Od Labe pod Trojhoru
V týdnu mi vypadlo fotografování, to znamená ideální čas chodit po Středohoří o samotě.
Minulý týden jsme vyrazili na houby ke Sněžníku, abychom z toho byli nakonec mrzutí. Auty přeplněné silnice, všichni parkují kde se jim zachce a ty urputné výrazy (podobně asi jako ty naše) vyjadřující znechucení z rozhodnutí se vydat bohužel na stejné místo jako všichni ostatní.
Poznámka pro Kristin Hrádek — restauraci opuštěnou od jakékoliv aglomerace. Je to krásné prostředí v lesích, ale to jídlo ehm, promarněný.
V týdnu mi nakonec padlo (jako teď hodně věcí kvůli covidu) fotografování korporátu, tak hurá do absolutní samoty ve Středohoří. Tečku jsme odevzdali na výlet kamarádům, takže jsem si naplánoval delší trasu, kterou bych ji s sebou obvykle netahal. Je sice schopná ujít i 20km, ale spíš omylem než cíleně.
Tenhle příspěvek je drobný, cesta je to krásná, ale nechtělo se mi to moc natahovat textem.
Trasa
Původních 16km přes Plešivec jsem raději zkrátil vzhledem k horku i tomu, že jsem chtěl ještě v cíli něco práce na počítači. Počítejte s převýšením nějakých 500 metru, téměř stále do kopce. Na konci jsem se jen skutálel do Staňkovic (můžete ideálně pokračovat do Rýdeče — přímý spoj do Ústí).
Případně lze pokračovat ještě na hrad Kalich, Pannu nebo jediný alpský štít ve Středohoří — Trojhoru.
Cestou nenajdete ani jednu otevřenou hospodu, tudíž smolík, žádná recenze. Nenajdete skoro ani živáčka, kdo by taky chodil do kopce. V týdnu.
Nebo dobře, můžete si cestu udělat odpoledne a ve Skalici je hospoda s Holbou.
Stezka vede mezi Deblíkem, který se těží a Trabicí — vrchu, kterému dokonce vrchol už schází. Je to dost dekadentní pohled. O víkendu by se teoreticky dal lom zkoumat, momentálně tam jezdilo dost techniky. Pro víc info Hora na konci života.
Po Trabicí se nachází drobný skalní útvar s obstojným výhledem na Prackovickou estakádu. Dnes další kilometr na louce u rozcestí asi ještě lepší šířka záběru.
Pak už lezu strmě na Lysou horu u Kundratic. Dávám si pívo a něco k snědku. Koupil jsem si trochu silnější kousek, takže si pohodlně sundavám boty a procházím se uvolněně po kopci a zírám tupě do krajiny, která působí znovu odlišným rázem než z blízkým vrchů, které jsem už navštívil.
Lbín procházím přes nějakou uzavřenou louku (občas se stane, že na Mapy.cz je zakreslená bohužel soukromá cesta) a potkávám celkem ošklivé stavby a raději zrychluji navzdory stoupání k Dlouhému vrchu. Umřel mi fotobatoh, takže táhnu věci s absolutně neergonomickým Ikea batohem a po desátém kilometru se záda začínají silně ozývat pod pákou, kterou vytváří nesprávné vyvážení zátěže. Tohle není dobré podceňovat. Hlavně dlouhodobě. Prolínám se.
Procházím kolem ovčích pastvin, je to romantika jak víno.
Protože jsem se dostal do části, kterou znám, jistojistě se snažím najít několik zkratek z kopce, abych nakonec ušel o pár kilometrů zbytečně a znovu se vracel na asfaltovanou lesní cestu. Prostě si nedám říct.
Lesní porosty jsou na Dlouhém vrchu výrazně vykácené. Je to dost smutná story. Pro milovníky výhledů se občas objeví nový pohled třeba na Bukovou horu, ale nestojí mi to za to mít z to radost. Hodně se tu lesy za rok změnili, ztratily svoji tajemnost. Minulé léto jsem tu fotografoval svůj soubor Nevím co dělám, ale svítím do tmy.
Při příchodu do Staňko ještě pomáhám s dřevem a pak so sebe k plné spokojenosti nacpu dva špekáčky z OC Labe, které si nesu s sebou. Watch ukazují za celý den 22km, velká satisfakce. Potřeboval jsem tělo trochu vytrestat.
Honza otevírá Republiku a každý vyprávíme o rodinných příbězích. Tohle jsem přesně potřeboval. Usínám na svém oblíbeném místě v kuchyni na kanapy a pán domu na mě hází larisu, abych asi neumrzl.
Mějte se,
J.
