkovýchodní čtvrť, tak je zajímavý projít jejich místní obchodní centrum a v Lidlu způsobíme i rozpaky. Holky u kasy mluví česky, okolní paní se nás bojí asi v návaznosti na jazyk jako Italů, protože v té době TO zrovna roste na jihu Evropy.
Po naší tour v metru se balíme a vyjíždíme se zpožděním čtyř hodin zpět do Čech. Cestou pak stavíme znovu v Kodani, Honza si tam skočí jen tak zkonzultovat bakalářku se studentkou jeho ateliéru, která je tu na stáži. Jeho energii v jednu ráno bych chtěl někdy mít. Loučím se dvěma fotografiemi z auta, když jsme při odjezdu fňukali o tom, jak se nám bude stýskat o kvalitním veřejném prostoru a architektuře.
